Článek
Motto: V čem, s kým, pro koho a pro co tu žijeme? Kdo jsme?
Otázky, které si položil autor, amatérský filosof, filantrop a humanista a psycholog.
ÚVOD
Tento článek se zabývá globálními problémy lidské existence a soužití, tudíž životem člověka ve společnosti. Navzdory technologickému pokroku, existenci AI a počátkům ASI (umělá super inteligence) ŽIJÍ na Zemi „kultury“, které vnímají existenci odlišně přinejmenším pohledem vyspělé západní společnosti a kultury. Když se potkají, zajiskří to. Tak to bylo, je a bude.
Cílem článku není analýza konkrétního stavu a dění v české společnosti.
Život v reálu?
Co všechno se děje? Jak „jde život“? Dualita a boj protikladů tedy dobra se zlem. Zakázaná archeologie. To se ještě budeme divit! Pyšná věda a její neoprávněná glorifikace. Nejistota vědeckých paradigmat. Objevy, které mění pohled na minulost a nově formulují její vliv na současnost.
Rodíme se a umíráme. Stále se s někým loučíme a díky tomu zjišťujeme, kdo to vlastně byl. Zajímají nás osobnosti. Respektujeme princip „o mrtvých jen dobré“? Ani náhodou. Osobujeme si právo posmrtně hodnotit život a dílo konkrétní osobnosti. To se smí. Používáme to k dalšímu poznání a pokroku. To nejzajímavější? Až příliš často je všechno jinak. Závěr? Svatí neexistují.
Jak chápat současnost?
Společnost spadla do egoismu, jejím „náboženstvím“ se stalo násilí. To je důkaz neexistence pozitivní evoluce lidské povahy. Násilí se zabydlelo v reálném životě. Viz popularita zápasů MMA a oslavy „lidských kohoutů“. Chov „bojových“ plemen psů. Všechno, co se vymyká společenským pravidlům i zákonům, je předmětem zájmu veřejnosti.
Jsou „úlety ke zlu“ budíčkem z životní letargie a únikem z nudy všedního dne?
Za normální nebo přinejmenším neodstranitelné všudypřítomné zlo považujeme hejtry, stalkery, zloděje, manipulátory všeho druhu, kvůli nimž žijeme ve strachu o život, peníze a zdraví. Nutí nás to být ve střehu, a to nás vystavuje chronickému stresu. Už nemáme dost věznic, v nichž „napravujeme“ ty, kdo porušili zákon, o kterém jsme netušili, že existuje.
To nejhorší? Nedokážeme chránit vlastní identitu a svobodnou existenci
Ještě jsme nepochopili, že často se nedohodnou dva (to znáte, že?) natož tři, o více skupinách nad několik desítek osob nemluvě. Jsme sobci, kteří málokdy dokáží pracovat pro celek. Výchova zaměřená na prosazení jednotlivce je příčinou. Nedokážeme se shodnout, jak vychovávat a učit děti, jak je uchránit před závislostmi a vlivem bezcharakterních „šmejdů“.
Na čem se shodneme?
Mezilidské vztahy? Nesnášíme se navzájem, tak se „alespoň“ ignorujeme, pomlouváme, závidíme si, vyjadřujeme vulgárními způsoby negaci v kontextu s druhými – viz ageismus, který schválně veřejnosti připomíná, kolik stát vynakládá na penze (a ještě je stále zvyšuje, no považte), přitom jsme schopní nekriticky a bezmezně propadnout obdivu k neseriózním hvězdám a zkorumpovaným politikům, vydělávajícím horentní sumy, které vyhazují za nesmysly. No dobře, někteří přispívají na charitu.
Chápu, že tohle se špatně čte. Už se vám dál číst nechce. Zkuste to, protože štěstí přeje připraveným. Rozuměj – informovaným.
Celý život jsme někým a něčím (reklamy) manipulováni, často týráni nejbližšími, dokonce pečovateli (!). Pochopili jsme, že pro jiné kultury jsme „nevěřící psi“, protože nejsme „na povel, nevyznáváme nehumánní zákony, nejsme závislí na duchovní útěše, zato jsme agnostici, protože je v nás po generace pěstovaná nedůvěra k duchovním vůdcům. Naučili jsme se spoléhat sami na sebe. Ostatně, už jsme zjistili, co jsme zač. Jsme schopní podlehnout vlivu bezduchých jedinců a jejich bezohledným nápadům, ohrožujících společnost.
V důsledku vlivu globálních (des)informací se z mnohých z nás stávají psychické trosky, přitom nejvíc ohrožené jsou děti a mládež, protože netuší, co je smyslem a cílem života. Jsou pod vlivem společenského klimatu a strachu z blízké budoucnosti, už tak plné válek a vyhrožování koncem civilizace. Do života se nám plete umělá inteligence (AI), dokonce za nás píše vědecké práce, naučila se lhát, blíží se super inteligence (ASI), jejímiž protagonisty jsou psychicky nenormální jedinci (super inteligenti a osoby s tzv. Aspergerovým syndromem).
