Článek
9.1.2024
O seniorech a vztazích
Milí čtenáři, sympatizanti, oponenti, odmítači a vševědoucí, jste-li ve vývoji nebo v produktivním věku připomenu, že kdo jsme my, budete i vy. Netvrdím to s jistotou, protože za 40 let bude všechno jinak. O tom jindy.
Prosím čtěte tento příspěvek pozorně a s porozuměním. Čtěte ho bez emocí, protože by ovlivnily váš úsudek, vaše pocity. Zkuste se vžít do situace a způsobu myšlení autora. Tentokrát nebude článek stručný, protože jeho obsah je dán dlouhou historii autorova života.
Konečně jsem na tomto médiu. Měl jsem až do 75 let co dělat. Nebylo to na chatě, v zahrádkářské kolonii na minizahrádce, ani při opravě domu po rodičích, protože nic takového nemám. Chybělo mi to jen velmi zřídka. Posledních deset let jsem měl náročnou práci, zaměřenou na pomoc druhým. Byl to výsledek evoluce mé osobnosti a logický důsledek odborné erudice, analytického myšlení, entusiasmu a altruismu, k níž se v posledním, relativně krátkém období, přidala touha po vědění a rozšíření obzorů v důsledku volného času a dostupnosti informací.
Dostalo se to až do fáze vizionářství, které se aktuálně realizuje formulací dvou samostatných projektů. Tím prvním je zlepšení kvality života na straně jedné (Manuál prevence předčasného stárnutí) a druhým Návrh změn obsahu vzdělávání v oblasti výchovy ke zdraví, tělesné výchovy a školního stravování na ZŠ. Mám co dělat. Těším se.
Až donedávna jsem si neuvědomoval, jak čas běží. Měl jsem hodně práce. Až nedávno mi došlo, co se děje v průběhu zrání a co přichází až s pokročilým věkem. Začal jsem myslet na to, jak předat obrovské množství zkušeností spolu s informacemi mladší generaci. Nabídl jsem konkrétní oblast edukace několika vysokým školám. Nejsem primárně pedagog, ale mám zkušenosti s edukací studentů VŠ jako tzv. externí učitel. Náhoda zapracovala, takže jsem ještě v 75 letech učil na jedné privátní VŠ v Praze. Šlo mi to, na nepovinné přednášky chodili téměř všichni studenti obou ročníků i dálkaři. Bavilo mne to. Zkušenosti bych mohl rozdávat kolegům. Ale ouha. Navzdory tomu, že se jednalo o privátní VŠ, zakročilo ministerstvo! Doslova. Pedagog, zaměstnaný na hlavní pracovní poměr nesmí překročit věk 75 let. Neuvěřitelné. Ve světě nevídané. Dobře, chápu, že staříci jako učitelé na ZŠ by asi nebyli dobrou volbou. Navzdory jakýmsi řečem o „moudrém stáří“. Nicméně vysokoškoláky už není třeba „krotit“.
Co bylo, bylo, a tak aktuálně, v 77 letech, mohu nabízet zázraky, ale nikoho to nezaujme. Mám nálepku! Jsem senior v pokročilém věku. Co na tom, že chodím 3× týdně do fitka, přestože jsem před 18 měsíci utrpěl vážný úraz jedné dolní končetiny (ne vlastní vinou), co na tom, že jsem jezdil do 70 let včetně na sjezdovkách, potom 5 let celé sezóny na motorce.
Jsem výjimka? Nemyslím. Troufám si tvrdit, že mezi námi seniory je statisticky významně mnoho jedinců, kteří jsou akční stejně jako já, jak fyzicky, tak mentálně. Nejsou to jen vousatí motorkáři, ale také vědecké kapacity, politici či monarchové, nebo dokonce (naneštěstí) válečníci. Nebudu jmenovat, protože bych na mnohé zapomněl a v dnešní době bych riskoval vášnivou diskuzi nebo dokonce žalobu na ochranu osobnosti. Mnozí z vás vědí, koho mám na mysli, protože jsou to ti „o kom se mluví“. Nemyslím tím jedince, exhibující v bulváru.
