Bydlíkem za půlnočním sluncem 2025

Naše drahé pubertální děti žádají, aby dovolená byla vždycky něčím nová: nové země, jiný styl života, neznámá krajina. Naše oblíbené Alpy je už nezajímají – život a lidé stejní jako u nás, jen kopce jsou vysoké a my lezeme nahoru a zase dolů. Pořád dokola. Co z toho?

Vždycky nás zajímal sever, divoká příroda, polární den, ale jsou tam velké vzdálenosti, hodně času v autě a měli jsme obavy, jak by to malé děti zvládly. Středně velké děti už jsou pro takovou cestu lepší parťáci.

Takže cíl je dán: Norsko, fjordy, severní polární kruh, Lofoty, půlnoční slunce.

Máme cíle po celém Norsku, ale Lofoty jsou priorita. Cestu podnikneme na přelomu června a července naší alkovnou Roller Team na Fordu. (Dále ji budu nazývat „bydlík“, to je mezi karavanisty standardní slangový výraz pro obytný automobil.) Zásadní otázkou je, jak se dostat do Norska. Cest je několik. Nejblíže je trajekt Świnoujście – Trelleborg, tedy zhruba 6 hodin trvající plavba z Polska do Švédska a potom po dálnici po západním pobřeží Švédska do Osla. Další možnost je cesta po mostech z Dánska do Švédska, případně kombinace trajekt + most, a poslední je ze severu Dánska přímo do Norska, zde lze využít i rychlý katamarán, ale tento způsob překonání moře je za nejdelší peníze. Zvolili jsme první možnost.

Vyrážíme z Nového Strašecí po poledni směrem na Dráždany, dále na Berlín a okolo Štetína do Świnoujście. V cíli jsme po 22. hodině, o půlnoci trajekt vyplouvá. Plavbu platíme online až cca hodinu před cílem. Kouzlo cest bydlíkem je v tom, že můžete kdykoliv změnit plány, cíle či rychlost cesty, můžete reagovat na počasí, zdraví posádky apod., proto nerad platím cokoliv předem. Na delších plavbách musíme auto opustit, nákladový prostor velkých trajektů je po celou plavbu uzavřený, proto jsme si objednali kajutu. Místa je v ní málo, ale na 6 hodin více nepotřebujeme. 4 lůžka na dvou palandách, koupelna s WC a sprchou jen o málo větší, než máme v bydlíku, a monitor nahrazující okno, na němž můžeme sledovat, co se na lodi a okolo lodě děje. A hlavně absolutní tma. Ač máme jen 6 hodin, stačí to, usínáme hned a druhý den ráno můžeme odpočatí pokračovat v cestě.

Ráno se vyloďujeme v Trelleborgu a rovnou zamíříme po západním pobřeží Švédska do Osla. Míjíme mimo jiné Malmö a Göteborg, ale to si necháme na jindy. V podvečer přijíždíme do Osla, parkujeme téměř v centru města v přístavu na stellplatzu (59.9192461N, 10.6781947E). Je to jediný nocleh, který za celou dovolenou platíme. Je tu veškerý servis, a hlavně centrum města je odtud dostupné pěšky, takže nemusíme řešit dopravu.

