Článek
Den 1.
Je pátek 1.7.2022 odpoledne a my vyrážíme do neznáma. Včera kluci přinesli vysvědčení, takže již začalo prázdninové cestovní šílenství, naštěstí se to projevuje zejména směrem na jih. Němci prázdniny nemají, takže cesta na západ je relativně volná.
Letos nás podobně jako v minulých letech jede pět. Kromě naší rodiny zahrnující dva piráty 10 a 12 let velké s námi jede i moje tchyně. Nečekejte však žádný horor, tento člen posádky je již prověřený z minulých let a uplatňuje se zejména v cateringu a potom v oblasti divení. Tchyně začala intenzivněji cestovat až v rentiérském věku, takže občas nevychází z údivu. O to větší kouzlo naše dovolené mají.
Naše pojízdná základna je šestimístná a to jak na jízdu, tak i na spaní. No, na spaní má spíše 5,5 lůžka, takže pro pět cestovatelů ideál. Naši základnu budu nazývat bydlíkem, což je mezi fanoušky slangový termín pro obytný automobil.
Na každou cestu vyjíždím s plnou mapou cílů, z nichž zvládneme navštívit někdy polovinu, někdy čtvrtinu, ale tak je to správně, cílem není podívat se všude, ale užít si výlet. Na mapce výše jsou už jen cíle, které jsme navštívili.
Z Nového Strašecí míříme přes Plzeň na Norimberk. Cesta ubíhá v klidu, ovšem už za Plzní si všímám, že autu občas klesnou na cca deset vteřin otáčky. Zvláštní, ale bydlík nejezdí pravidelně, mívá delší odstávky, proto zatím nejasné příznaky připisuji právě delšímu stání před dovolenou a jsem v klidu. Okolo hranic s Německem se problém znovu přihlásí a spolu s ním se rozsvítí žlutá kontrolka upozorňující na problém motoru, ale ta zase zhasne, takže mě sice klid opouští, ale pomalu.
S lehkou nohou
Obytný automobil typu alkovna má poměrně velký odpor vzduchu a proto jízda rychlostmi cca 120 km/h a výše již vyžaduje pořádně sešlápnout plynový pedál a právě to se našemu bydlíku nelíbí. Postupně zjišťuji, že mám-li lehkou nohu a jedu rychlostí do 100 km/h, motor je spokojený, ale když na to více šlápnu, rozsvítí se kontrolka, motor zeslábne, rychlost klesne k sedmdesáti a po cca 10ti vteřinách se vše opět obnoví. Je to zvláštní, nouzový režim při závadě na motoru, s nímž mám zkušenosti z osobních aut, výkon a rychlost auta omezí podstatně víc a trvale, ne jen na chvíli. Takhle si nouzový režim nepředstavuji, ale vyhledat servis musíme. Musíme najít někoho, kdo nám načte diagnostiku a vysvětlí, co se děje.
Původní plán byl dojet dnes co nejdál směrem na Paříž, to znamená, že by mi po večeři udělala žena kafe, já bych se usadil za volantem a řídil, dokud by se mi nechtělo spát. Obvykle to bývá mezi jednou a druhou hodinou ranní, ale už se mi stalo, že jsem zapomněl jít spát a řídil až do rána. Rodina tak stráví část noci na sedadlech, ale oni hodně vydrží. Dnes to však s podivně se chovajícím motorem nemá smysl. Proto končíme za Norimberkem na dálniční odpočívce a jdeme spát relativně brzy. Ráno moudřejší večera.
Den 2.
Je sobota ráno a my začínáme objíždět autoservisy v okolí. Všude mají otevřeno, ale v sobotu nemají automechaniky, jen technické pracovníky, kteří vydávají zákazníkům opravená auta a inkasují peníze. Dokáží nám však poradit, kde jinde by ještě mohli mít živého automechanika. Jezdíme tak v duchu dalšího starého českého přísloví od čerta k ďáblu. Navštívili jsme 5 Autohausů Ford a Bosch servisů a do dalších pěti nám jejich zaměstnanci volali, než jsme našli živého automechanika. Ten nám auto připojil, načetl diagnostiku a oznámil nepříjemnou skutečnost, že vstřikovač nafty na 3. válci (máme jen 4 válce) stávkuje. Znamená to objednat nové vstřikovače a vyměnit je. Lidově se této tradiční opravě říká „udělat vstřiky“, je to běžná oprava, není ovšem běžná po pěti letech a asi třiceti tisících najetých kilometrech. Jenže obytné auto v soukromých rukou často málo jezdí, což motory nemají rády, takže těžko vinit bydlík.
Tak co dál? Pokud nám místní servis objedná nové vstřikovače, dostane je v úterý a vymění nám je. Jenže je sobota a nám se čekat nechce. Proto voláme do našeho autorizovaného servisu v Česku a konzultujeme s technikem, jaké máme možnosti. Kromě opravy existuje druhá možnost - pokračovat v cestě s lehkou nohou na plynu. Motor bude vzhledem k velikosti nástavby i tak makat, ale nebude se zlobit. Poškodit motor bychom neměli, to již vyzkoušelo mnoho jiných majitelů Transitů, kteří s touto závadou jezdili, dokud nevypovědělo službu více vstřikovačů. Volíme cestu s lehkou nohou a tím uzavíráme kapitolu problémů pro celou tuto cestu. To beru.
Do Reims neboli Remeše přijíždíme až vpodvečer a úspěšně parkujeme na stellplatzu v centru města. Je tu hodně živo, máme štěstí, že bylo místo. Jsme zvyklí se na stellplatzu pozdravit se sousedy, občas poklábosit o životě a o cestách, ale dnes to asi nepůjde. Naši sousedé jsou totiž hluchoněmí. To je překvapení, které se záhy vysvětlí. Právě teď totiž v Remeši probíhá mezinárodní kulturní festival Clin d’Œil zaměřený na kulturu neslyšících a tvorbu ve znakových jazycích. S volným místem na stellplatzu jsme měli obrovské štěstí.
Po večeři vyrážíme do města. Je tu na ulicích plno mladých lidí, fakt je, že je tu i tak klid.