Mimochodem, v zahraničí je běžné, že stejně staří kolegové figurují mezi tzv. zvanými řečníky na vědeckých konferencích. Nebo jsou vůdčími osobnostmi ve výzkumu. Nikdo je nevnímá jako dinosaury. U nás?
U nás je jako obvykle všechno jinak. Co tím chci říci? Přemýšlím, zda budou moje myšlenky pro vás užitečné. Doufám, že ano. Třídím myšlenky, rovnám je v hlavě, hodnotím to, na co jsem neměl čas nebo dost zkušeností. Díky tomu chci na prvním místě připomenout, že činorodost je hlavní podmínkou dlouhého věku a spokojeného stáří.
Aktivita je užitečná (nutná!) nejen mezi mými vrstevníky, ale také je prospěšná mladším věkovým skupinám. Co chci říci tímto? Mezi mladými a průměrně „starými“ lidmi je to v podstatě stejné jako mezi seniory. Být mladý automaticky neznamená být aktivní a tvůrčí. Protože to není totéž, co podnikavost.
Pro seniory je aktivita hlavní zdravotní prevencí a jednou z mála možností prodloužení (relativně zdravého a aktivního) života. Je to současně obrana před sebepodceňováním a přezíravým přístupem ze strany mladších jedinců.
Čtu příspěvky na tomto médiu, reagující na dění, související se seniory. Vidím statistiky, připomínající rostoucí počet starších a starých lidí. Čtu predikce o pokračující eskalaci jejich „výskytu“ a neblahých důsledcích pro společnost, zvyšujících se výdajů státu na důchody a zdravotnické úkony, logicky četnější v případě seniorů.
Jenomže stát nemá svoje, ale vaše peníze. Jste to vy, kdo pracuje a platí daně, kdo nás seniory živí. Nicméně tak tomu bylo vždy a myslím, že to tak je správně. Protože nejprve jsme my živili vás. A také jsme si platili „sociálku“ - právě pro důchod. Nicméně jste to opět vy, kdo platí maminkám mateřskou a poskytuje mladým rodinám nějaké „úlevy“. Takže v podstatě sami sobě.
Hranice odchodu do důchodu zde nebudu komentovat. Můj názor nikoho nezajímá. Je to jen názor. Jak je jasně vidět z diskuzí, každý má názor. Mnozí velmi vyhraněný, velmi specifický, nestandardní, často prezentovaný vulgárně.
Jak to mám já? Tohle mohu psát bez uzardění, protože jsem až do 75 let platil daně z příjmu, sociálku a zdravotní pojištění. To není vytahování, to je připomenutí stejného postupu pro mladé seniory. Je to současně ochrana před nudou, která postihne mnohé z těch, kteří se těší do důchodu a představují si jen to růžové, co je čeká. Mnohdy to končí prozřením, protože zklamáním, nudou a beznadějí.
Na tomto místě se vrátím ke zmínce o úrazu. Není to můj narcismus, je to důležité obecně, má to totiž mnoho souvislostí, nutných k pochopení významu neplánovaných okolností, provázejících život. Připomenu titulek, kde je „koně se také střílejí“. Nadsázka, ale současně krutá realita! Naštěstí ne v případě lidí. Kůň, dokonce ani ne fatálně zraněný při dostizích, je utracen, protože je – musím to tak říci – neperspektivní! Nikdo nebude investovat do péče, provázející terapii a rekonvalescenci, která stejně nevrátí zraněnému zvířeti původní výkonnost. Když na to pomyslím, je mi smutno, ale napsat to musím. Proč? Poté, co jsem se vyhrabal z nejhoršího, jsem postupně pochopil, co se děje okolo mne. Lékaři jsou také jenom lidi, nelze jim vyčítat myšlenky. Jaké? Dobře vědí, že starý člověk pro ně znamená vyšší riziko jak přímo při operacích, tak pooperačních komplikací, často předvídatelných.