Cestou po dálnici z Malmö do Osla jsem utrpěl šok. Mentalita řidičů a respekt k pravidlům silničního provozu je tu na mnohem vyšší úrovni než v Česku. Náš bydlík není právě závodní stroj, sice umí jezdit rychle, ale s rostoucí rychlostí mu téměř exponenciálně roste spotřeba, takže nemá smysl jej honit rychlostí přes 120 km/h, raději má 110 km/h. V kontinentální Evropě má průměrnou spotřebu cca 12 l / 100 km. Ve Skandinávii mu ovšem stačilo 10,5 l / 100 km. Norové mají na dálnici povolenu rychlost 100-110 km/h, na běžných silnicích 80-100 km/h, v obci 50 km/h a všechny tyto limity respektují! V Česku jsem s bydlíkem brzda provozu, i když se nijak neloudám. Češi mě často potřebují předjet z principu, i když mě potom brzdí. V Norsku bydlík nikomu nevadí, naopak. Když chci v Česku na dálnici předjíždět, je třeba si počkat na dostatečně velkou mezeru, abych nezpůsobil duševní újmu rychle jedoucím řidičům v levém pruhu, a i když jsou daleko, často zuřivě blikají. V Norsku jsem dojel v pravém pruhu kamion a když jsem se podíval do zpětného zrcátka, uviděl jsem v levém pruhu řadu čekajících řidičů, kteří zpomalili, abych se mohl zařadit doleva a předjet, přitom já ještě ani nedal blinkr. Nikam nespěchají, díky tomu jsem si tam odpočinul i přesto, že jsem každý den řídil. Ten jejich klid je vlastně nutnost, dálnic je málo a většina silniční sítě je tak klikatá, že spěchat nemá smysl.

Prohlídku Osla jsme zahájili ve Vigelandově parku, v němž je k vidění přes 200 soch Gustava Vigelanda (1869–1943). Jeho styl je velmi realistický, park je jeho největším dílem. Záměrně uvádím období, v němž žil, nedivil bych se, kdyby některé sochy byly současné.

Oblíbený je zejména Rozzlobený chlapeček.

Pokračovali jsme ke královskému paláci. Na rozdíl od jiných královských sídel v Evropě zdejší palác není obklopen uzavřeným parkem, ale je volně přístupnou součástí města.

Architektura města je velmi příjemná, potkáte tu jak modernu, která nepůsobí nijak výstředně, tak starší stavby, vše udržované a svěží.

V Oslo byla nejvýrazněji z celé naší cesty po Norsku vidět mimořádně rozšířená elektromobilita. Zhruba polovinu aut pohybujících se po ulicích tvoří elektromobily. Cestou na sever podíl elektromobilů klesal, i když byl pořád větší než v Česku. Norský stát na rozdíl od Česka v minulých letech elektromobily výrazně dotoval. Norsko však není členem Evropské unie, takže to není důsledek Green dealu, ale spíše obraz místního postoje k životnímu prostředí a hlavně na místní energetický mix. Norové mají dostatek elektrické energie z vodních zdrojů, tedy relativně čisté energie.

Večer jsme zvedli kotvy a vyrazili směrem na Trondheim. Na nocleh jsme si vybrali parkoviště na půl cesty u druhé největší sochy losa na světě (61.6677617N, 10.8850581E). Polární kruh je ještě daleko, ale den je už zde výrazně delší, než jsme u nás zvyklí.

Trondheim je 200-tisícové správní centrum regionu Trøndelag a třetí největší město v Norsku. Založeno bylo roku 997 jako Nidarnes u 130 km dlouhého fjordu Trondheimsfjorden. Prohlídku města jsme zahájili v pevnosti, z níž je výhled na město.

Město z velké části tvoří dřevěné domy, které jsou velmi různorodé, pestrobarevné a vůbec se neomezují jen na tmavě červenou, jak to známe z filmů.

Dřevěný je i místní královský palác, který je královské rodině k dispozici, když sem zavítá.

Gotická katedrála Nidarský dóm je největší středověká stavba v Norsku a největší gotický chrám ve Skandinávii. Překvapivě není dřevěná.

Domy obchodníků podobné hansovním domům lemují řeku Nidelva.

Zaujala nás architektura velkého centrálního náměstí, i když tentokrát ne pozitivně. Připomněla nám to reálný socialismus, obchodní domy či sídla OV KSČ nebo města v NDR. Pouliční občerstvení, fastfoody apod. tu stojí stejné částky jako u nás, ovšem v norských korunách, což při aktuálním kurzu 1 NOK = 2,16 CZK není právě výhodné.

Z Trondheimu jsme pokračovali dále na sever a nocovali opět na parkovišti pod rozkvetlými šeříky (64.4802744N, 11.8661172E). Slunce zapadne ve 23:50 a vyjde ve 2:40. Má smysl jít vůbec spát?