Reims
Remeš je (kromě vína) známá především gotickou katedrálou Notre-Dame, která je jednou z nejvýznamnějších gotických katedrál Evropy. Od roku 1027 zde byli korunováni francouzští králové, včetně Karla VII., jehož korunovace se roku 1429 účastnila i Johanka z Arku.

Katedrála Notre-Dame v Reims
Přicházíme pozdě, takže už je zavřeno a do interiéru se dostaneme až zítra, zato po setmění nás čeká videomappingové představení na průčelí katedrály doprovázené dramatickým hudebním doprovodem. Bylo to velmi působivé i díky příjemnému teplému počasí, které v tu noc v Remeši panovalo.

Videomapping na katedrále Notre-Dame v Reims

Noční Reims
Den 3.
Ráno jsme opět vyrazili do města. Navštívili jsme katedrálu a prošli jsme si ještě jednou za světla centrum města.

Interiér katedrály Notre-Dame v Reims je gotický, tedy na můj vkus trochu strohý. Jo kdyby si sem pozvali třeba Mikoláše Alše jako radní ve Vodňanech, ten by jim to krásně vymaloval. Pokud jsou však pravdivé zkazky o Alšově náklonosti k alkoholu, při práci na tak velkém objektu by se upil k smrti.

Reims

Reims

Památkáři tu viditelně nemají tak silné slovo jako v Česku. To ale nemají nikde ve světě. Malé tradiční domky, za nimiž se tyčí skleněné budovy či přímo mrakodrapy, znám z různých zemí.
Po prohlídce města jsme se sbalili a vyrazili do Paříže.
Až při psaní tohoto článku jsem si uvědomil, co je vlastně Paříž. Paříž je město o rozloze 105 km2 ,v němž žije 2,2 milionu obyvatel. (Pro srovnání Praha má 496 km2 a žije zde 1,3 milionu obyvatel.) Paříž je vlastně jen to centrální město, ne celá hustě osídlená oblast, která na mapě vypadá jako jeden městský celek. Paříž včetně předměstí má rozlohu 2723 km2 a žije zde 10,2 milionu obyvatel. My se budeme pohybovat jen v samotné Paříži.
Vzhledem k bezpečnostní situaci ve velkých francouzských městech se nebudeme snažit experimentovat s nocováním „na divoko“, ale spořádaně se ubytujeme v autokempu v Buloňském lesíku. Kemp je hned u řeky Seina, což zní až romanticky, nic takového však nečekejte, kemp je důkladně oplocen a k řece tak není žádný přístup. Buloňský lesík je poměrně rozlehlý lesopark, okolí kempu je zarostlé, takže fakt žádná romantika. Je to na okraji centrální Paříže, takže se bez veřejné dopravy stejně neobejdeme. V kempu nás nemile překvapili recepční, kteří nebyli schopni nám vysvětlit, kde koupit lístky na MHD a jak se dostat do centra. Věděli jen, v kolik jede kempinkový shuttle, ale ten odpoledne nejezdí. Anglicky jakž takž uměli, ale tím to končilo. Na to, že to je asi nejdražší kemp, kde jsme kdy spali, je to tragédie.