Až po uplynutí téměř jednoho roku od operace, která mi opravdu zachránila život a kdy už bylo jasné, že to dobře dopadlo a že se dobře regeneruji (také jsem pro to hodně udělal, ale bez přičinění lékařů!) mi primář sdělil, cituji „no, by to ošklivé“. Bylo na něm jasně vidět, jak se mu ulevilo. No ano, lékaři přece jen nejsou až tak cyničtí, aby jim byl další osud jejich pacienta úplně lhostejný.
Ano, neměl jsem to lehké ani já. Týden jsem ležel na zádech s poraněnou nohou pověšenou na kladce, protože před operací bylo podmínkou vyhojit povrchová zranění. Ten týden jsem vlastně nespal a nejedl. Prostě nemůžete jíst knedlíky s omáčkou, když máte principiálně odlišné stravovací zvyklosti. Přinejmenším proto, že se vlastně ani nepohnete. Potom jsem na sále byl přes 3 hodiny. Totální narkóza. Nepřipustil jsem si možné následky. V podstatě to byla operace stylem 2 v 1. Náhrada kyčelního kloubu a současně rekonstrukce tříštivé zlomeniny stehenní kosti. Poté další týden na lůžku pooperačního oddělení. Ke konci náhlý problém se srdcem opět s dobrým koncem, po jednom měsíci kardiologické vyšetření. Výsledek přiměřený. Nabídku nejnovějšího leč invazivního zákroku pod narkózou jsem s díky odmítl. To už bych opravdu nedal. Následovalo plicní vyšetření, protože v důsledku masivní aplikace antibiotik před, při a po operaci jakási respirační infekce. Další antibiotika. Zhubnul jsem 10 kilo. Odešly mi svaly!
Upozorňuji, že v tomto věku je to relativně obvyklé, ale ne tak najednou. Přesto – zatím – mohu říci, že příběh skončil v podstatě happyendem. Žiju, chodím, i když s malými problémy, po 3 měsících mozkové mlhy po narkóze hlava začala fungovat, tělo také, po 8 měsících jsem zase jezdil na kole (no, blázen). Už měsíc po operaci jsem cvičil, nejprve doma (sám, protože to umím), po 6 měsících jsem začal cvičit ve fitku. Je to lepší, protože jsou tam „stroje“ i další vybavení. A „wellness“, prostě super.
Proč to píšu. Myslím, že lidé mají rádi příběhy. Já tedy určitě. Moc mne baví číst například v magazínu Téma příběhy osobností. Ostatně, v tomto magazínu už jsem měl 3× velké interview.
Přemýšlel jsem o různých okolnostech posledního období mého života. Používám ho jako model pro konstrukci konkrétních návrhů pro vrstevníky. Mohu konstatovat, že udržování zdraví (to znamená léčba) seniorů je drahé. V mém případě nikoliv, protože neužívám žádné léky. Senioři plní ordinace nejenom obvodních lékařů. Jsou to hlavně ženy. Ne proto, že by byly častěji než staří muži nemocné, ale protože se rády sdružují, štěbetají, stěžují si navzájem na partnery, někdy také na „mladé“, někdy zase naopak, a v podstatě právě ony si vypráví životní příběhy. Muži jsou uzavření, hůře snášejí ztrátu dominance, nepřiznávají potíže, protože je považují za nemístné selhání. Také dobře vědí, že ženy se dožívají vyššího věku, mimo jiné. Mnozí se začnou cítit nepotřební.
Chápu, proč se tohle všechno některým mladším lidem nelíbí. Především výdaje a k tomu seniorská nečinnost. Přitom všichni mají rodiče. Paradoxně je to stát, kdo brání seniorům v práci přestože by pracovat mohli, i když dejme tomu v jiném oboru.
Co je další zajímavost? Dodnes v některých státech a specifických oblastech světa pracují mnozí nebo dokonce všichni doslova až do smrti. Paradoxně jsou to oblasti, zvané „modré zóny“, PRO KTERÉ JE TYPICKÁ MIMOŘÁDNÁ DLOUHOVĚKOST. Z uvedeného plyne jedno z hlavních poučení – trvající fyzická aktivita je základní podmínkou dlouhého života. Samozřejmě si uvědomuji vliv okolností. Zdaleka ne všichni senioři jsou schopni pravidelné fyzické aktivity (mám na mysli běžné denní aktivity v domácnosti nebo v domovech pro seniory nebo dokonce v klubech). To je prostě život.
