Článek
ÚVOD
Tento příspěvek je motivován mně nesympatickým článkem Moniky Le Fay na tomto Médiu, jehož tématem je tragický konec života prof. Ptáčka.
Motivy (cíle) pro formulaci tohoto článku
Prvním cílem je připomenout realitu činnosti těch, kdo pracují dlouhodobě v tzv. pomáhajících profesích. Jednou z nich je psycholog, notabene klinický psycholog. Přitom je víceméně jasné, že všechny druhy pomáhajících profesí jsou nesmírně psychicky náročné a vyčerpávající. Je to nejtěžší povolání na světě! Vlastně je to poslání. To může zvládnout jen jedinec disponující silnou osobností. Ten, který je odolný důsledkům vnímání, dokonce řešení cizích traumat, aniž by to zničilo jeho chápání světa a lidské existence. Jedinců tohoto typu není významně mnoho. Mnozí na svoji práci doplatí syndromem vyhoření. Proto každý psycholog potřebuje svého psychiatra. To není urážka, to je realita.
Druhým cílem článku je přispět k pochopení tragické události a připomenout pravděpodobnou souhru okolností.
Třetím cílem je snaha generovat ve čtenářích odvahu, nutnou ke zvládnutí šoku a svým způsobem také připomenout „poučení z krizového vývoje“.
Co si myslím o obsahu motivačního článku a k němu připojené diskuzi?
Respektuji svobodu slova, ale současně přemýšlím o tom, že je nebezpečné smíchat několik témat dohromady a poté se pokusit je zobecnit. Je to současně poučení pro moji vlastní tvorbu. Kromě článku jsem si prošel diskuzi. Udělal jsem výjimku. Vyhýbám se čtení diskuzí k vlastním i cizím článkům. Diskutující totiž mají tendenci být nekorektní, ba hnusní. V případě tohoto článku mne diskuze mile překvapila, tak jsem se neudržel a reagoval na příspěvek jednoho z diskutérů, kterého si netroufnu jmenovat.
Důsledky?
Záměrně se vyhnu důsledků pro rodinu.
Důsledky pro obor klinická psychologie
Nejprve připomenu, že nejsem odborník, jen poučený laik.
Co to znamená pro psychologii, když život vzdá jediný profesor klinické psychologie, ověnčený tituly a obdivovaný veřejností a médii? Musíme počkat, co se bude dít. V diskuzi se objevila konstatování, že je to důsledek (nebo snad důkaz) neobvyklé souhry okolností. Nechybí však upozornění na „slabost“ psychologie v kontextu s jí poskytovanou terapií. Necítím se kompetentní se k tomu vyjadřovat.
Důsledky pro autora článku (poprvé)?
To, co ta událost ve mně vyvolala, byl šok a současně připomenutí, že lidská hlava a duše je nesmírně komplikovaná. K tomu musím opakovaně připomenout, že tato profese je tím nejtěžším povoláním, vlastně posláním. S tím souvisí vysoké riziko syndromu vyhoření.
Důsledky a vliv události na veřejnost?
Pro přemýšlivé jedince je to výzva k probuzení.
K pochopení principů. K zamyšlení nad myšlenkami, které popsali Adam Suchý a Miroslav Světlík v textu K odkazům pana profesora, zveřejněném také ve článku Moniky Le Fay. V jejich textu mne oslovily především níže citované myšlenky (cit.): „Je těžké a nebezpečné akceptovat některé názory, které vyjadřují obdiv k tomu, že se pan profesor obětoval pro druhé. Chceme-li dát smysl i tomu poslednímu odkazu pana profesora, zpomalme, dokud je čas.“
Pro skeptiky důkaz, že psychologové nemocnému člověku až příliš často nepomohou. Ale vždy záleží na okolnostech. Na typu osobnosti a jejím stavu. Je jasné, že většinou je to tak, že „kdo můžeš, pomoz si sám“. Nebo požádej bližního svého, máš-li jakého.
Mohu si troufnout připomenout roli církve?
Mám na mysli zpovědi na straně jedné a poslední pomazání na straně druhé. Čím dál tím víc si myslím, že to byla služba, přinejmenším srovnatelná s rolí psychologa a psychoterapeuta.
