Pobaltím kolem dokola, dokud to jde 2024

Mám v hlavě různé destinace, které bych rád s naším bydlíkem (obytným autem) navštívil, ale cestuji s rodinou, takže na našich toulkách musí být pro každého něco zajímavého. Mezi místa, která bych rád viděl a přál bych to i mé rodině, určitě patří i Rusko. Kdyby nebylo války na Ukrajině, přinejmenším Moskvu či Petrohrad bychom navštívili, tyto cíle však musíme odložit. Na některých místech se však západní kultura mísí s dědictvím Velké Říjnové Socialistické Revoluce (která byla v listopadu, jak si mnozí jistě pamatujeme) a není to z Česka daleko. Jedním z takových míst je Pobaltí, tedy Litva, Lotyšsko a Estonsko. A protože nevíme, jak se bude konflikt na Ukrajině vyvíjet (aniž bych chtěl cokoliv přivolávat), bude vhodné do Pobaltí vyrazit co možná nejdříve.

Než však vyrazíme na cestu, představíme si Pobaltí po stránce geografické. A nejvhodnější bude udělat to formou porovnání vybraných parametrů mezi Českem a Pobaltím.

Takže co nás čeká? Tři země o něco menší než Česko, ale s mnohem řidším osídlením, jejichž nejvyšší vrcholy dosahují jen o něco nižší nadmořské výšky, než má pokladna pražské Petřínské rozhledny, a kde sejde-li se náhodně 6 lidí ve výtahu, jeden z nich je Rus. Na některých místech dokonce čtyři z pěti.

Místní jazyky jsou nám zcela vzdálené. Estonština patří do skupiny ugrofinských jazyků a litevština s lotyšštinou mají samostatnou skupinu východobaltských jazyků. Ani v jedné zemi neodvodíte téměř nic.

Jenže cesta ze středních Čech přes celé Polsko do Litvy je dlouhá, potřebujeme proto cestou nějaký cíl. Nejprve jsem zkusil Energylandii, ale ta se (naštěstí) nesetkala s velkým ohlasem, tak jsem vytáhl eso z rukávu: Osvětim. No dobře, není to místo, kde chcete zahájit dovolenou, ale těch, co tu skončili, se nakonec také nikdo neptal, takže malá studijní návštěva nikomu neuškodí. Už jsme sice byli ve Flossenbürgu a v Buchenwaldu (a já sám za svobodna i v Mauthausenu), ale to byli kluci malí. Tohle bude první zážitek tohoto druhu, který budou plně vnímat. A my s nimi.

Takže se raději sbalíme a vyrazíme. Naším pojízdným domovem bude náš bydlík - šestimístná alkovna Roller Team Auto-Roller 298 na Fordu. Posádku tvoří kromě rodičů naši synové (12, 14). Vyrážíme jako vždy na začátku prázdnin.

Je sobota časně ráno, včera kluci přinesli vysvědčení, tak vyrážíme směr Brno – Ostrava – Osvětim. 500 km uteklo jako voda, posledních 25 km mimo dálnici bylo takovým malým uvítáním v Polsku. Dobře vyhlížející domy, upravené zahrádky, jedna vesnice plynule navazující na druhou, samé omezení rychlosti a permanentní zákaz předjíždění. A k tomu cyklisti, kteří se chovají, jako by svět byl jedna velká cyklostezka. Uff. Na závěr nás čeká parkoviště u muzea Osvětim I a ceník parkovného. Nejde o absolutní hodnotu, ale může mi někdo vysvětlit, proč bydlík má nejdražší parkovné? Osobák do 9 míst za 20 zlotek, malý autobus za 30 zlotek, velký autobus za 40 a bydlík za 90??? Máme jen 6 míst na jízdu a zabíráme sotva polovinu místa, než zabere autobus? To připomíná šikanu. Místní hlídači nám vysvětlují cenu tím, že elektřinu máme k dispozici zdarma, ale tu nepotřebujeme, lednice je na plyn a elektřinu vyrábíme ze slunce, kterého je dnes víc než dost. Tohle vám, bratři Poláci, nezapomenu!

Osvětimským muzeem holocaustu bych se tu do hloubky zabývat nechtěl, to přenechám historikům, navíc historii místa je lepší si nastudovat dříve, než sem pojedete. Je to však silný zážitek, místo se silným odkazem. Děti se o tom budou ještě mnohokrát učit, ale také se jistě setkají s názory a zaručenými fakty konspirátorů a popíračů všeho možného, takže autentický zážitek se bude hodit. Jen pár slov, tábor měl 3 části, Auschwitz I, to je menší areál se zachovalými stavbami, mnoha expozicemi a (mimo jiné) známou bránou s nápisem „Arbeit macht frei“. Tento slogan později použili i komunisti ve svých lágrech. Auschwitz II Birkenau je zajímavý zejména svou velikostí, Němci rádi stavěli vše velké, ať už šlo o koncentráky nebo třeba zotavovnu Prora na Rujáně. Zde nejdete známé nádraží se seřadištěm, kam Němci přiváželi vězně, kteří obvykle už dál nikdy nejeli. Nekonečnost areálu evokuje nekonečnou beznaděj. Auchwitz III Monowitz by nedaleko, ale zde se nic nedochovalo.

