Senioři? Život bez růžových brýlí a s nadhledem

Zachrání nás, důchodce, jistý zestárlý populistický politik (ostatně – je v důchodu?).

Jsme my, senioři, s postupujícím věkem stále naivnější?

Ano. Mnozí však také čím dál víc protivnější. Jsme tak naivní, že jsme to my, kdo tomu politikovi zajistí další kariéru?

Trochu nadsázky?

Co když ho přepadne Alzheimer při výkonu odpovědné vedoucí funkce? Mimochodem, neviděli jsme takovou situaci v reálu někde ve světě? Nebo to dokonce tamtéž uvidíme znovu?

Nejhorší na stáří je v případě politiky fakt, že mnohým z nás nic z toho, co jsem napsal výše a co ještě napíšu níže, nedochází! Nebo je nám to jedno. To není z mé strany ageismus ani misantropie!

Buďte k nám shovívaví prosím! No ano, píšu to jménem nás, seniorů!

Kdo jsme? Puberťáci se záporným znaménkem! Neptejte se nás obligátně „jak se máte“? Dobře víte, že náš život je na…? (laskavý čtenář si doplní sám).

A to jsem ještě neskončil!

Překážíme, protože nejsme fotogeničtí. Hlavně však proto, že potřebujeme, dokonce automaticky očekáváme, ba vyžadujeme, péči. Přitom tušíme, že jsme na obtíž, ale někteří z nás to ignorují, jinak by museli skočit pod vlak a ti, kteří to ne(u)dělají si přitom uvědomují vlastní situaci a podle toho se chovají.

Stručně vyjádřeno – jsme „křehcí“. Prosíme „netřepat“

Nikdo nás nechce vidět, tím méně se o nás starat. Nedivím se. Je to psychicky náročné a vyčerpávající, už jen proto, že je to beznadějné. Je to totiž nevyléčitelné. Furt nás něco bolí, proto jsme nevrlí a je to vidět. Bojíme se, že skončíme „nemocní bezmocní“ v LDN-ce. V nejlepším případě v privátním Senior Home, kde budeme odkázaní na (drahou) péči a naši oblíbenou tradiční českou (drahou) stravu, hledíc celé dny na TV. Někteří vybavení mobilem, výjimečně notebookem poté, co jsme absolvovali jakýsi kurz, který byl dokonce zdarma. Mezi námi, pokud někteří z nás mají jakési peníze, možná o ně brzy přijdou právě díky svému chytrému telefonu. Chytřejšímu než jeho vlastník.

Už teď je mi jasné, co si (mimo jiné) přečtu v diskuzi k tomuto článku! Ufňukaný dědek ze sebe dělá chudinku. Třeba si myslí, že mu pošleme peníze na pečovatelku.

Co jim odpovím? Pravda! Fňukání, fňukání, k tomu mne cos dohání, fňukání je lék“!

A co udělám konkrétně?

Za chvíli ten ufňukaný text dopíšu a odjedu autem do mírně vzdáleného fitness a wellness centra. Cvičit, jezdit na spinningovém kole a pak se „válet“. Heč! Už se mi nechce jezdit v té zimě venku na kole, co kdybych „ofoukl a chytil vira“! Tak co? Dobrý ne? Ve věku téměř 79 let. Flákání, flákání, to mne k smrti dohání.

Navzdory aktuální situaci ve společnosti, v ekologii, válkám a nebezpečí světového konfliktu, zasviněnému životnímu prostředí a chemické stravě, je nás stále víc. No chápete to?

Zaznamenal jsem mediální humbuk na téma za pár let bude seniorů 30 procent populace a mezi nimi dokonce půl milionu starších 85 let. Inu, já myslím, že bude ještě hůř, až se takového (a vyššího) věku dožijí někteří z vás mladých, kteří od 40 let systematicky investovali do tzv. longevity. Ale o tom příště, protože to stojí za zamyšlení a popis reality.

Ostatně už teď se mnozí z nás, z jakýchsi nepochopitelných důvodů, dožívají opravdu vysokého věku. Psal jsem o takových v jednom z předchozích článků, věnovanému gerontokracii.

A pak jsou tu tací, pro které výraz „žijí“ není přesný. To jsou obyvatelé Alzheimer center (většinou privátních). Hrůza pomyslet.