Dnes bylo celý den zataženo a deštivo, pomalu se posouváme po silnici č. 17 na sever. I na této dovolené jsme využili flexibilitu cestování bydlíkem. Původní plán jet nejkratší cestou na Lofoty a poté postupovat pomalu k jihu, jsme museli změnit, protože bychom na Lofotech měli deštivo, což nebylo cílem.

Cestu nám kříží fjordy, které zdoláváme pomocí trajektů, i když Mapy.com nás posílají po různých často velmi dlouhých objízdných trasách po pevnivě. Začali jsme trajektem z Holmu do Vennesundu.

Torghatten je hora vysoká 258 metrů, což v kontextu českých hor nikoho neoslní, musíme si však uvědomit, že se hora nachází u moře a parkoviště, z nějž vyrážíme, má téměř nulovou nadmořskou výšku. Vůči okolní krajině ji lze přirovnat k Řípu. Skrz horu prochází obří jeskyně, z níž je krásný výhled na moře. Jeskyní prochází turistický značený okruh, je to příjemná procházka i v lehkém letním dešti.

Další trajekty nás vezou z Horn do Anddalsvåg a z Forvik do Tjøtta a po několika mostech přijíždíme na ostrov Alsta, odkud je výhled zpět na skalní masív Sedm sester (sedm vrcholů), které se však styděly a zahalily se do mlhy. Některé sestry jsou přes 1000 metrů vysoké.

Nocovali jsme pod mostem Helgelandsbrua (66.0417031N, 12.7204889E).

Ráno jsme se nejprve přesunuli k trajektu Levang – Nesna a až při čekání na plavbu jsme posnídali. Počasí je chladné, celý den jen 12°C.

Parkoviště Kleivhalsen je oblíbená pikniková zastávka, z blízkého návrší je výhled na moře a fjord (66.3587722N, 13.0070589E).

Následují trajekty Kilboghamn – Jektvik a Ågskardet – Forøy. Kousek za Forøy je na druhém břehu fjordu ledovec Svartisen. Za hezkého počasí bychom využili přívoz a vyšlápli si okolo jezera Svartisvanet alespoň k dolnímu splazu ledovce, ale jít v dešti za sněhem nemá tu správnou turistickou jiskru. Snad příště.

Úžina Saltstraumen je známá tím, že skrz ni mezi dvěma fjordy protékají přílivové vody jednou z nejvyšších rychlosti na světě, až 22 uzlů (pro suchozemce 40 km/h). Vytváří to mohutné víry (maelstromy) a proudy i na hladině, což je prý úžasné! My však nejsme fyzikální oceánografové, takže jsme to asi nedokázali prožít do hloubky. S výletem na Konopiště se to nedá srovnat (poznámka pro cimrmanology).

Krajina a domečky okolo jsou však k sežrání. Parkoviště vedle mostu přes úžinu najdete na 67.2331592N, 14.6205256E.

Odtud jsme původně plánovali přesun do Bodø na trajekt na Lofoty, ale neměli jsme rezervaci, kterou bychom zde mohli potřebovat, a cena trajektu byla někde mezi dvěma a třemi tisíci Kč, tak jsme se rozhodli pokračovat ještě 200 km na sever do Skutviku. Cestou jsme viděli několik vodopádů, u nichž jsme chtěli cestou zpátky zastavit a vyfotit si je. Byl to však omyl, nejednalo se o trvalé vodopády, ale jen o odtok dešťové vody ze skalnatých hor. Deštivé počasí právě končilo, takže při zpáteční cestě z Lofot vodopády zhubly nebo po nich nebylo ani stopy.

Ve Skutviku přespíme přímo na seřadišti trajektu (68.0151139N, 15.3361903E). Trajekt do Svolværu na Lofotech jezdí jen 2× denně, první po poledni, takže ráno budeme mít spoustu času udělat si procházku po vesničce, věnovat se četbě či psaní poznámek. Toto spojení na Lofoty je mimochodem zdarma, což také mělo nepatrný vliv na naši volbu. Během večera přijížděli místní obyvatelé v osobních autech, která zaparkovali na seřadišti do fronty a někdo jiný je opět odvezl pryč. Až v poledne druhého dne opět přivážela osobní auta posádky aut seřazených ve frontě a nastalo loučení. Cestování a navštěvování rodin a přátel má v zemi tisíce fjordů a ostrovů svá specifika.

