Článek
Zamyšlení nad realitou a blízkou budoucností
Nebyl bych Čechem, kdybych nezmínil lední hokej. Je na pořadu dne (a večerů), protože se aktuálně koná v naší zemi. Už poněkolikáté v historii. Je to fenomén české existence. Pozvedne naše sebevědomí víc než úspěchy Čechů ve vědě. Je to výjimečný stav, který lze přirovnat ke známému chléb a hry. Je to totiž vítaný únik ze současné stresující mezinárodní situace.
Jak jsme žili, odolávali nepřízni a nakonec přežili?
Prožili a přežili jsme toho opravdu hodně, my Češi. Mnohokrát jsme měli na kahánku. V dávných dobách jsme odolali invazím ze Západu a Severu, abychom si v době nedávné nechali líbit okupaci z Východu. Aktuální konflikt na Ukrajině nám tvrdě připomenul situaci, kterou jsme relativně nedávno prožili. I když tehdy se u nás nebojovalo. Tentokrát by to asi bez boje nebylo.
Málem jsem zapomněl na to, jak jsme unikli z Rakouska-Uherska. V jehož objetí jsme nebyli rovnoprávní, naopak. Mnohem později (1989) jsme se opět pokusili o změnu společenského zřízení. Bylo to sametové, tak fajn, ale tak nějak se nám nepodařilo dotáhnout to do správného konce. Postupně, dokonce svým způsobem potupně, se to nějak zvrtlo. Pochopitelně je to můj názor. Nikomu ho nevnucuji. Jen cítím potřebu se vyjádřit.
Lidé se v průběhu historie civilizace téměř nemění. Pořád by se prali. Jsou nepoučitelní. Evoluce člověka zamrzla, připomenul nám profesor Flegr.
Jak jsme na tom aktuálně?
Naše zem není zemí radosti, spokojenosti, hojnosti a příznivé budoucnosti. Navzdory tomu, že auta už se nevejdou na silnici a lidé, trpící nadváhou, do obchodních center. A ještě ke všemu se údajně máme úplně nejlépe v historii.
Ve skutečnosti naše zem neoplývá strdím (plástvemi, plnými medu), levným pivem a vínem, proslavenými frgály a syrečky. Jsme nervózní, nemáme se rádi, děláme si naschvály, stali se z nás egoisté. Teoreticky podmínky pro vznik občanské války. Klid, ta nebude, na to jsme my Češi moc pohodlní a málo emotivní.
Jací tedy vlastně jsme?
Podle mínění psycholožek Martiny Hřebíčkové a Martiny Klicperové-Baker (cit.: Češi v nebi a v pekle, Vesmír 97, 510, 2018-9) Češi se projevují převážně jako nedemokratičtí skeptici, do jisté míry negativističtí a sebekritičtí.
Já osobně bych nevolil výraz sebekritičtí, nýbrž nedostatečně sebevědomí. Je to dost podobné, i když … A právě tato charakteristika je nám historicky opakovaně a nakonec úspěšně vnucována.
Podle Františka Houdka (https://vesmir.cz/cz/on-line-clanky/2018/10/skepticke-srdce-evropy.html) oscilujeme mezi malodušností a kompenzačním velikášstvím. To odpovídá charakteristice výše citovaných psycholožek. Houdek ještě přidává formulace kašlat na společný zájem, hledět si každý jen své kuličky. Já si dovolím to parafrázovat takto: individualismus a egoismus spolu s bezohledností.
Podle názoru, uvedeného v níže citovaném zdroji, jsme jako shromaždiště pro negativní národní vlastnosti vytvořili pojem čecháček. To je člověk malicherný, netolerantní k odlišným názorům, postojům a sebeprezentaci (chování), závistivý, přesvědčený, že to on činí to nejlepší možné a ti, kteří to nedělají, musí být důrazně napomenuti. (https://eurozpravy.cz/domaci/zivot/84417-jedinecna-studie-o-povaze-cechu-jsme-narod-cechacku)
Jak došlo k tomu, že si nevládneme? A jak se to bude vyvíjet?
Jednoduchá odpověď! Nedokážeme se názorově sjednotit. Nemáme společný cíl. Žijeme v zemi, kterou jsme včlenili do NATO a EU. Jsme malí a údajně dokonce bezvýznamní, zase bychom na naše touhy po samostatnosti doplatili. Ona totiž neznamená automaticky také nezávislost.
Tak se stalo, že díky povolené uzdě trhu (zahraničnímu kapitálu) jsme se po roce 1989 prodali. Možná nám zbývá část území s polnostmi a větší část přírody – zatím. Snad nedojde k situaci, kdy to, co ještě máme, bude opět „pod zahraniční ochranou z Východu“.
Strašlivá představa?
Ještě horší, když čtu nejnovější zprávy, v nichž se tvrdí, že spoluobčané (mnozí z nich, abych byl konkrétní) koketují s myšlenkou návratu absolutismu (diktatury, vlády jedné strany). Mnozí z nás jsou zoufalí (já také), přinejmenším psychicky unavení, z války na Ukrajině, přejí si konec, ale to nejhorší spočívá v tom, že „konec za každou cenu“. Inu, nelze se zas až tak moc divit.
Blízko nás se válčí, u sousedů došlo k atentátu na politika, u nás je to drama z boje o moc několika politických stran, boj o tučnou kariéru v europarlamentu, kvete populismus, v němž o občany vůbec nejde. Hrůza pomyslet na to, jak mnozí z nás zobou z ruky bezohledným manipulátorům. Přemýšlím o tom, že žijeme v situaci, kdy jsme svědky ztráty lidskosti. Opět jsem si uvědomil, že lidstvo je nepoučitelné. Nejde totiž jen o situaci v naší zemi.
Co se stalo s naší zemí po sametové revoluci? Už jsem to připomenul. Prodej státního bohatství. Přešli jsme z politického marasmu do ekonomického. Začali jsme prodejem našich zdrojů pitné vody, pokračovali prodejem energetiky a (zatím) skončili prodejem trhu s potravinami nadnárodním řetězcům.
Strašení, strašení, to mi hrůzu nahání
Uvědomuji si důsledky vlivu současného stavu společnosti a souběžného rozvoje technologií na mladou generaci. Život podle reklam, pod vlivem videí, existence se zúžila na sledování mobilu (internetu) namísto pozorování okolního dění a prostředí. Čtu varování odborníků, například neurologa (a šlechtice) Martina Jana Stránského a psychiatra profesora Höschla, upozorňujících na stoupající výskyt duševních poruch u dětí. Na stav společnosti a zdraví upozorňuje také celostní lékař Jan Hnízdil.
Co myslíte? Lze život brát stylem ono to nějak dopadne (myšleno – dobře, jako vždy) jen proto, že vždy to „nějak“ dopadlo? Bylo to „nějak“ dobře, nebo špatně? Jak to bude v nejbližších letech?