Silné bylo i počasí. 30 °C ve stínu bylo fakt příliš, vyniklo to zejména v táboře Auschwitz II Birkenau, kde žádný stín nenajdete a jste prakticky stále vystaveni přímému slunci. Ostatně stejně jako vězni celoročnímu počasí. Jediná záchrana byla klimatizace v bydlíku. Ani shuttlebus, který vozil turisty mezi tábory, neměl klimatizaci snad ani pro šoféra.

Z Osvětimi jsme pokračovali už jen 350 km, kousek za Varšavu, abychom to už v neděli neměli do Litvy daleko. Varšava nám ovšem připravila nečekaný zážitek. Vzhledem k pozdní hodině nás navigace vedla skrz město. Byl tu celkem čilý provoz, takže když mě navigace poslala do tunelu, jel jsem, v Praze máme taky tunely. Jenže v Praze se do nich vejde kamion, zatímco tenhle Varšavský měl výšku 3 metry. Náš bydlík měří 3,2 metru, takže ačkoli jsme fyzicky nezavadili o mechanické zábrany visící nad jízdním pruhem, zachytila nás elektronická závora a rozsvítilo se na nás všechno okolo – semafory, zákazové značky a nápis WYCOFAJ !!! Dopadlo to dobře, vycouvali jsme jen asi 100 metrů a tunel objeli. Jakmile jsme začali couvat odstavným pruhem, někdo kdesi za řídícím pultem opět pustil provoz a těsně okolo nás to Varšavané opět švihali do tunelu.

Parkujeme na parkovišti u menšího obchodu s květinami (52.4475844N, 21.2695164E) blízko dálnice, přijíždíme pozdě, hned jdeme spát, nevyvažujeme auto ani nevycházíme ven. Nekempujeme, prakticky jen parkujeme a nikdo si nás nevšímá.

Následující mapa obsahuje místa všech noclehů během celé cesty.

Na dnešek byla horká předpověď a potvrdila se, bylo 31 °C, takže jsme tomu museli přizpůsobit program. Po důkladném odpočinku jsme vyrazili do Litvy. Před hranicemi jsme ještě navštívili památník zmizelým Polákům, kteří se stali oběťmi Augustowského zátahu v červenci 1945, při němž Sovětská armáda a NKVD pozatýkaly tisíce Poláků podezřelých z protikomunistického odboje a jeho podpory. Necelých šest stovek jich bylo popraveno a dodnes není jasné, kde odpočívají. Někdy se této akci říká Malá Katyň.

Potom jsme už vyrazili do Litvy, zvolili jsme ale tak vedlejší cestu, že ani asfaltu nebylo. Hranici jsme překročili u Kalédiškiai.

Asfaltu nebylo, ale autobus sem jezdí, takže jsme možná příliš přecitlivělí. Naštěstí náš bydlík obouvá pneu 235/65R16, tedy vysoký profil, který i s lecčíms poradí.

U Veisiejai jsme vyfuněli na rozhlednu. Máme rádi rozhledny vždy a všude.

Potom následovala zastávka u Snow Areny v Druskininkai. Jde o lyžařskou sjezdovku v hale, která vytvoří zimní počasí bez ohledu na to, jak je venku. Je to vlastně velký mrazák, kde měli zavřeno! Jaká smůla, že otevírají až zítra, dneškem končí měsíční servisní odstávka. Ale obávám se, že kdybychom šli v tomhle horku lyžovat, mohli bychom to i odstonat. Tuto atrakci znám z Dubaje, že ji najdu na litevském venkově, to by mě fakt nenapadlo.

Následovala mňamózní rozhledna u Merkiné. Na tu jsem se obzvláště těšil, z ní byl totiž pořádný výhled. Konstrukce připomíná stezku v korunách stromů, ovšem v tomto případě i stromy jsou ocelové. Zde jsme potkali jednu českou posádku v bydlíku, jinak jsou tu zatím jen místní a Poláci.

Od rozhledny jsme se přesunuli jen za řeku, hned vpravo za mostem je prima tábořiště a nedaleko dobrý vstup do řeky, písečné dno, voda 24, dokonale koupání i osvěžení (54.1572633N, 24.1773147E). Nám klukům se nechtělo od vody, mamka ugrilovala večeři a večer máme čtenářský klub kromě mě, já píšu a třídím fotky.

Ráno jsem objevil Ameriku. My máme o hodinu víc! Já pořád, proč jsem tak utahanej a on je to jetleg!

Ráno jsme vyrazili na Vilnius, který jsme původně s ohledem na deštivou předpověď chtěli nechat na později, ale bylo tak krásně, že jsme se tu zastavili. Slunečno, 29 °C, zmokli jsme jen maličko před odjezdem. Cesta autem je celkem nudná. Silnice jsou rovné, třeba i 10 km bez změny směru. Jede se 90 km/hod. a jsou tu průběžné kamery na mnohakilometrových úsecích, takže se jezdí v klidu. Krajina je placatá.

Vilnius je poklidné město, provoz v klidu, takhle to v Praze nevypadá ani o prázdninách. Možná v noci. Prohlídku jsme zahájili u Domu kultury a sportu…

…jinak je to tu ale celkem hezké.