Už jsme za polárním kruhem, takže světlo je celou noc, slunce nezapadá. Denní režim si tu musíme hlídat, spát chodíme podle hodinek, nikoliv podle tmy. Na noc zatahujeme všechny roletky v oknech, ale to vytváří šero, nikoliv tmu, takže manželka a syn spí s klapkami na očích. Druhý syn a já usínáme bez problémů. Jen pro ilustraci, následující fotografie vznikla ve Skutviku ve 23:17 hod.

Po dopoledním odpočinku jsme se nalodili na trajekt Skutvik – Svolvær. Zde musím vysvětlit, jak se zde platí za trajekty a zpoplatněné úseky silnic a dálnic. Norsko a Švédsko mají společný elektronický systém vybírání poplatků. Při cestování Norskem a Švédskem, kdykoliv projedete místem, které podléhá mýtnému, je vaše registrační značka zaznamenána a v systému Epass24 se průjezd uloží. Na každém trajektu jsou registrační značky zaznamenány automaticky při vjezdu nebo člen posádky obejde všechna auta a vyfotografuje je. Nikdo po nás nic nechce, nikde nepotkáte pokladnu, jen na trajektu Skutvik – Svolvær (který je zdarma) nás ještě obešli s diktafonem a ptali se nás na křestní jména. Nejspíš šlo o detailnější evidenci počtu cestujících pro instituci, která provoz této linky financuje.

Vyúčtování poplatků zaznamenaných v systému Epass24 probíhá vždy souhrnně za kalendářní měsíc. Pokud nejste předem zaregistrováni, provozovatel systému si v mezinárodních databázích vyhledá podle registrační značky majitele vozu a pošle fakturu, kterou se vyplatí zaplatit, neboť případná upomínka a následné vymáhání dlužnou částku astronomicky zvyšuje. Vhodnější je předem se do systému Epass24.com zaregistrovat, zadat registrační značku vozu (bez chyby!) a kreditní kartu a potom se nemusíte o placení starat. Epass24 vám pošle mailem přehled, za co a kolik platíte, a souhrnnou částku vám strhne z karty. Můžete též využít služeb některé z místních firem, které poskytují placení poplatků cestou čipu nalepeného na okně vozu, ale tuto možnost jsme nevyužili.

Ve Svolværu jsme navštívili Magic Ice Bar v přístavu. Je to v podstatě velký mrazák, v němž kromě ledového baru najdete i různé sochy, lavičky, klouzačku a my jsme tu našli i příjemnou slovenskou obsluhu. Zimy se nemusíte bát, půjčí vám tu dlouhé teplé kabáty.

Z přístavního města jsme se vydali na jihozápad okolo kostela ve Våganu, který je největším dřevěným kostelem v severním Norsku.

Rybářská vesnice Henningsvær se rozkládá na několika ostrovech. Na jednom z nich je i často fotografované fotbalové hřiště, které jsme si však dronu nemaje vyfotit nemohli.

Ostrov Gimsøa můžete jen projet cestou na další ostrovy, ale my jsme si jej v klidu objeli celý. Byl tu klid, asi to moc lidí nenapadlo.

Z ostrova Vestvågøya je volný výhled na sever na širé moře bez ostrovů, je to tedy vhodné místo, odkud si můžete vychutnat půlnoční slunce. Asfaltová cesta po severním okraji ostrova je však jen jednopruhová s občasnými výhybnami, je tu jen málo míst s možností zastavení mimo vozovku a přenocování. Jedno místo, kde se dá zastavit na trávě mimo asfalt, aniž abyste překáželi provozu, který je sice minimální, ale přece jen nějaký je, jsme našli. (68.3448561N, 13.9453719E) Vejdou se sem při vzájemné součinnosti 2-3 bydlíky, ale odjet musí také společně. V sezoně je třeba přijet včas. Dnes bylo zataženo, proto tu jen přespíme, ale v dalších dnech se sem vrátíme.