Ne, opravdu nejsem cynik! Jsem vědec (pardon, samozřejmě bývalý), proto mi vrtají hlavou okolnosti života seniorů, kteří si neuvědomují vlastní existenci (svoje já). Už jen ta představa, že (podle predikce lékařů docela reálná) tak skončím, mne děsí.

Nikdo nás nechce vidět, ještě že můžeme žádat (?) o umístění do speciálních (SAMOZŘEJMĚ luxusních) zařízení (to jako opravdu?), v ideálním případě situovaných v chráněných krajinných oblastech, rozuměj ve vyčleněných lokalitách.

Už jsem se o tom jednou zmínil. Nazval jsem to „dochov seniorů“ v ubytovnách, připomínajících králičí kotce. To byly takové ty svérázné paneláky. V případě těch nejmodernějších mne napadá slovní spojení senior skanzen.

Výmysl?

Nikoliv! Už jsem dohledal několik zařízení tohoto typu v Česku. Nebudu je zde jmenovat, protože by to asi byla reklama. Jedno z nich je poblíž Brna a jedno poblíž Českých Budějovic. Důležitější je to „okolo“. Totiž tvrzení investorů, že jim jde o to, abychom se (my senioři) mohli kamarádit, chodit do místního fitka s bazénem a do stejně tak místního kina a divadla, aniž bychom museli jet kamsi hromadnou dopravou, kde nás spolucestující ignorují. Metoda svůj k svému, všichni jsme si rovni. A hle - seniorní komunismus?

To, co je v uvedeném případě klíčové, jsou peníze! Řekněme, že se jedná o investiční bydlení „na stará kolena“. Otázka zní? Kolik na to budeme potřebovat? Raději to nebudu řešit. (Mně to může být jedno, já už to nějak doklepu).

Možná to nějakému seniorovi zaplatí jeho potomci? Nebo si mladí začnou spořit už od 20 let? Nebo spoluobčané staršího produktivního věku prodají všechen majetek a přestěhují se do 1+kk nebo 2+kk (budou-li ještě dva).

Teď jsem si (kupodivu) vzpomněl na odlišné návrhy!

Není to dlouho, co jsem zaznamenal v tisku (nebo na internetu, prostě v nějakých médiích) úvahy o tom, že senioři by neměli být vyčleňováni ze společnosti, měli by žít v kolektivu s mladšími tak, jak tomu bylo ještě, no dejme tomu, před sto lety.

Idealismus, pohádka! Kdo si myslí, že staří lidé v té době žili pospolu se svými potomky a jejich rodinami a v jejich laskavé péči, měl by si nastudovat historické prameny. Co třeba tzv. vejminky?

To jako fakt? Už zase nám „přidá“! Něco kolem tří stovek! Důsledek? Veřejnost nám to závidí! Kdo si tady dělá srandu z koho? A co třeba „státní podpora“? Dokonce charita? To by šlo. Kdyby nám to někdo (za nás, dementní trouby) zařídil. Nebo dotace na naše osobní pečovatele. Nebo péče jakýchsi neziskovek. Z nichž většina se stará především o sebe.

Senior home vedle ZŠ?

Zbláznili jste se? Stresovat děti sanitkami a pohřebáky? Koho napadlo, že soužití senior – nezletilé dítě, prospěje oběma? Cožpak nestačí ty super TV rodinné seriály jako varování?Kdo si myslí, že babička dobře poslouží jako chůva? Snad vnouče někde nezapomene? Snad mu nebude vyprávět o tom, že dnešní život je nežitelný, to za jejích časů… a nebude mu kupovat levné dobrůtky jako důkaz starostlivosti, i když je to spíše úplatek? Spokojené dítě, babiččin cíl. Doufejte, že to nepoužije proti vám rodičům, protože to s dětmi neumíte, zanedbáváte je a špatně je živíte.

Povinná školní docházka seniorů do Univerzit třetího věku. Třeba předmět: Role seniora ve společnosti a jeho morální povinnost nepřekážet a posloužit produktivní společnosti. Kroužky a besídky v domovech důchodců. Život je krásný, jaký si to uděláš, takový to máš.

Přeji čtenářům průmyslově ultra zpracované Vánoce dle libosti , konzumujte jako čokoládové kalendáře a milujte se v kruhu rodinném (jednou za rok se to dá přežít).