Turistů je také poměrně málo, takže příjemný dojem narušil jen tragický personál restaurace, který nám svou neschopností krátkou občerstvovací zastávku prodloužil na 1,5 hodiny. Třeba donést zmrzlinu trvalo tak dlouho, že 1/3 roztála.

Nevědomky jsme navštívili též místní Starý židovský hřbitov.

Ano, cedule okolo parku, v němž stojí Palác kultury a sportu, opravdu vyzývají k důstojnému chování na místě, kde odpočívají Židé. To je sovětská úcta k člověku, postavit sportoviště na židovském hřbitově. I dnes se tu však vyskytují podobně mentálně zaostalí spoluobčané, o čemž svědčí totožná cedule o kousek dál.

Z Vilniusu naše cesta pokračovala ke Geografickému středu Evropy. Středů Evropy je mnoho, ale tenhle fakt nechápu. Jak může být střed tady, když 30 km odsud končí Evropa a dál už je jen Sibiř? No dobře, maličko přeháním, fakt je, že Evropa bývá na mapách často zobrazována zjednodušeně jen s okrajem území Ruska, ale ve skutečnosti končí až Uralem.

Struveho geodetický oblouk je projekt z 19. století. Jde o soustavu 265 triangulačních bodů, které jsou rozmístěny podél 25. poledníku od severu Norska po deltu Dunaje. Cílem bylo napomoci přesnému změření rozměrů planety Země. Dnes je celý projekt součástí světového kulturního dědictví Unesco.

Večer jsme dorazili k Hoře křížů (56.0142361N, 23.4086511E), kde jsem udělal pár fotek se zapadajícím sluncem, ale pořádně si ji prohlédneme až ráno. Na dobrou noc nám ještě nad hlavami proletěly stíhačky, v mracích jsme je neviděli, zato jsme je dobře slyšeli.

Hora křížů, to je opravdu velký bizár. Prý je tu přes 100 tisíc křížů a stále jich přibývá. Je to uměle navršený kopeček, žádná hora, ani nadmořská výška 105 m n.m. není nijak zázračná.

První kříže tu byly vztyčeny na památku obětí polského listopadového povstání 1831. Další po povstání 1863. Na počátku 20. století tu bylo 100 křížů. Počet křížů díky poutníkům stále rostl, dokud kříže nezačaly vadit vedení Sovětskému svazu, který Pobaltí osvobodil na konci 2. světové války, ale zapomněl odsud následně odejít. Od roku 1961 horu opakovaně likvidoval za použití bagrů. V roce 1985 toho režim po uvolnění poměrů v Sovětském svazu nechal.

Nedaleko jsme navštívili moderní Františkánský klášter menších bratří od Hory křížů z roku 2000, kteří se před námi sice schovali (asi se bojí, přece jen jsou menší), ale nechali nám otevřenou kapli, za jejímž oltářem je okno směrované překvapivě na Horu křížů.

Odsud jsme už zamířili do Lotyšska. Rigu jsme minuli, tu plánujeme cestou zpátky, ale neminuli jsme jejich mizerný silnice. Mají je v podobném stavu jako Litevci. Dokonce jsme tu viděli novou dopravní značku – konec zpevněného povrchu komunikace. V obou zemích rádi v obcích dělají zpomalovací vlny, alespoň na začátku a na konci obce.

Zde musím dát technickou odbočku. Alkovna na Fordu, navíc když má listové odpružení na zadní nápravě doplněné o pneumatické pérování, má sice poměrně vysoký podvozek, ale zadní náprava hůře reaguje na hrboly a zejména na retardéry, na některých dokáže solidně „kopnout“. Znamená to nepříjemný hluk v interiéru a někdy i přeskládané nádobí ve skříňkách v kuchyňském koutu. Stále musíme před retardéry brzdit, což není velká zábava.

Navštívili jsme město Sigulda, kde kromě jiného mají bobovou dráhu a luxusní lanový park. Bobovku jsme otestovali, zkontrolovali i místní kuchyni, ale lanový park jsme nechali na zítra, dnes na to už nebylo dost času.

Na noc jsme se přesunuli do srdce blízkého národního parku Gaujas, kde jsme si před spaním udělali hezkou procházku přírodou. Z toho by správci českých národních parků dostali infarkt. Jednu věc ale musím vytknout: mají tu mizerný mobilně datový signál! (57.2481100N, 25.0144531E)

Tak dnes to bylo v Pobaltí opět pestré. Ráno nám maminka připravila snídani jako v Alkrónu (netuším, jak tam vaří, ale podle mé nebožky pratety určitě dobře a draze, byl to pro ni etalon luxusu).

Potom jsme strávili většinu dne v zábavním parku v Siguldě. Fakt pěkné centrum, zábava pro malé i pro rodiče. To červené, v čem kluci sedí, je z kopce se kutálející věc, která je shora jištěna a zpomalována lanem. Kluci se točili stejně jako celá ta ptákovina.

Nakonec jsme v Siguldě navštívili Nový hrad, Středověký hrad a Lidl.

Středověký hrad byl založen roku 1207. Dne je to celkem zachovalá romantická zřícenina.

Nový hrad byl postaven až koncem 19. století v novogotickém stylu.

