Článek
Rozloučení a vzpomínky
Jak to bylo na ZŠ?
S Ríšou jsme byli spolužáci už na základní škole v Dejvicích, v Bílé ulici. Byla to doba hlubokého socialismu. Na ZŠ jsme se potkávali především na tělocviku na školním stadionu při atletice. Tehdy se začalo hromadně nacvičovat na Spartakiádu. A hned v té době se projevily naše podobné povahy a záliby. Ríša, jeho mladší bratr Vláďa a já jsme sice „nacvičovali“, ale samotné vystoupení na Strahově jsme odmítli. A prošlo nám to! Už tenkrát se rýsovaly naše společné zájmy – u obou Tesaříků to byla hudba a sport. Já se sice dlouho učil hrát na klavír, ale na konci základky jsem to vzdal a propadl ping-pongu. Rád jsem si ale zaběhal i vedle na stadionu Na Kotlářce. A někdy také s Ríšou.
Jak to bylo na gymplu (tehdy SVVŠ)
Naše životy plynule pokračovaly i na dejvickém „gymplu“ (tehdejší SVVŠ) v tehdejší Leninově, dnešní Velvarské ulici. S Ríšou jsme sdíleli jeden prostor celé čtyři roky – od deváté do dvanácté třídy. To už je pořádný kus života. A stadion byl opět hned vedle školy. Naše třída byla už od pohledu výjimečná. Byli jsme totiž tak trochu „navíc“, a tak nás z nouze nastěhovali do ateliéru výtvarné výchovy. Celou jednu stěnu tvořilo sklo, takže v zimě tam byla zima jako v márnici. Sešla se tam ale skvělá parta zajímavých mladých lidí, přičemž dívky byly v přesile. O přestávkách jsme my kluci v přilehlém prázdném kabinetu organizovali klučičí „fotbal“.
Ríša už tehdy vyčníval. Měl kamarádskou povahu, obrovský smysl pro humor a nepřeháněný exhibicionismus. Třídní krasavice i největší rošťáci se motali kolem něj. Mě a Ríšu stále spojovala jakási „nestandardnost“ a přitom láska ke sportu. V něčem jsme se ale lišili. Moje maličkost nepatřila k vyhlášeným sígrům, už tehdy jsem měl svou lásku „trvalku“ a snažil jsem se dobře učit (hlavně předměty, které mě bavily). Z toho logicky plynulo, že jsem se neúčastnil divokých spanilých jízd skupiny Ríša a spol. „do světa“, který už v té době často končil na Hanspaulce.
A přesto… Přesto jsme se dál potkávali na stadionu Na Kotlářce. Já jako atlet-samouk, zatímco Ríša a jeho bratr Vláďa (který už bohužel dlouho není mezi námi) už byli „organizovaní“. Ríša tehdy vynikal jako skvělý trojskokan. Občas jsme se potkali na závodech více škol, kde Ríša pokaždé naprosto dominoval. Na něj jsem neměl ani náhodou. Mně to ale nevadilo – nebyl jsem profesionál, sport mě prostě bavil. O pár let později se na dráze ukázal i Vláďa, který nakonec zazářil ve skoku do výšky a dotáhl to dokonce až na nominaci na letní olympijské hry! V čem však oba bratři projevovali výjimečný talent už od základní školy, to byla hudba.
Když to začalo být o hudbě
Tenhle fakt mi naplno došel, když bratři Tesaříkové uspořádali spontánní, neformální představení na naší základní škole. Hrál s nimi i další náš spolužák, kytarista Pepa Pilař – mimochodem také neskutečně zajímavá postava české scény, který celý život zasvětil klasickému rokenrolu.
Definitivně se mi Ríšovo hudební směřování potvrdilo na jedné třídní akci během lyžařského kurzu. Tehdy jsem i já začal trochu koketovat s „organizovanou hudbou“, a tak jsem před celou třídou zazpíval tehdejší hit od Waldemara Matušky „Zuzano“. Jenže pak nastoupil Ríša. Spustil tím svým typickým chraplákem, který měl už tehdy. Už si přesně nepamatuji, co zpíval, protože jsem zůstal v naprostém šoku. Vůbec jsem netušil, čím se ten kluk místo učení baví a kam směřuje. Zatímco pro mě byla škola prioritou a hudba spíše platonickou láskou – přestože mám absolutní sluch, hbité prsty a pro umění slabost, Ríša s bráchou brali školu jen jako formalitu. A mimo ni v hudbě i sportu naplno pokračovali.