Jako občané se můžeme cítit nesvéprávní, protože o nás a za nás rozhodují politici a státní úředníci, kteří nás v první řadě stále za něco trestají, protože to udržuje jejich moc a postavení ve společnosti. Jak říkají, společnost potřebuje řád, pořádek a bezpečnost. Když se nad tím zamyslíme, princip nelze popřít. Může to fungovat dokonce i v rámci demokracie. Protože demokracie nerovná se anarchie (znáte ten výraz, že - „cochcárna“). Není to však „lidová demokracie“, tedy „vláda lidu“.
Žijeme v době, kdy se musíme naučit používat a ovládat technologie, digitalizaci, virtuální realitu, chatboty, AI. Nevíme, kdo jsme a kým brzy budeme (viz níže kapitola „Budoucnost“). Mnozí z nás tento stav nezvládají psychicky ani intelektem. A jsou tu tací, kteří jsou intelektuálně mimo normu (NAD NÍ?), a stávají se z nich mentálně postižení jedinci, postrádající odpovědnost za vlastní konání, ochotní likvidovat kohokoliv včetně celých států „z pohodlí domova“. Ztráta morálního imperativu se tomu říká.
Mírný optimismus?
Zatím se nestalo, že by z nějaké společnosti zcela zmizeli filantropové a altruisté, sociálně vyspělí jedinci a „pomahači“. Dokonce o sobě dávají vědět díky sítím a všem možným formám akcí a humanitárních služeb pro veřejnost. Ovšem psychicky devastující je zjištění, že mnoho akcí tohoto druhu je cíleně zneužito podnikateli a politiky. Až v situaci, kdy je jisté, že nějaký druh chování nebude potrestán, se ukáže pravá tvář (osobnost) konkrétního jedince. Dokonce věda prokázala, že každý je v některých situacích schopen páchat zlo. Přitom stejně tak každý chce být šťastný. Mnohým v tom nebrání ani jeho zlé skutky či zločiny. Nikdo se nechce nořit do svého „černého svědomí“, přestože se tomu neubrání ve stavu životní retrospekce.
Kdo (pokud vůbec někdo) je schopen nabídnout realizovatelný model obnovy humanity?
Tací už mezi námi byli. Byli glorifikováni, ale nikdy globálně akceptováni. V některých případech se až ex post přišlo na to, že to nebyli humanisté a vizionáři, ale bezohlední manipulátoři, zaštiťující se „vyšší mocí, vírou a sebeobětováním“. V každé společnosti se objeví filosofové a myslitelé, kteří slouží jako subjekt zájmu a studia jejich myšlenek. Jejich údělem je (ve většině případů) nejenom nepochopení, ale dokonce kritika, protože společnost není schopná přijmout jejich „víru“.
Jak přehlušit mainstreamová média, dodržující princip „negativní informace budí zájem“, čímž generují dojem, že zlo je normální a „bude hůř, připravte se na to“. Jak to, že tato média (a politici) mohou kritizovat, kdežto řadový občan musí „držet hubu a krok“? Není to tragédie, když demokracie nedokáže vést společnost k soudržnosti?
Níže návrh autora jednoho z článků, zabývajících se stejnou problematikou. (zdroj: www.newspark.cz/clanky)
Co tedy můžeme dělat? Navrhuji sjednocení. Pojďme se spojit, bavit se a tvořit. Kolem nás je tolik skvělých projektů, které potřebují pomoci. Definujme si naší osobní vizi a pojďme pomoci tam, kde nás to bude bavit, kde budeme užiteční.
Nemohu to ponechat bez komentáře: Nechápu, jak to autor myslí. Z mého pohledu naivní idealismus. Netvrdím, že něco takového není (teoreticky) možné, dokonce se to (v malém, lokálním životě) děje, ale to nemůže mít dosah na změnu myšlení celé společnosti. Nějaké zcela konkrétní pokyny k celospolečenským akcím, když si odmyslím PRIDE (proti kterému nic vážného nemám)?
Budoucnost?
Futurista, vynálezce, bývalý inženýr Googlu a jeden z nejvlivnějších vizionářů v oblasti umělé inteligence (AI) Ray Kurzweil ve své knize The Singularity is Closer předpovídá, že po roce 2029 dojde k radikální proměně lidského života. Podle něj se začneme stále více propojovat s technologiemi a kolem roku 2045 se přiblížíme tzv. technologické singularitě – bodu, kdy umělá inteligence překoná tu lidskou.
Ale to už je jiná pohádka.