Po shlédnutí všech tří pevností, které měly či mají ve své době významné postavení (Lidl jsem nefotil, ten vypadá obdobně jako u nás), jsme se vydali k severovýchodu. Na nocleh jsme zakotvili u rybníka (57.3383864N, 25.2995325E) u města Césis.

Estonsko nás uvítalo deštěm. Ráno jsme se prošli okolo rybníka, kde jsme spali. Nejen večer, ale i časně ráno se sem přijížděli místní občané vykoupat. Jsou to otužilí vodomilové.

V Tartu bylo naším cílem Estonské národní muzeum. Je to pravý opak našeho Národního muzea. Moderní stavba na kraji města vznikla na runwayi Sovětské vojenské posádky, což je na ní dost poznat.

Uvnitř je hlavně hodně prostoru, k vidění toho zas až tolik není. Není to národní muzeum v našem pojetí. Pražské Národní muzeum má obrovské sbírky, z nichž vystavuje jen část, a proto vystavuje tak, aby toho bylo hodně k vidění. Tady toho tolik nemají, takže tu najdete spíše různé umění či expozice o životě předků, které kombinují historické artefakty s moderními kulisami.

Kromě stálé expozice tu mají kupříkladu výstavu surrealistů, např. Toyen, Štýrský či Švankmajerovi. Tam se však nesmělo fotografovat.

V muzejní kavárně jsme si na závěr dali místní dortíky. Chutnaly tak dobře, jak vypadaly. Bez ironei. Prohlédněte si je pořádně, je tam i rybička! Dva z těch čtyř byly slané. A s kytičkami!

Nedaleko muzea můžete navštívit dům, z něhož jsou asi jeho majitelé celí nakřivo…

…a už jsme uháněli k cca 50 km vzdálenému Čudskému jezeru.

Čudské jezero je rozlehlou vodní plochou, jejíž různé části náležely historicky různým zemím - kupříkladu Kyjevské Rusi, Livonské konfederaci, Dánskému či Švédskému království i Moskevskému velkoknížectví. Na základě Tartuského míru z roku 1920, kterým sovětské Rusko uznalo nezávislost Estonska, nejprve jezero tvořilo hranici Estonska se Sovětským svazem (do roku 1922 sovětské Rusko), za okupace 1940-1991 byla vodní plocha vnitrostátní a od roku 1991 opět tvoří hranici. Plocha jezera činí 2611 km2, pro srovnání největší český okres Klatovy má rozlohu 1946 km2  a nejmenší český kraj Liberecký má rozlohu 3163 km2. Lidé se tu zabývají především rybolovem. Když jsme si však chtěli zajít na večeři, slečna v rybím obchodě nám doporučila vrátit se zpět do Tartu. Chtěli jsme si kvalitu místních podniků sami ověřit, ale ouha – všechny (obě) místní restaurace zavírají v 18:00, ostatní ani neotvírají. Takže vařila zase maminka. Cestou jsme navíc projížděli několikakilometrovým hejnem jepic, které nám v počtu cca 10 jepic za sekundu narážely do čelního skla, takže nás úplně přešlo vystupovat z auta. Zlatej bydlík.

Estonci mají po celé zemi síť tábořišť RMK, která jsou vybavena přístřešky se sezením, grily a kadibudkami, často i s toaletním papírem a dřevem na topení, a to vše je zdarma. (To by u nás dlouho nevydrželo, zmizelo by to rychle i s grilem.) Dokonce mají i mobilní aplikaci RMK na vyhledávání tábořišť. Dnes spíme na prvním, jsme pár desítek metrů od jezera. (58.9664739N, 27.1165881E)

Dnes jsme vyrazili podél severního břehu Čudského jezera do vesničky Vasknarva. Cestou jsme projížděli rekreační oblastí, kterou tvořily soukromé chaty postavené v lese mezi borovicemi, vypadalo to jako Hrabalovo Kersko. Les chatám neustoupil, ale sžil se s nimi. Mezitím kempy s malými ctyřlůžkovými chatičkami, jaké byly v osmdesátých letech běžné v Československu na pionýrských táborech ROH (a někde jsou k vidění dodnes), a nové rekreační chaty k pronájmu, které vypadají dobře a nejsou velké. Fotek cestou jsme však udělali málo…

…zato domečky ve Vasknarvě jsme vyfotili důkladně. Vesnice Vasknarva leží v místě, kde řeka Narva odtéká z Čudskeho jezera do Baltu. Řeka tvoří stejně jako Čudské jezero hranici s Ruskem. Vesnička je tichá a má přístav s rozhlednou, kterou však stále využívají pohraničníci, takže to vlastně není rozhledna, ale hlídková věž nebo pozorovatelna?

Odtud jsme vyrazili konečně k moři! Valastský vodopád padá ze skály dolů k moři, takže abychom si užili vodopád i pozdravili Balt, zdolali jsme 399 schodů dolů a zase nahoru. Se svými 30 metry je nejvyšším vodopádem v Estonsku, ale je umělý, vznikl erozí odvodňovacího příkopu počátkem 19. století.

Následovalo v Česku proslavené město Kunda. Město tehdy ještě tak známé nebylo, hlasování o názvech pro letadla pobaltských aerolinek proběhlo až později. Město je zajímavé snad jen svým názvem. Našli jsme tu jen nevzhledné paneláky

a supermarket COOP bez čerstvého pečiva, zato dopravní značka s názvem obce se stala poutním místem českých turistů. Všechny samolepky na tyči jsou z Čech a na jedné je dokonce vyfocen pán, který je velkým fanouškem názvu města.

