Článek
Článek je INSPIROVÁN obsahem interview s prof. Jaroslavem Maxmiliánem Kašparů, zveřejněno pátek 6. 9. v jednom z oblíbených seriózních týdeníků. (Téma 37/2024)
V tomto článku není cílem analyzovat obsah interview.
Seznamme se – jsem senior (78)
Nejsem psychiatr ani psycholog, zato mám dlouholetou praxi v oborech, které se hodně blíží principům práce tzv. pomáhajících profesí. V podstatě a s nadsázkou jsem byl wellbeing coach. To proto, že problémy s (nad)váhou, poruchami příjmu potravy (PPP), rodiči vynucenou alternativní výživou, nutričními závislostmi, významem zdravého životního stylu, zdravotní prevencí, to je přesně to, co jsem řešil řadu let s tisíci klientů.
V průběhu přípravy tohoto článku jsem měl zvláštní pocit osudové předurčenosti a důsledků trans generačního přenosu traumat. Možná jste také něco podobného zažili. Mne to potkalo jako důsledek tragických osudů mých rodičů. Nicméně v tomto případě mám na mysli něco jiného, konkrétně souběh obsahu interview se seniorem profesorem Kašparů, psychiatrem, který odkazuje klienty, kteří nejsou vážně duševně nemocní, na psychology, a smrtí klinického psychologa v produktivním věku na vrcholu sil, profesora Radka Ptáčka.
V tomto článku není prioritou zamyšlení nad tragédií prof. Ptáčka, ale bude to samostatné téma.
ÚVOD
Mládí a stáří. Začátek a konec. Dvě životní jistoty.
Podtextem zmíněného interview s prof. Kašparů je jeho PROHLÁŠENÍ „o nové válce generací a nemocné společnosti“. To je pro mne ona již zmíněná inspirace.
(Současné) Mládí s jeho způsobem života, specifickými projevy chování, existenční jistotou, možnými prvními traumaty, je formováno školou, rodiči a OSOBNÍMI životními okolnostmi a prožitky. Existencí v konkrétní společnosti. Možná „atmosférou“ života aktuální doby.
Novou generaci čeká (doufejme) dlouhý život. Věk dožití výrazně vzrostl , nyní stagnuje možná proto, že dosáhl STROPU (?). Opět jsem se dotknul tématu dlouhověkosti. Přesto je evidentní, že delší doba života není bez problémů. Je to život v nemoci, to znamená zhoršení kvality života, intenzivnější je také vliv nepříznivých sociálních faktorů, aktuálně jsou tu změny klimatu, odolnost seniorů k vedrům je snížená, jejich zdraví a život ohrožují nové nemoci a návrat „starých“ infekčních nemocí. Problémy generují také technologie a digitalizace.
Toto je připomenutí reality života seniorů
Závěry jako předehra následujícího zamyšlení
Mládí je obdobím psychosomatického vývoje, rozvoje osobnosti a inteligence, adaptace na životní okolnosti a různé formy stresu, ale není to proces pochopení nezbytnosti nekonfliktní koexistence jedinců všech věkových kategorií ve společnosti. To nejdůležitější? Mladá generace, která žije ve vyspělých zemích a má to štěstí, že je díky rodičům hmotně zajištěná, má dojem, že pohodlný život jako v ráji je samozřejmostí. Že je to jedno z lidských práv.
Stáří teoreticky už nic nemusí. Mělo by být obdobím co nejméně dramatickým, co nejméně ponižujícím a frustrujícím, bez zoufalství z osamění a strádání mnoha chorobami. Také by však mělo pochopit, že je moudré vyhnout se níže definovaným aspektům osobního jednání. Vyplatí se myslet na to, že moudré je nechybovat v následujících aspektech osobního jednáni:
Arogantně kritizovat cokoliv (= všechno) argumentujíc, že to dělat můžeme, protože máme „životní zkušenosti“.
Tvrdit, že „za nás bylo lépe“.
Očekávat bezbřehé pochopení.
Očekávat, že všichni a vše se bude točit okolo nás, protože to je princip „úcty ke stáří“.
Očekávat, že to „točení“ bude kompletně zdarma, protože jsme si to odpracovali.
Na druhou stranu jsou zde některé kritické reálné okolnosti v životě seniorů
Týrání a ignorance existence seniorů. Osamělost. Bezmocnost až nemohoucnost, závislá na cizí (většinou ne moc příjemné) péči.
Senioři neustále poslouchají nebo čtou tvrzení, že jsou příživníky, zdržují, otravují, vyžadují nadměrnou pozornost, vyčerpávají (zbytečně?) zdravotnictví, vyvolávají mladším generacím depresi, protože jim připomínají jejich vlastní budoucnost.
Je tu také bojkot ze strany státu v řadě okolností (to by bylo na další článek). Bezohlednost ze strany státu v kontextu s digitalizací.
Senioři nemají sílu čelit okolnostem, plynoucím z aktuálního individualisticky zaměřeného života. Mají problém nepodléhat stresu z dění ve společnosti a ve světě. Mají problém sami se sebou a s nejbližším okolím (aktuálními životními okolnostmi).
Jaký byl prožitý život seniora především v případě, kdy se dožívá vysokého věku?
Asi bychom měli mluvit o boji s nepříznivou realitou, protože dobře víme, že život není peříčko. Jak si představují mnozí mazánci. Možná to nebyl přímo boj, protože někteří z nás jsou odolní stresu a umí se životní realitě přizpůsobit. Předkové se prostě jen snažili žít a přežít. Nevzdávali to, ani když se jim dlouhodobě nedařilo.