Rybářská vesnička Nusfjord (její hlavní část) sice dnes slouží jako hotel (v domcích jsou apartmány), ale vypadá výborně.

Musíte však pěšky pokračovat i dál za vesnici směrem k minimajáku (68.0290897N, 13.3570036E), čekají vás krásné výhledy, luxusní materiál pro sociální sítě, ostatně jako celé Lofoty. Jsou tu menší skály, úžlabiny, ostrůvky, nejsou tu chodníky, takže se tu bude líbit i dětem, ale dejte si pozor, abyste je ještě našli.

Hamnøya je asi nejfotografovanejší rybářskou vesničkou na Lofotech, fotí se z vysokého mostu hned vedle. Dnes slouží také jako hotel, ale kromě původních domků jsou tu i nové turistické domky, které rybářskou vesnici jen předstírají, takže to zblízka není tak působivé místo jako Nusfjord. Navíc na rozdíl od Nusfjordu uvnitř parkují auta (ale jen ubytovaných, vaše auto bude parkovat venku). Možná by stačilo jen udělat fotku z mostu a jet dál.

Vesnice Å je známá nejkratším jménem na světě, ale pozor, čte se jako divné ó, připomíná to zvuk, který vydáte, když dostanete herdu do zad. Stojí za vidění, normální místní vesnice, hlavní místní suvenýr je fotka u cedule s názvem obce na vjezdu, ale prý bývá cedule občas ukradena. V Å končí silnice, dál můžete pokračovat pěšky za divokou přírodou.

Racek tříprstý běžně hnízdí ve strmých skalách na úzkých římsách. V Å si však oblíbil i šikmé střechy.

Nocovat budeme na parkovišti pod horou Reinebringen (od hory přes most, 67.9119550N, 13.0743989E). Parkoviště bývá přes den plné, protože je nejblíž k hoře, z níž je ikonický výhled na vesnici Reine. Vyplatí se však počkat, auta se tu obměňují, přes noc parkoviště plné nebylo. Další možnost parkování na Reinebringen je parkoviště na opačném konci Reine, ale to je placené (fuj!) a mnohem dál.

Na horu Reinebringen musíte vystoupat, omlouvá jen invalidní vozík. Vede sem 2000 kamenných schodů od himalájských šerpů. Vyhlídka je v nadmořské výšce 450 metrů, stoupáte téměř od nuly, takže to pro někoho může být hodně, ale výhled za to stojí. I když Reine znáte z fotek, vidět ten kýč na vlastní oči je něco úplně jiného.

Výstup jsme zahájili časně ráno, aby tam bylo málo lidí a také proto, že přes den se slunce opírá přímo do svahu, kterým stoupáte. Lidé však přijížděli i v noci, neboť máme polární den, nevím však, jestli světlo stačí na kvalitní fotky.

Uttakleiv Beach je hezké ploché údolí obklopené dramatickými horami. Láká k příjemné procházce, ale otužilce i ke koupání. U pláže je velmi střídmý kemp se základním vybavením a placené parkoviště. Místo je to působivé, nás však k noclehu neláká.

My se totiž vracíme na naše místo s výhledem na půlnoční slunce (68.3448561N, 13.9453719E). Dnes je jasno a proto tu už stojí jeden bydlík s německými turisty polského původu. Díky tomu využijeme při komunikaci jak němčinu, tak češtinu. Domlouváme se, že o kousek popojedou a my se vedle nich vejdeme.

Zbývá povečeřet, vytáhnout knížku a čekat, zda slunce opravdu nezapadne. Vzhledem k tomu, že správný čas je zimní a letní je o jednu hodinu posunutý, nejníž nad obzorem bude slunce až hodinu po půlnoci. A opravdu, nezapadlo!