Co to udělalo se mnou?
Šok, protože nic takového by mne v případě prof. Ptáčka nenapadlo ani ve zlém snu, tím spíše, že jsem shodou okolností těsně před tou tragickou událostí sledoval několik interview s profesorem na Youtube. Naprosto nic, co by svědčilo o nějakém psychickém rozkladu. Dokonalá maska?
Přepadla mne hrůza z toho, že psychologové nedokáží prozkoumat lidskou duši (nitro) a především pomoci v nouzi a osobní krizi. Že všechny ty moudré analytické a diagnostické postupy, různé psychologické „školy“ a různé terapie včetně psychoanalýzy a nejnověji v podobě řízené terapie s užitím LSD a hlavně ketaminu, individuální použití některých extraktů z konopí, nic z toho asi nemá potřebný klientský dosah. Terapie je drahá… atd.
Možná nebudete mít nic proti tomu, když zde připomenu, že tato tragédie, následující po jiné, která jí předcházela (Karel Heřmánek), mne donutila k zamyšlení nad vlastním (docela dlouhým a stále trvajícím) životem. Má to souvislost. To proto, že přiznám, že to, co jsem nepřímo prožil, byla totožná tragédie, která se odehrála v jednom z mně blízkých životů. Zkonstatuji, že to všechno mne přivedlo k rozhodnutí pokračovat v životě. Nejde o to „užít si ho s nějakou parádou“, utrhnout se ze řetězu a za pár měsíců rozházet úspory. To by bylo bláznovství, protože věk mi nedovolí dělat to, na co jsem byl zvyklý. Pravda, nepohyblivý Stephen David Hawking si užil stav beztíže. Nicméně to je výjimka, že.
Tudíž zkusím prožít zbytek života i s nutně se dostavivšími nepříjemnými okolnostmi, provázejícími stáří. Ale zda to tak bude, na to neposkytnu záruku. A hlavně, straší tu riziko dožití ve stavu mentální i fyzické neschopnosti a nutnosti trvalé „péče“. Dobře vím, že v tom strachu „nejedu“ sám.
Širší kontext diskutované události? No jistě!
Logické souvislosti psychiky a existence rozhádané, sociálně nesourodé společnosti. Konflikty vyvolané rozdílností povah, osobností, osobních cílů. Konflikty vyvolané životními okolnostmi, lokálními neshodami, tlakem a jednáním politických špiček a bezohlednou, egoistickou touhou po moci a bohatství.
Lidský jedinec, to je cosi tak svébytného, přitom tak snadno manipulovatelného a zneužitelného, že se nelze divit, když pod tlakem souhry negativních jevů, okolností, událostí, tragédií apod. hlava, tedy sebeovládání, selže. Nedokáže včas najít světlo na konci tunelu. Pro ilustraci připomenu aktuální „životní prostředí“! Povodně, v zahraničí tragické války. Vzpomněl jsem si na to, co už dříve popsaly dvě válečné zpravodajky ze Sýrie. A další váleční zpravodajové. Dokumentace toho, co za nelidská zvěrstva je schopen spáchat lidský jedinec. Nejenom v kolektivu, ale také „osobně“. Viz třeba seriál na Netflixu s názvem LOST.
Co asi dotlačilo prof. Ptáčka ke konci?
Údajně ve svém posledním statusu na FB napsal, že nejdůležitější na světě je láska a samota zabíjí. Zdá se, že přesně tohle, tedy absence lásky a samota, ho čekalo. Shodou okolností jsem nedávno pročetl zajímavé informace o schopnosti přežít osamění, dokonce o některých jedincích, kteří ho cíleně vyhledávají. Četl jsem o „osamělých“ introvertech a také o supersenzitivních jedincích, kteří navzdory tomu dokáží tvůrčím způsobem žít.
Přemýšlím o osudech výjimečných lidí z historie. O zlých koncích mnohých z nich. Chápu to jako důkaz, že čím větší osobnost, čím vyšší inteligence, tím větší pravděpodobnost tragického konce. Prostě je to tak, že čím víc inteligentní, vrozeně hypersenzitivní člověk přemýšlí, všechno analyzuje a domýšlí, tím víc je ohrožen na životě.