REALITA
Staří nestíhají sledovat, co se děje. Tím méně přizpůsobit se. Čím dál intenzivněji vnímají, že překážejí. To je stresující.
Mladí se naučili nevnímat, co nechtějí. Nemají tah na branku. Nejsou si jistí budoucností. Preferují pohodlný život bez osobní snahy. Když se nedaří, hroutí se, nebo přejdou do agresivity. Stoupá riziko vzniku psychických poruch, užívání návykových látek, internetové šikany a finančních podvodů a vznik kriminality.
Důsledky? Mnohdy fatální. Souvisí to se školstvím a mylnou představou rodičů, že výchovu jejich dětí má na starost státem placené školství.
Přenos životních zkušeností a moudrosti (?) seniorů nebo jen otravné mentorování?
Nejprve připomenu, že učitelů téměř seniorů je v ZŠ významně mnoho. Takže předávání mouder v reálu? Spíše je to demonstrace únavy životem.
Lze tvrdit, že je moudré, aby stáří bylo obdobím přenosu životních zkušeností (a doporučení) mladým?
Nemyslím si to, protože každým dalším rokem se nůžky vývoje technologií a odlišného způsobu života mladších a starších generací rozevírají. Senioři nedokáží držet krok.
Bylo by, teoreticky, možné situaci optimalizovat, pokud by vzniknul seniorský think tank, produkující odborně sofistikované poradenství pomáhajícím profesím a provozoval a rozšířil již existující zájmovou činnost a vzdělávání seniorů, něco podobného existujícím univerzitám třetího věku. Pravdou je, že existuje řada nestátních neziskových organizací, které něco takového produkují.
Troufnu si to vzdělávání seniorů přirovnat k opakování minulosti, kdy jsme my staří chodili do základní školy. Ostatně, mnozí z nás se učili celý život.
To, co seniorům fatálně ubližuje je osobní rezignace.
Nová doba
Prof. Kašparů zmiňuje novou dobu, která způsobila, že aktuální život je povrchní.
Propad společnosti do povrchnosti mohu datovat do období od začátku 21. století až po současnost. To zahrnuje celou jednu generaci. Byla to a stále je éra nutnosti ostrých loktů, bezohledného konkurenčního boje, boje o peníze a moc s cílem, zvaným osobní blahobyt. Pokračoval rychlý rozvoj technologií, globální informační sítě a neférových sociálních sítí. To se nemohlo obejít bez následků.
Na druhou stranu varuji před nekritickým sluníčkařením. Nelze naivně předpokládat, že většinovou společnost budou tvořit mírumilovní, ctnostní, bezúhonní a empatičtí jedinci nebo snad dokonce filozofové.
Co si aktuálně vůbec nelze představit jsou důsledky dalšího vývoje umělé inteligence.
A co dál konkrétně?
Mladí žijí stylem tady a teď. Nezabývají se hlubšími úvahami a principy. Je to špatně? Myslím, že je to naprosto normální! Faktem je, že tak to bylo už o několik generací dřív. To, co normální není, je situace, kdy „mladí dospěláci“ berou život jako happening, vyhýbají se rozumnému mentorování, úvahám o podstatě života, o principech soužití. Jejich inspirací jsou povrchní, často dokonce manipulativní a podvodní, influenceři.
Mladá generace je hendikepovaná absencí „školení“ (ano, od slova „škola“) jak překonávat obtíže, překážky, jak se vyrovnávat s poruchami matrixu.
Neumí zpracovat běžné (všední) životní okolnosti, akutní problém je zaskočí. K tomu došlo, když vzrostla životní úroveň mladých rodin a rodiče se rozhodli mít víc ze života než hlavně péči o děti. Traduje se, že současná mládež, generovaná hmotně zajištěnými rodinami, díky nimž měli (mají), co chtějí, to jsou ony křehké, přecitlivělé, vystrašené a pod již mírným tlakem se hroutící sněhové vločky. Důsledkem je vzrůstající počet sebevražd mladých lidí nebo v opaku nezvladatelná agrese.
Pochopitelně jde o to, co je přiměřená míra stresových situací jako zdroj odolnosti a jako to aplikovat ve výchově mladé generace.
Našel jsem viníka. Je jím bezbřehý LIBERALISMUS
Výraz znamená snášenlivost, svobodomyslnost a shovívavost k jiným názorům, popř. bezzásadový, smířlivý postoj v ideologické a politické oblasti. Situace celospolečenského liberalismu končí stavem, kterému říkám s prominutím „cochcárna“. To není neslušné slovo, to je složenina ze dvou slov – co a chci. Prostě dělám si co chci a žiju si, jak chci. Když tak žít nemohu, hroutím se.
Nebo jinak: ideálem nemůže být anarchie
Princip generačního soužití?
Život ve společnosti není o tom, že každý má právo dělat si, co chce. Když nemůže, jak to končí? Třeba střelbou do spoluobčanů nebo spolužáků. Nebo na psychiatrii a dokonce sebevraždou.
Princip mírového spolužití není v liberálnosti, ale v respektu k právům druhých, samozřejmě jen když ta práva nejsou asociálně liberální nebo dokonce militantní. Pokud tolerujeme rovnost pohlaví a akceptujeme Prague Pride, pořádáme a vítáme „růžové pochody“, musí být samozřejmostí péče o seniory.