Dnes opustíme Lofoty. Přesouváme se do přístavu Svolvær, kde odložíme bydlíka v tvořící se frontě na trajekt a vyrážíme na pěší prohlídku města.

Je čas opustit Lofoty. Ještě pár obrázků z trajektu a vyrážíme na jih. Domů, do Prahy, do Podolí, do lékárny… ale klidně bychom tu ještě zůstali.

Po vylodění ve Skutviku se zastavujeme v kempu na servis. Platí se přes QR kód víceméně dobrovolně, vše je volně dostupné, ale majitel kempu se tu nenápadně objeví. Asi má špatné zkušenosti.

V aplikaci Park 4 Night jsme si našli místo u jezera na nocleh. Sjíždíme ze silnice a po pár stech metrech zastavujeme u jezera (67.9633808N, 15.9511561E). Je to místo jako z katalogu cestovky. Už zde vaří večeři mladý německý pár cestující pick-upem 4×4 se střešním stanem. Místo je písčité, možná by se tu řidič mohl s trochou nešikovnosti zahrabat, ale naše předokolka to zvládla v pohodě.

Jak jsem psal dříve, vyhlížíme divoký vodopád u silnice (67.7821542N, 15.9205189E), ale už neprší, takže po vodopádech ani vidu ani slechu, jen tento drobný potůček.

Pokračujeme do Bodø, kde se chce syn zastavit u fotbalového stadionu Aspmyra. Zde hraje FK Bodø, jediný fotbalový klubu za polárním kruhem, který se probojoval do evropských fotbalových soutěží.

Cestou na jih protínáme polární kruh, je zde turistické centrum (66.5523969N, 15.3228125E), na parkovišti bydlíků, proto ani nezpomalíme a upalujeme dál. Dav lidí je přesně to, co nevyhledáváme.

(neboť netuším, kde jsme minulou noc spali)

Vodopády Vinnu (parkoviště 62.6577742N, 8.6616592E) jsou divoké, studené a vedou k nim schody, které opět stavěli nepálští Šerpové. Je to takový nekonečný příběh, schody byly postaveny z veřejné sbírky, a až se ve sbírce vyberou další peníze, budou opět pozváni Šerpové a schody postaví dál do kopce. Norsko rozhodně není bezbariérové.

Od vodopádů jsme se přesunuli na stellplatz u farmy zaměřené na chov plemene Husky (62.5918889N, 8.9906944E). Provozuje ji německý pár, který se tu usadil, našel práci a smečka psů je pro ně hobby. Velké hobby, psů mají desítky. Když jsme přijeli, „pustili na nás“ část smečky mazlíků a my jsme si užili canis terapii.

Město Kristiansund je na první pohled zajímavé svojí polohou. Rozkládá se na třech hlavních ostrovech, které obklopují zátoku, která je vlastně takovým netradičním náměstím. Dopravu okolo zátoky zajišťují lodě, místní forma městské hromadné dopravy. Po městě sice můžete cestovat autem, ale loď bude asi rychlejší.

Atlantic Ocean Road (Atlanterhavsvegen, 63.0184553N, 7.3648281E) je ikonická silnice spojující malé ostrůvky a vyhlášená turistická atrakce. Fotografové tu vymýšlejí různé záběry jako třeba „Cesta do nebe“, krása místa ale nejlépe vynikne při pohledu z ptačí perspektivy nebo alespoň z mostu.

Volně přístupná soustava poměrně zachovalého druhoválečného opevnění (63.0024914N, 7.2832731E) nám připomněla, že válka se nevyhnula ani těmto končinám. Opevnění není na takové úrovni jako jsme zvyklí z Čech, ale fanoušky historie potěší. Parkuje se u supermarketu (63.0033144N, 7.2933381E), odtud jsou opevnění několik set metrů pěšky.