Národní park Lahemaa patří k nejvěším Estonským národním parkům. Zde jsme nejprve navštívili příjemnou prázdninovou vesnici Käsmu s rozhlednou pro otrlé. Rozhledna je tak spartánská a prostá bezpečnostních prvků, že bychom se k ní v Česku nesměli ani přiblížit.

Dále jsme navštívili magické ruiny vodní elektrárny

a nakonec jsme na noc zakotvili v podobném lesním tábořišti jako včera. Stále v národním parku. (59.4852472N, 25.6700875E)

Ráno jsme ještě v národním parku Lahemaa navštívili rašeliniště, v němž se zájemci mohou i vykoupat. Když se na Šumavě někdo vykoupe v Černém jezeře, správa národního parku ho chce zavřít, až zčerná.

Zde na parkovišti byl stojan s letáky o přírodě v mnoha jazycích včetně češtiny! Později jsme pochopili proč. Letáky nebyly o přírodě v národním parku, ale o tom, jestli přírodu opravdu stvořil Pán Bůh? Tím se vysvětlilo, proč měla paní, která letáky doplňovala, takovou radost, že my máme z českého letáku radost. Byla to svědkyně Jehovova.

Následovala návštěva Jägalského vodopádu. 8 metrů vysoký a 50 metrů široký vodopád je také nejvyšší v Estonsku, tentokrát však nejvyšší přírodní vodopád.

Odtud jsme se už vydali do Tallinnu. Je to takové normální evropské město, jen tu mají víc pravoslavných kostelů, pravoslavných věřících a stánků se suvenýry typu matrjoška, obraz J.V.Stalina, odznáčky a medaile se sovětskou a nacistickou tématikou apod. Nejprve jsme navštívili trosky Paláce kultury a sportu V.I.Lenina z roku 1980, dnes Linnahall. Objekt má připomínat Mayskou piramidu, ovšem je nižší a rozlehlejší, jde i pod zem. Palác byl vystavěn pro olympiádu Moskva 1980, neboť část programu olympiády se konala v Tallinnu. Uvnitř té podivnosti je např. rychlobruslařský ovál. Objekt jakž tak žil do roku 2010, kdy byl uzavřen.

Potom jsme šli na prohlídku starého města. Opovrhli jsme Michelinskou restaurací a raději jsme zavítali na pozdní oběd do hospody Hell Hunt. Výtečný podnik, mají i Plzeň na čepu, kterou jsme si samozřejmě nedali, zvolili jsme Hell Hunt Hele a k tomu ryby, burgry a jiné zdravé věci. Víte, co nám Michelin může?

Staré město je fajn, jen je škoda, že vyhlídky z kostelních věži či některé kostely zavírají už v pět i v hlavní sezóně.

Následující snímek žena vyfotila na Tallinské ulici Lai před domem č.p. 20. Akcentuje pobaltskou hrdost podtrženou německou precizností. Nazval jsem jej „Racek na Mercedesu“.

Nocujeme na placeném parkovišti (59.4460156N, 24.7504725E) u Paláce kultury a sportu V.I.Lenina, kde jsme hned při příjezdu zaparkovali.

Dopoledne jsme vyrazili do námořního muzea v Tallinnu. Mají tu pěkně opravený hangár s hezkou kolekcí plachetnic, námořních min, ponorku a jiné krásné věci.

V muzejním přístavu jsme si prohlédli dva exponáty na vodě, trochu zmokli a upalovali k autu.

Ve městě jsme ještě dokoupili potraviny, Adblue a pak už jsme zamířili do Virtsu na trajekt. Cestou jsme viděli naprostý umělecký skvost v oblasti, kde bychom to nečekali – sloup vysokého napětí!

Trajekt nás převezl na ostrov Muhu, kde jsme si na severním okraji našli parkoviště vhodné k příjemnému strávení večera s grilem, klobáskami a pěknou procházkou okolo skal s výhledem na pasoucí se koně, moře a barevný západ slunce. Mimochodem, slunce tu zapadá asi o čtvrt hodiny později než u vás, i když jsme východněji. (58.6711600N, 23.2374094E)

Dnešek jsme v Estonsku věnovali poznávání ostrova Saaremaa. Zjistili jsme především, že je zelený a placatý. Nejprve jsme zavítali do skanzenu větrných mlýnů v Angla. Mají tu 5 větrných mlýnů, z nichž největší je v rekonstrukci, ale i tak to stojí za vidění. Navíc dnes už asi bude v rekonstrukci jiný nebo žádný.

Potom jsme objevili „Humorný zábavní park“ Lambakogu věnovaný ovečce Shaun. To prý jeden poslanec Estonského parlamentu začal tvořit ovčí sochy z kamene a kovu a vytvářel z nich živé obrazy. Dosud má přes 200 ovcí.

Následovala návštěva poloostrova Sörve, na němž stojí maják, z nějž je po zdolání 250ti schodů luxusní výhled.

Největší obec na ostrově se jmenuje Kuressaare a mají tu kromě pevnosti s vydatným vodním příkopem též pár restaurací a celkem slušně tu vaří. Dal jsem si pivo Kokmuiža, no uznejte, že ten název se nedá odmítnout!

