Jak jsme putovali podle Karla Maye „Ve stínu padišáha“

Cestovali jsme s manželkou různě po světě, ale vždy turisticky, nikdy po plážích. Cestovali jsme s různými cestovkami, někdy sami, někdy jsme si nechali cestu podle našich požadavků připravit v cestovce (dopravu, ubytování a podobně). Na to, abych si celou cestu připravil a zajistil sám, jsem neměl čas. Cesty jsme většinou vymýšleli podle toho, co jsme si pamatovali z dobrodružných knížek z mladých let.

Nejvíc jsem měl v hlavě Mayův cyklus „Ve stínu padišáha“, a protože to byly moje vůbec nejoblíbenější knihy, chtěl jsem navštívit místa, kde se to odehrávalo. Samozřejmě jsem věděl, že tam May nikdy nebyl a všechno měl načtené z knih, ale dokázal to prostředí a krajinu krásně popsat. Začátkem 70. let u nás vycházely tyto knihy s mapou, tu jsem si uložil a navštívená místa tam postupně doplňoval.

Celý cyklus začíná v poušti Tunisku u jezera Šot al-Džaríd, kam jsme se dostali až naposled, potom pokračuje v Egyptě na Nilu, u Rudého moře a v Ománu v Maskatu. Část děje se odehrává i v dnešní Saúdské Arábii u Mekky, tam jsme se zatím bohužel nedostali.

Následuje Irák a Kurdistán, kam jsem se dostal před třemi léty. Cestovali jsme z Bagdádu na jih do Babylonu a do svatých šíitských měst Nadžaf a Kerbela, a potom podle Tigridu na sever do Kurdistánu. Tam jsme cestovali po horách a navštívili i svaté město Jezídů Lališ (Šejk Adí). Mimo hlavní cíle cesty jsme navštívili i muzeum chemického útoku na civilisty v městě Halabdža a Saddámovu věznici v městě Sulajmáníja, to ale nebyl moc příjemný zážitek. Na cestě nás bohužel také občas někam nepustili, protože tam nebylo bezpečno, třeba do Mosulu a na vykopávky Ninive.

Poslední tři díly cyklu se odehrávají na Balkáně „V balkánských roklinách“, na cestě z Istanbulu na pobřeží v Černé Hoře. Na Balkáně jsme byli několikrát a postupně jsme projeli cestu z Istanbulu do Edirne, Melnik a pohoří Pirin, Severní Makedonii, Kosovo a hory Šar Dag, Albánii a Skadarské jezero.

Teď v důchodu při prohlížení fotek a map jsem šťastný, že mně doba umožnila něco takového zažít, za „vedoucí úlohy Komunistické strany“ jsem o tom mohl jenom snít. A stále zastávám názor, že vzdělání a cestování jsou ty nejlepší životní investice. Při cestování člověk pochopí, v jakém krásném a bohatém státě žijeme a jaké máme štěstí, že v této době můžeme žít. Hodně to zvyšuje spokojenost s vlastním životem a snižuje chuť neustále nadávat na poměry.