U supermarketu je i servisní místo pro karavany. Zde po návštěvě opevnění proběhne tradiční rituál: doplníme vodu a vypustíme odpady, potom se celá rodina vystřídá v horké sprše, a potom opět doplníme vodu, vylijeme odpady a hurá za dalšími cíli. Nocujeme na parkovišti (62.979581, 7.304228). To, že v Norsku můžeme zaparkovat a nocovat kdekoliv, kde to není výslovně zakázané nebo kde bychom nenarušovali klid a soukromí místních obyvatel, nám dává (v kontinentální Evropě již zapomenutou) svobodu. Stejná pravidla platí ještě v Pobaltí.

Dnešek zahájíme plavbou trajekt z Molde do Furneset. Pokračujeme do Ålesundu, kde v přístavu zanecháme bydlíka (62.4699175N, 6.1487894E) a vyrazíme na prohlídku města.

Nejsem zrovna food blogger, ale oběd v Ålesundu jsem výjimečně nezapomněl vyfotit. Mám rád pestré obrázky, proto sem oběd zařazuji.

Město má pro nás jednu velkou výhodu, a to kopec, z nějž je výborný výhled. Z restaurace Fjellstua a jejího okolí máte město jako na dlani.

Naším dnešním cílem a nocležištěm je parkovištěm nad Trollstigen (Trollí stezka, 62.4532400N, 7.6636489E), odtud na severovýchod vede do strmého údolí slavná klikatá silnice. Pokud se sem vydáte, zjistěte si předem, kdy se po zimě bude silnice otvírat. V roce 2025 kvůli opravám po zimě otevírala až 11. července, a to je zítra ráno. Pokud přijedete příliš brzy, čeká vás tu jen závora.

Ráno se závora opravdu zvedla, ale my se vydáme na cestu do údolí až odpoledne, neboť se tu chceme porozhlédnout. Kousek od parkoviště jsou vyhlídkové terasy nad Trollí stezkou. V rozlehlém sedle (nebo údolí, nevím, jak ten prostor přesněji nazvat) nad parkovištěm se klikatí místní říčka a jsou tu krásná místa k odpočinku, zátočiny, ostrůvky, malé vodopády. Nakonec vystoupáme na západ k jezeru Bispevatnet. Všechno dohromady je to velká romantika.

Pokud nejste v národním parku, kde jsou přísnější pravidla, můžete si kdekoliv zastavit a zakempovat. V údolí nad Trollstigen jsme potkali nejen hodně kempujících karavanů, ale i stany všude tam, kde byla alespoň trochu rovinka. Přesto tu nenarazíte na odpadky či jiný nepořádek. Norové jsou v mnoha ohledech disciplinovanější a turisté jejich filozofii respektují. Díky tomu zde zůstal pro karavanisty svobodný svět.

V místních lesích uprostřed divoké přírody jsme několikrát potkali toto zařízení. Majitelé elektromobilů a benzíňáků mají tentokrát smůlu, toto je samoobslužná čerpací stanice na naftu. Jsou tu 3 tankovací pistole, zprava tlustá pro nákladní auta, tenká pro osobní auta a červená pro lesní a zemědělské stroje, z té teče nafta bez silniční daně. Nafta bez daně je však chemicky označena a norští financové mají právo při náhodné kontrole odebrat vzorek z nádrže, takže se červená pistole cestovatelům nevyplatí. Norové pokutovat opravdu umí.

Národní park Dovrefjell-Sundalsfjella nasjonalpark je něco jiného než divoké pobřeží s fjordy. Je to relativně mírně zvlněná krajina, kde nenajdete skály a strže, naopak pokud máte dalekohled a trpělivost, můžete tu pozorovat pižmoně severní, soby polární či losy. V místě, odkud my jsme nahlédli do národního parku, je trochu zvláštní návštěvní režim. Nejprve projedete mýtnicí na okraji národního parku (62.2235922N, 9.5492219E). Zde je jen kamera a informační tabule. V parku můžete zůstat max. 48 hodin. Poplatek za osobák, traktor a bydlík do 3,5t byl v roce 2025 50 NOKů za den a platí se po opuštění parku přes QR kód.