Na noc jsme zaparkovali v kempu Kõiguste, první kemp za tuto dovolenou. Kemp je na úzkém poloostrově, takže když se díváte na širé moře, máte vodu i za zády. Moře má prý 19, ale pocitově míň. A to řekl Estonec. (58.3705367N, 22.9772714E)

Dnes jsme k programu přistoupili zodpovědně, tedy odpočinkově. Ráno jsme dlouho spali, po snídani jsme si četli… Potom jsme si zaplavali v Baltu. Podle našeho měření má 20 st.C, podle včerejší informace Estonců měl 19 a pocitově 15. Nám poté, co jsme do vody vlezli, už tak studená nepřipadala.

Po obědě jsme si zase četli a vpodvečer jsme opustili kemp a vyrazili do Kaali na krátery, které tu vytvořily úlomky meteoritu asi před 6000 lety nebo někdy jindy. V každém případě kráter o průměru 110 metrů s leknínovým jezírkem je na 80titunový úlomek meteoritu slušný výkon.

Potom už jsme dali sbohem ostrovům a vrátili se trajektem zpět na pevninu. Následující fotografie si zaslouží komentář. Vozový park na pobaltských silnicích je starší než u nás, ale nepoznáte tu, že jste v postsovětských republikách. Sovětských či ruských aut na silnicích potkáte jen zlomek. Základ vozového parku tvoří ojetiny ze západní Evropy. Sovětské pozůstatky však Pobalťané používají například na rallye, je škoda ničit německé mazlíčky.

Na pevnině jsme se vydali směrem na Pärnu. Cestou jsme přibrzdili u rašeliniště, kde mají mimo jiné pěkné vyhlídkové cosi. Rozhledna? Vyhlídka? Každopádně zajímavá inspirace pro příští zahradní projekty.

Odsud jsme již dojeli k Pärnu. Nocujeme na parkovišti u golfového hřiště.

Dnes jsme se do růžova vychrupkali a vydali jsme se do města Pärnu. Hezké estonské letovisko má moc rádo slony. Potkáte je tu na mnoho způsobů.

Centrum působí velmi příjemně.

K vidění bylo i něco pro milovníky starých dobrých benzinových časů. Estonci mají prý rádi staré Ameriky, pár jsme jich tu viděli.

Odsud jsme se jíž vydali do Lotyšska. Auto hlásilo 28 st.c, proto jsme se zastavili u moře na koupání. Voda měla tentokrát 23 st.C. Bohužel ve vodě bylo dost řas a hlasitých Rusů, i tak jsme si to užili a pokračovali do Rigy.

Riga nás uvítala tragickými silnicemi, až nám nádobí v kuchyňských skřínkách skákalo salta. Zaparkovali jsme v přístavu a vyrazili po svých do města.

Riga působí podobně jako ostatní pobaltská hlavní města velmi „evropsky“, neboť tu nepotkáte jinak všudypřítomné dřevěné domy. Venkov je výrazně odlišný, ale velká města jsou nám blíž.

Tři bratři je trojice historických domů na ulici Mazā Pils iela. Nejstarší bratr vpravo je datován okolo roku 1490, jeho gotické prvky a stupňovitý štít připomínají dobu, kdy Riga patřila mezi významná hansovní města. Prostřední bratr pochází z roku 1646 a je ovlivněn nizozemským manýrismem, tehdy měla Riga silné obchodní kontakty s nizozemskými obchodníky. Třetí bratr je nejmenší, barokní, je datován do 2. poloviny 17. století. Název vychází z pověry, že domy stavěli tři příbuzní muži, ale to není nijak doloženo. Prostřední bratr má nad vchodem latinský nápis „Soli Deo Gloria“ („Jedině Bohu sláva“).

Goticko-renesanční červenobílý Dům Černohlavců má zajímavou historii. Původní stavba pochází z roku 1334 a během staletí prošla přestavbami a sloužila mimo jiné jako sídlo Bratrstva Černohlavců, sdružení svobodných obchodníků a rejdařů. V roce 1941 byla budova těžce poškozena bombardováním, vyhořela a zbytky byly odstraněny v roce 1948. Po obnovení samostatnosti Lotyšska v roce 1991 začala příprava na obnovu a dům byl v letech 1996 -1999 opět postaven podle historických záznamů a archeologických nálezů. Původní jsou snad jen sklepy.

Den jsme zakončili na zahrádce přístavní restaurace Riga Waterfront sledováním fotbalu. Byla to výjimka, v bydlíku televizi nemáme, protože ji na cestách nepotřebujeme ani nechceme, ale nocovali jsme na parkovišti před restaurací, tak nešlo uniknout.

Ráno jsme opět zavítali do centra Rigy. Navštívili jsme Památník svobody.

Památník svobody je nejvýznamnější národní památník Lotyšska. Byl odhalen roku 1935 jako připomínka boje za nezávislost Lotyšska z let 1918-1920. Za sovětské éry se celkem logicky uvažovalo o jeho odstranění, neboť Lotyši za svobodu bojovali i proti Rusku. Během rozpadu SSSR se stal jedním z hlavních symbolů lotyšského národního hnutí. Památník je vysoký 42 m, na vrcholu stojí ženská postava přezdívaná Milda. V rukou drží tři zlaté hvězdy, které symbolizují tři historické regiony Lotyšska: Vidzeme, Latgale a Kurzeme. Na podstavci je nápis „TEVZEMEI UN BRĪVĪBAI“ („Za vlasti a svobodu“).