Vítězný oblouk
Na městskou hromadnou dopravu jsme nakonec vyzráli, jak jinak, a vyrazili jsme nejprve na Vítězný oblouk. Jeho stavbu zahájil roku 1806 císař Napoleon I. Bonaparte (1769-1821) jako oslavu svých vítězství, zejména v Bitvě tří císařů u Slavkova. Stavba byla dokončena až roku 1836 a již roku 1896 byla zapsána mezi historické památky. Stavba je 51 metrů vysoká a vyhlídková plošina je na střeše, takže je odsud výhled na velkou část jinak rovinaté Paříže. Nahoru vede 284 schodů převážně po točitém schodišti, není to tedy úplně nejjednodušší výstup, ale i má tchyně to zvládla s grácií. Při výstupu jí pomohlo zejména to, že nevěděla, že může jet výtahem. Je to šikulka.

Točité schodiště uvnitř Vítězného oblouku
Výhled z Vítězného oblouku je imposantní, zejména široké bulváry, které paprskovitě vychází z mnohapruhového kruhového objezdu okolo Vítězného oblouku do všech stran. Některé bulváry jsou tak široké, že by se doprostřed vešla ještě jedna řada domů. Tolik promarněných developerských příležitostí!

Pohled na Paříž z Vítězného oblouku
Zde člověk pochopí, proč se zahraniční turisté v Praze diví Václavskému náměstí. Jedno z našich historicky nejdůležitějších náměstí totiž vypadá jako typický francouzský bulvár, tedy široká třída světového formátu, významná ulice. Náměstí, které se anglicky řekne square, což znamená zároveň i čtverec, Václavák opravdu nepřipomíná. A není tam ani kostel!

Pohled na Paříž z Vítězného oblouku
Bazilika Sacré Cœur, pohled z Vítězného oblouku skrz teleobjektiv
Dále jsme se přesunuli k Eifelovce. Nahoru jsme se nesnažili dostat, neměli jsme žádnou rezervaci ani předem koupené vstupenky. Eifelovka vypadá nějak přešle, je chudinka hnědá, jakoby rezavá. Víc ji to asi sluší v noci, kdy bývá nasvícena například v barvách francouzské trikolóry.

Trocadéro, Eiffelovka
Jo a mají tu metro bez řidiče, nechápu, že to francouzské odbory dopustí.
Den 4.
Po klidné noci v kempu vyrážíme opět do centra Paříže. Nejprve vycházka na Montmarte, kde jsme si zvenku prohlédli baziliku Sacré Cœur. Stát dlouhou frontu na vstup na sluníčku nás ani nenapadlo.

Bazilika Sacré-Coeur

Výhled od baziliky

Montmartre

Montmartre
Dále jsme si zvenku prohlédli staveniště katedrály Notre Dame, která je v rekonstrukci po požáru roku 2019. Katedrála Notre Dame znamená v překladu Katedrála Naší Paní, bývá též nazývána Katedrála Panny Marie nebo chrám Matky Boží.

Katedrála Notre Dame
Pantheon je monumentální budova vybudovaná postupně v letech 1757-1790, která měla původně sloužit jako kostel kláštera. Během stavby se však plány změnily, stavba byla dokončena za francouzské revoluce a stala se památníkem a pohřebištěm významných postav francouzské historie. Odpočívají tu například Voltaire, Victor Hugo, Alexander Dumas či Marie Curie Sklodowská.

Pantheon
Z Pantheonu jsme už přes Lucemburské zahrady zamířili zpět do kempu.

Lucemburské zahrady
Cestou se žena zapojila v autobusu městské hromadné dopravy do záchrany mladé kolabující Pařížanky. Záchrana byla úspěšná, neboť pacientka přežila nejméně do příjezdu záchranářů. Ti přijeli zhruba 15 minut od zavolání. Kdyby měla pražská záchranka tak dlouhý dojezdový čas, žádali by spoluobčané rozčtvrcení ředitele záchranky, utopení primátora pod Karlovým mostem a demisi vlády. Většina Čechů netuší, jak kvalitní zdravotní péči u nás máme. Navíc nepřijel pojízdný operační sál jako u nás, ale cosi jako hasičský vůz s multifunkčními záchranáři, kteří odkudsi vylovili nosítka.
Den 5.
Dnes opouštíme Paříž a pokračujeme do Versailles. Zde jsou naším cílem především zámecké zahrady. Zámek Versailles byl budován od počátku 17. století v době vrcholného rozkětu království a stal se vzorem i pro jiné zámecké komplexy v Evropě, např. Petrodvorec u Petrohradu či Schönbrunn ve Vídni. Zámek bychom si také rádi prohlédli, ale kluky by to nezajímalo, tak si jej necháme na jindy stejně jako další místa v Paříži, která jsme tentokrát vynechali.