My jsme dojeli na parkoviště (62.2267308N, 9.5182000E) a dál pokračovali pěšky na vyhlídkové místo Viewpoint Snøhetta. Zde je zajímavý uzavřený přístřešek pro pozorovatele přírody, zvenku železný prosklený kvádr, zevnitř útulné místo dřevem vonící. Je-li venku teplo a slunčno, je uvnitř vedro, je-li však venku zima, poskytuje stavba dokonalé zázemí, kde lze i zatopit.

Potom jsme autem sjeli o kousek níž, na parkoviště 62.2263706N, 9.5273272E, kde jsme nocovali.

Odtud se lze autobusem, který v okolí nabírá turisty, jet cca 14 km s převýšením cca 500 m na chatu Snøheim a z ní jít pěšky na horu Snøhetta (2286 m), která je nejvyšším místem oblasti Dovrefjell. Je to 5,5 km dlouhý trek s převýšením cca 800 m. Na Snøheim lze jet i na kole, ale výhradně na lidský pohon, elektrokola jsou tu považována za motorová vozidla a zakázána.

Hlavním dnešním programem je jízda, konec dovolené se blíží. Cestou zastavujeme na koupání u jezera Mjøsa (parkoviště u pláže 60.8281111N, 10.9858889E). Voda je celkem teplá, podle hodinek 25 st. C.

(opět za dva dny, nevím, kde přesně jsme včera nocovali)

Ve Švédsku na okraji města Hjärup vznikla čtvrť Jakriborg (parkoviště 55.6750633N, 13.1333492E). Je to developerský projekt z 90. let 20. století, který předstírá, že je středověké hanzovní město. Místo je zajímavé, stojí za zastávku. Má zajímavou atmosféru, i když je to fake.

Poté už přijíždíme do přístavu v Trelleborgu, naloďujeme se na trajekt do Świnoujście a před 18. hodinoui vyplouváme. Dnes si neobjednáváme kajutu, 6-tihodinovou plavbu trávíme ve společných prostorách pro cestující, ale maminka si našla místo v koutku a spala skoro celou plavbu. My kluci jsme ji hlídali. Před půlnocí jsme připluli do Świnoujście.

Jelikož se maminka celkem slušně vyspala, usedla o půlnoci za volant a do tří hodin řídila. Poté jsme se vyměnili a ráno okolo půl sedmé jsme dorazili domů. Nebýt prázdniny, kluci by mazali do školy, bylo totiž pondělí. My jsme usedli k počítačům a začal opět pracovní kolotoč.

Celkem jsme podle tachometru ujeli 6392 km. Denní dávky kilometrů v textu jsou orientační odhad podle map, není vyloučené, že se mi tam přičetly i plavby trajektem. Užili jsme si krásné dva týdny, přivezli jsme mnoho fotek, z nichž jsem 1100 uložil do archivu. Zde máte jen úzký výběr.

Neměli jsme sebou vůbec žádnou místní měnu, jen Euro. Hotovost jsme potřebovali za celou cestu jen dvakrát. Poprvé když jsme chtěli věnovat Husky farmě příspěvek na hafany, to jsme udělali v eurech, podruhé, když jsme si u silnice ve stánku chtěli koupit borůvky. Stánkaři přijímali jen hotovost nebo platbu skrz místní platební aplikaci, kterou se nám nepodařilo naistalovat, takže jsme si nechali zajít chuť.

Jak už jsem zmínil, Norsko není členem Evropské unie, ale v roamingových tarifech mobilních operátorů spadá do stejné skupiny jako země EU a Velká Británie.

Potraviny jsme v Norsku nakupovali spíše vyjímečně, většinu potřeb jsme pokryli zásobami. Celá cesta vyšla přibližně na 60.000 Kč, z nichž zhruba polovinu tvořila nafta. Za hromadu zážitků pro čtyřčlennou rodinu to rozhodně stálo.

Příští cesta na sever nejspíš bude okruh Švédsko – Finsko, ale do Norska se opět vrátíme. V Mapách.com mám stále uložených mnoho cílů po celém Norsku, z nichž jsme navštívili jen necelou polovinu.

Tak co, kdy vyrazíte na Lofoty?