Potom jsme si chtěli prohlédnout místní pravoslavný Chrám Kristova narození, ale dovnitř nás nepustili - šortky jsou zakázané! Museli jsme si vystačit s blízkým parkem.

Potom jsme se už vrátili do přístavu a obrazně řečeno zvedli kotvy (v našem podání odbrzdili ruční brzdu). Vyrazili jsme do blízkého přímořského lázeňského střediska Jūrmala - prý takové místní Karlovy Vary. A opravdu, ruština tu zní tak často jako ve Varech před nynější válkou. Je to městečko plné starých hezkých i nehezkých domečků, hezkých i šeredných novostaveb a mnoha investičních příležitosti - leccos brzy spadne, budou volné pozemky. Neudržované dřevostavby si příroda nemilosrdně bere zpět.

Jako ukázku místní architektury předkládám sérii fotek, kterou jsem vyfotil na místní kilometr dlouhé pěší zóně, jakési místní kolonádě, kde jsou restaurace, obchody se suvenýry, zmrzlinářské stánky a tomu všemu na konci (nebo na začátku) vévodí pravoslavný svatostánek.

V parku za kostelem kromě jiného stojí moc pěkná dvousetschodová rozhledna, která je sice vyšší než stromy v parku, ale stejně je z ní vidět kulový, hlavně vrcholky stromů a v dálce moře.

Pokud byste zatoužili po moderní (nebo módní, záleží na úhlu pohledu) architektuře, investiční příležitost přímo sousedí s chrámem a parkem.

V Jūrmale jsme si užili dusného horkého počasí a odjížděli jsme v dešti. Další cíl bylo město Kuldiga, kde mají prý nejširší vodopád v Evropě. V době jarního tání dosahuje šířky 275 metrů, vysoký je však jen asi 1,8 metru.

Když jsme cestou od vodopádu projížděli centrem města, zaujalo nás, že centrum tvoří jen staré dřevěné či cihlové domy a není tu žádná novostavba. Na konci města jsme se otočili na kruhovém objezdu a vrátili do centra. Nelitovali jsme.

Město je od roku 2023 památkou UNESCO díky zachovému středu. Je to velmi zvláštní, domy vypadají staře a na první pohled neobydleně, ale ve všech se bydlí, často postaru, a až sem EU pošle z nějaké dotační kapitoly pár set milionů EUR, obnoví se barvy fasád a bude to tu moc krásné. A pokud to proběhne jako v Česku, skončí několik desítek lidí ve vězení za drobné dotační podvody.

Když už jsme se vrátili a bylo to tu tak hezké, dali jsme si večeři. Dušená líčka na čerstvé zelenině, červený buben (red drum je ryba!) na víně či rebarborový crème brûlée - no nádhera.

Odsud už jsme se vydali do Liepãji. Cca 10 km jsme opět jeli po nezpevněné široké cestě, na které náš bydlík nehezky trpí. Uprostřed polí se najednou zjevila tato značka:

No nemají ti Lotyši smysl pro humor?

Nocujeme u rybníka Durbes Ezers. Je tu chráněné hnízdiště jakéhosi ptactva, ale nechystáme se jim do hnízdění nijak zasahovat.

A ještě jeden poznatek z Pobaltí. Mají tu velký problém s čápy, kteří ztratili čepičky. Jak jinak si vysvětlit, že denně vidíme několik čápů, kteří stojí v poli, v městském parku nebo na krajnici u silnice a něco hledají? (To je žert pro starší a pokročilé, kteří nezapomněli na dětství, ale těch čápů je tu opravdu hodně.)

Včera jsem se posmíval hrbolům na nezpevněné komunikaci. Dnes mi za trest k ranní kávě Lotyši poslali experta na úpravu nezpevněných komunikací a ten mi ukázal, zač je toho loket. Údržbu provádějí jednoduše, prostě cesty jednou za čas srovnají tímto stavebním strojem. Řidič byl důkladný, některá místa protáhl opakovaně, dokud nebyla dostatečně rovná.

Po snídani jsme vyrazili do lanového parku v Liepãji.

V Liepãji jsme se více nezdrželi, ale pár obrázků přesto připojuji.

U Priekules jsme zastavili u památníku a hřbitova padlých v letech 1941-45. Na deskách je vypsáno cca 23 tisíc jmen. Všichni mají jméno a rok úmrtí. Rok narození jen cca 10%. Je příjemné vidět, že někteří sovětští vojáci měli i jména. Jinde vídáme jen hromadné hroby s počty neznámých vojínů.

Odtud jsme zamířili už do Litvy do Muzea studené války u Plungé. Je v objektu bývalé sovětské raketové základny. Sověti sice podstatnou část techniky odvezli, ale stavby a génius loci zůstaly.

