Článek
Více jak čtyřicet let života pod „vedoucí úlohou Komunistické strany“ se na charakteru národa muselo nutně projevit. Někteří lidé si rádi zvykli, že se o ně stát postará, ale v kapitalistické demokratické společnosti to takto nefunguje. Ta vyžaduje, aby se každý o sebe a svoji rodinu postaral sám a stát pomáhá, jen když je někdo v opravdové nouzi. Tedy těm, co nemůžou, ne těm, kteří z důvodu své lenosti nebo neschopnosti nechtějí. Že stát pomáhá také těm, kteří toho zneužívají, je jiná otázka. To je spíš „výpalné“ za udržení klidu.
Dříve měl „každý práci“. Ale pouze díky tomu, že se práce často pouze imitovala. Oblíbené heslo bylo „Lidi předstírají, že pracují a stát předstírá, že je za to platí“.
Že bylo bydlení lehce k mání a téměř zadarmo, je pouze ve vzpomínkách těch, kteří už to špatné vytěsnili a pamatují si jen to dobré. Například já jsem dostal družstevní byt po dvou letech po svatbě a narození prvního dítěte. Stálo mě to bohužel změnu zaměstnání. Z práce v okresním městě, kde jsem pracoval ve vystudovaném oboru, jsem musel odejít do továrny na vesnici, která měla volný byt a vrátit jsem se už nemohl. Jenom za vstup do družstva jsme museli zaplatit poplatek, který by byl v nynější hodnotě asi 600000 Kč, a potom byt spláceli „v nájmu“. Pomohli rodiče, jako my jsme potom pomohli našim dětem.
Někomu nevadilo, že kromě socialistických zemí se nikam nedalo cestovat. I do Jugoslávie musel být tzv. devizový příslib a ten nezískal každý. Tu většinu, která trávila čas doma, na zahrádce nebo na chatě, to nezajímalo. „Když nepotřebuju cestovat já, tak nepotřebuje cestovat nikdo.“
V obchodech se nenakupovalo, ale „shánělo“, sehnal ten, kdo měl známé. Někdy chyběly i základní potřeby, pamatuju heslo „Jakeši, Jakeši, v přestavbě máš zádrhel, nejsou vložky mezi nožky ani papír na…“ Ale český člověk si vždycky nějak poradil.
Nikdo nemusel přemýšlet, koho volit, u voleb to dostal na jednom papíře, plenta byla, ale hlídalo se, kdo za ni jde. Politici se nehádali, protože všichni měli stejný názor jako Strana.
Proto je pro někoho opravdu jednodušší žít v diktatuře, protože život v demokracii je složitější. Jak by asi dopadla celostátní anketa se dvěma možnostmi, co by lidé preferovali?
- Budete se mít dobře, ale váš soused se bude mít ještě líp.
- Budete se mít blbě, ale váš soused se bude mít stejně blbě jako vy.
Někdy je až vtipné, že i v diskuzích někteří na vládní strany neustále bez problémů nadávají, a to i velmi sprostým způsobem, a u toho volají „cenzura“! Připomíná mně to starý vtip, kdy jeden křičí na druhého v hospodě: „Já můžu říkat, že je tady fašistický režim, vždyť máme demokracii!“
Proto někteří preferují strany, které nabízejí, že „Vrátíme vám, co vám ti před námi vzali“, „Přidáme všem, bez navýšení daní a dluhu“ nebo „Není třeba stát bránit, radši peníze dáme našim lidem“. Ti lidé opravdu věří tomu, že se o ně politici postarají, a že je nepoužívají pouze jako výtah k moci. A věří v tzv. „přímou demokracii“, což byla v historii vždy ta nejjednodušší cesta pro diktátory dostat se k moci.
Já jsem už delší dobu důchodce, ale nostalgií netrpím. Jsem šťastný , že po 33 letech pod „vedoucí úlohou Komunistické strany“, včetně 22 let pod sovětskou okupací, žiju už 35 let v demokracii a svobodě a za žádnou cenu už nechci žít ani v nacistické, komunistické, ruské ani v žádné jiné diktatuře. A hlavně nechci, aby v takové diktatuře žily naše děti a vnoučata.