Neobvyklá shoda rodinných osudů
Když vzpomínám na naše školní léta, musím připomenout, že drtivá většina z nás ve třídě patřila k silnému ročníku 1946. Byli jsme ta poválečná generace (tzv. baby boomers), hluboce poznamenaná traumaty našich rodičů z šílené války. Nevím, kolik mých spolužáků mělo rodiče, kteří zahynuli v koncentračních táborech nebo na bojištích. Teprve nedávno jsem se například dozvěděl, že koncentrák přežil i otec mého tehdejšího souseda v lavici. Hlubší analýza toho, jak traumata našich rodičů ovlivnila naši genetiku a povahy, by vydala na samostatnou knihu. Nemohu ale vynechat jednu překvapivou shodu, která mě a Ríšu nečekaně propojila.
Musím začít datem narození. Ríša přišel na svět v prosinci 1945, přesně na Štědrý den 25. prosince! Skutečný „dáreček pod stromeček“. Podle jeho vlastních slov byl počat snad někde v tanku – muselo to být v březnu, ještě před koncem války. Kdo by se pak divil, že z něj vyrostl typický Střelec, což je pohodový dobrodruh a rozený šoumen. Učení ho nezajímalo, gympl pro něj byl spíš taková „úschovna pro rošťáka“ a maturita se mu tehdy nepovedla. Žádný problém. I jeho zaměstnání po škole bylo v podstatě svobodné, byť v tehdejším režimu musel mít každý v občance razítko zaměstnavatele, protože nezaměstnanost oficiálně neexistovala. O tom, kde všude Ríša s Vláďou pracovali a jak později umělecky prorazili se svým Yo Yo Bandem a originálním českým reggae s pikantními texty, už média napsala dost.
Mne fascinují naše společné kořeny. Ríša byl synem válečného hrdiny a generála československé armády Richarda Tesaříka. Můj otec byl odbojář, vězněný v koncentračních táborech, a po válce plukovník československé armády na generálním štábu. A pak přišel podobný náraz. Generál Tesařík byl z armády po několika letech vyhozen. Můj otec dopadl velmi podobně – z generálního štábu ho vyhodili kolem roku 1954 nebo 1955. Nechci tu dopodrobna pitvat tehdejší politické čistky, ale tyto nucené odchody měly pro obě naše rodiny nedozírné následky. Krutě to poznamenalo rodinnou atmosféru i naše dětské a vlastně celoživotní osudy.
Proč jsme se po gymplu každý vyvíjeli jinak?
Zatímco Ríša byl nespoutaný divoch a neřízená střela, mě třída zvolila předsedou. Možná proto, že jsem jako Lev přirozeně vyčníval, ačkoliv jsem o žádnou funkci nestál. Byl jsem tehdy klidný, nekonfliktní a možná až příliš odpovědný. V tom spočíval náš největší kontrast. Co jsme však měli společné, byl tah na branku a kamarádská povaha.
To, jak Ríša Tesařík po gymplu řádil (v tom nejlepším slova smyslu) a jak se rodily další hudební legendy z Hanspaulky, je už veřejnosti dobře známo a internet je toho plný. V našich aktivních osobních životech jsme se však kvůli rozdílným profesím spíše míjeli. Zatímco z Ríši sportovce se stal profesionál v populární hudbě, ze mě se paradoxně stal profesionál ve sportu. Mým hlavním povoláním se totiž stala sportovní fyziologie a biochemie vrcholového sportu. Celý život jsem sportoval a v pohybové aktivitě pokračuji dodnes.
Naše cesty se tak protínaly víceméně pravidelně jen na třídních srazech, které organizoval náš spolužák. Občas jsme samozřejmě z různých důvodů chyběli, takže naposledy jsme se s Ríšou viděli, tuším, před pěti lety.
Závěrečná myšlenka? Ríšo, evidentně se už brzy uvidíme. Znovu zavzpomínáme na školu a na život, společně si zaběháme a zazpíváme duo „pro Zuzanu…“