Na parkovišti jsme zachránili litevského bydlíkáře, který píchl kolo, neměl však vzduch v rezervě ani kompresor. Odvděčil se nám zajištěním pitného režimu na večer. Žena mezitím se dvěma novozélandskými seniorskými posádkami (maskovanými britskými a francouzskými značkami na bydlících) debatovala o jejich několikaměsíčních cestách Evropou. I v tom je kouzlo cestování bydlíkem, na zastávkách snadno navážete kontakt s ostatními cestovateli a dozvíte se hodně o životě.

Dnes jsme dorazili do Klajpédy. Zaparkovali jsme v přístavu a trajektem jsme se bez auta přepravili na Kurskou kosu. Ovšem z Klajpédy na kosu trajekty přepravují lidi na dvou místech. Na jednom na turisty čeká místní autobus, který je sveze po poloostrově, na druhém čeká jen zřízenkyně ve žluté vestě, která na dotaz, zda umí anglicky, vyštěkla „nou“. To byly veškeré dostupné informace v jiném než litevském jazyce. I když možná ani litevsky neuměla, kdo ví?

Tak jsme vyrazili na pěší výpravu. Litevská část poloostrova je 50 km dlouhá a cca 2 km široká, takže není problém ji přejít napříč. Akorát by nemuselo pršet. Déšť nám poprvé za dovolenou pokazil plány.

Část poloostrova směrem k pevnině je zelená, na straně k moři je písečná duna a za ní písečná pláž. Mají tu moc pěkné cyklostezky pro začátečníky - absolutní rovina.

Po sedmikilometrové kosí procházce jsme se druhým trajektem vrátili zpět na pevninu, kde jsme si udělali podobnou procházku přes město. Už nás tu ale nic nepřekvapilo.

Večer jsme se vydali směrem do skanzenu v Rumšiškés, ale cestou jsme na noc zastavili v Sujainiai u rybníka.

Noc u rybníka byla i s hudbou, ve tři ráno nám místní omladina zahrála z auta nějaký rusofilní pop song. V sedm ráno nastoupila parta fachmanů a začala v parčíku u rybníka budovat podium pro nějaké kulturní vystoupení. Tady to žije! Ženu se synem to tak rozdovádělo, že šli ráno sportovat. Voda měla 24 °C.

Skanzen v Rumšiškes je rozlehlý, zajímavý a je tu spousta domečků a chalup. Pokud vás tento druh historie více zajímá a budete si chtít důkladně prohlédnout i zpřístupněné interiéry, strávíte tu klidně celý den. A taky tu mají spoustu bubáků. Bubáci jsou starší paní, které dohlíží na chalupy s vnitřní expozicí, ale neumí anglicky, většinou mlčí a koukají jako bubáci. S angličtinou se tu obecně dost šetří.

V některých chalupách lidé vyrábí různé předměty tradičními řemesly. Brusič jantaru nám udělal poutavou přednášku v ruštině. Už je to dávno, ale pár stakanů vodky a ruština by naskočila. Hrdý je pan jantar zejména na brož, kterou na sobě měla v TV jejich prezidentka (tudíž víme, že za svou považuje Litvu). Oproti tomu tkadlec asi anglicky uměl, byl však nemluvný.

Vrcholem dne bylo město a vodní hrad Trakai. Takový nával jsme v Pobaltí snad ještě neviděli, je to vlastně takový místní Karlštejn blízko hlavního města, navíc je u čistého jezera s koupáním a je hezky a neděle. Hrad nás moc neuchvátil, Červená Lhota je taky pěkná, zato venku jsme nakoukli do první restaurace a tam měli v jídelním lístku označené místní speciality a jídla, která jsou jejich národním dědictvím. Takže máme bříška nacpaná sleděm, masovým knedlíkem, rozmanitými pirohy či smaženým chlebem se sýrem. A všechno bylo dobré.

Zde musím okomentovat ještě jednu věc. U několika fotografií jsem použil AI k odstranění postav, protože fotografie v popředí s postavami, které mají rozmazané obličeje, působí bizarně. U fotografie hradu Trakai jsem však zasáhl hodně. V běžnou denní dobu most k hradu nebude nikdy prázdný. Jak jsem psal, turistů bylo v době naší návštěvy hodně a most byl úplně plný lidí, takže hrad v pozadí zanikal. Proto vám nabízím pohled, který jen tak někdo neuvidí. Kromě odstraněných postav je vše původní.

Z Trakaie jsme vpodvečer už vyrazili domů. Na nocleh jsme zastavili za polskou Lodží na dálniční odpočívce.

Po 5130 km jsme pořádku dorazili domů. Cesta přes Polsko už nebyla vcelku ničím zajímavá. Dovolená nám končí, takže jsme už žádná zajímavá místa nehledali. Zajímavé náměty na příští cesty si ukládám do profilu na mapách.

Objeli jsme všechny tři pobaltské republiky. Viděli jsme spokojené lidi, oproti shonu, na nějž jsme z Česka zvyklí, tu byl spíše klid. Po stránce řidičské bylo vše v pohodě, jezdí se tu pomaleji, pravidla se tu respektují, snad jen kvalita silnic by mohla být vyšší. Nezpevněné cesty nás sice nikdo nenutil používat, ale my rádi poznáváme všechny kouty země, nejen hlavní turistická místa.

Věřme, že Pobaltí bude moci dál v klidu vzkvétat. Moc bych mu to přál.