Třeba se mi podaří tím, co ještě napíšu, připomenout mladším, že by měli včas myslet na „stará kolena“ (doslova). Připomenu ještě některé další okolnosti, které umožní mladším udělat si reálnou představu o životě seniorů.
Připomenu nemoci, typické pro stáří, polykání někdy až deseti různých „prášků“, které vždy mají vedlejší účinky. Všichni senioři mají jakési chronické, nárazově také akutní bolístky. Radost až do rána, že. Tak buďte za těchto okolností veselí a milí na své okolí.
Další potíž může být s tím, že ne všichni máme vstřícné a ochotné rodiny. Mnozí z nás nemají žádné. Připomenu, že na internetu se pravidelně objevují informace o mnoha veřejně známých osobnostech, které zemřely zchudlé a osamělé.
Ne my všichni senioři si uvědomujeme, že v dnešní době je pro nás obtížné pomáhat s vnoučaty a rozumět si s nimi, hlavně s těmi, co začaly chodit do školy a především s dospívajícími. Stejně tak musíme pochopit, že totéž prožívají rodiče našich vnoučat a ještě k tomu by se měli starat o nás. Ne všichni my senioři si uvědomujeme, co někteří (-é) z nás dokáží ve svých rodinách vyvolat za nepříjemné situace. Na druhé straně jsme mnohdy naivní jako malé děti. Právě to je důvod, proč nás atakují podvodníci (šmejdi) všeho druhu.
A co teprve situace těch z nás, kteří nemají rodiny a už se o sebe nedokáží postarat. Domácí péče? Inu….něco to stojí (dost). Domov pro seniory s pečovatelskou službou? Paráda. Stojí to ještě víc. Někdy to však nestojí za nic, o čem svědčí fakt, že skandálů s úplatky při přijetí a s (ne)kvalitou péče a cenami už bylo dost.
Prostě a jednoduše. Má-li senior relativně dost peněz (jak by ne, má tučnou penzi, že) je vždy subjektem zájmu „cizích mocností a dobyvatelů“.
Shodou okolností je v blízkosti mého skromného, přesto nepřiměřeně drahého pronajatého bydlení, několik zařízení pro seniory. To původní je stavebně staršího data, je to vlastně obrovský řadový panelák, postavený mimo sídliště. Když jsem ho prozkoumal z blízkého zevnějšku, napadlo mne jediné: bože chraň, noční můra! Už na první pohled jsem tomu dal název: klecový dochov důchodců. Nejsme dostihoví koně, střílet nás nemohou.
Už jsem tady psal cosi o aktivitě. To je šance. A ta šance je poměrně vysoká pro ty z nás, kdo jsou soběstační. Různých klubů a spolků pro seniory (a jejich aktivity) je dost na to, aby se aktivní mohli zapojit. To, co je jejich specifikem, mne zprvu šokovalo. Opravdu drtivá převaha žen. Došlo mi to. Ženy jsou komunikativní. Ojedinělí muži v jejich kolektivu nemají šanci. Tak, jak jsem to popsal ve zmínce o čekárnách lékařů.
Milí „nestaří“, snad se mi podařilo připomenout vám okolnosti životní etapy, zvané stáří. Opravdu nám nemusíte závidět nebo nám vyčítat, že nás živíte a že jsme protivní a vyžadujeme trvalou obsluhu, soucit, pochopení, toleranci nebo dokonce pomoc.
Už vás někdy „něco“ velmi dlouho bolelo, a přitom bylo jasné, že to nepřestane? Když ano, byli jste vstřícní a příjemní na druhé? Už vás někdy někdo šikanoval? Dost možná ano, proto jsem vyprávěl o tom, jak jsem musel skončit s učením na VŠ. Je to náročné. V dnešní době je šikanou už třeba jen vyhodnocení vaší (ne)píle učitelem před celou třídou. Přitom způsob, jak se k sobě chovají mnozí puberťáci, je mnohem horší. Ale to už je jiný příběh.