Zámek Versailles

Zámek Versailles

Zámek Versailles

Zámek Versailles

Versailleské zahrady

Jedna z mnoha kašen v zahradách Versailleského zámku
Těžko k tomu něco psát, to je třeba vidět, to je takový kýč… Někdo měl opravdu hodně peněz a nebylo kam investovat.
Po procházce parkem ve Versailles vyrážíme na západ. Cestou míjíme plno známých míst, například Le Mans, ale chceme už dojet do Bretaně, takže jedeme až do městečka Elven, kde mají příjemný obecní stellplatz i se servisem zdarma. Palec nahoru.
Den 6.
Míříme do Bretaně do přímořského městečka Carnac, které je známé především menhiry. Na okraji Carnacu je totiž známé megalitické naleziště Ménec, kde je na ploše téměř 1 km dlouhé rozmístěno v 11 řadách 1050 menhirů. Původně jich tu bylo více, ale část padla za oběť pozdější výstavbě. Vznik menhirového pole je odhadován v období 4500 - 3300 před naším letopočtem, ale je to opravdu spíše odhad.

Ménec, Carnac
No, upřímně, tahat bych se s tím nechtěl, ale když tehdy měli lidé jen víru v božstva, nebylo asi jiné cesty.

Ménec, Carnac
Pokračovali jsme do Locronanu.

Locronan
Prý je to jedna z nejkrásnějších vesnic Francie. Nemáme srovnání, ale je to opravdu krásné místo.

Locronan
První zmínky o Locronanu pochází z 10. století, ale největšího rozmachu dosáhl v 16. století, ze kterého pochází jádro obce tvořené žulovými domy. Místních osm stovek obyvatel si užívá nejen zájmu turistů, ale i filmařů.

Locronan

Locronan

Návštěva obchodu kořením, čajem a jinými sypkými dobrotami je opravdu zážitek, ještě teď cítím tu silnou plnou vůni.

Vesnice je plná hortenzií. Rostou tu na každém rohu v různých barvách, bohužel více fotek k článku nemám, jelikož u těch nejkrásnějších se vždycky fotila tchyně.

Locronan
Z Locronanu jsme pokračovali na západní pobřeží do Plonévez-Porzay, přesněji na parkoviště na pláži u hotelu Hôtel de la Plage, které jsme našli v aplikaci Park4night. Pláž tu jde do hloubky pozvolna a vzhledem k tomu, že rozdíl hladiny moře mezi přílivem a odlivem tu bývá velký, moře za odlivu ustoupí a odhalí i stovky metrů pláže.

Pláž u Plonévez-Porzay
Zde v zapadajícím slunci vznikla úvodní fotka tohoto článku.

Pláž u Plonévez-Porzay, uprostřed Hôtel de la Plage, vlevo náš dnešní neoficiální, ale tolerovaný stellplatz
Den 7.
Dnes se přesuneme jen nedaleko na poloostrov Crozon. Nejprve navštívíme památník padlým vojákům námořního letectva, k němuž patřila i místní jednotka, u obce Rostudel. Je tu i maják, ale je malý, moderní a funkční, takže nic pro turisty.

Cap de la Chèvre

Cap de la Chèvre - zajímavé místo k procházkám, jen trošku větrné.
Potom jsme popojeli na stellplatz do Camaret sur-Mer, kde budeme nocovat. Je tu krásná pláž, ale bohužel se ochladilo, takže se nikdo nehlásí na koupání. Jdeme na delší procházku po okolí a odpočíváme. Jsme v nejvzdálenějším bodě cesty, zítra se začneme pomaloučku vracet.

Stellplatz Camaret-sur-Mer

Camaret-sur-Mer, pláž Pen-Hat

Koupání je tu však zakázáno! Není tu plavčík, takže vám z nesnází nikdo nepomůže.

U pláže Pen-Hat můžete navštívit trosky sídla francouzského symbolistického básníka Paul-Pierre Roux (1861-1940), který tvořil pod pseudonymem Saint-Pol-Roux. Koupil zde dům, který přetvořil na barokní zámek.
Den 8.
Ráno se zájemci o koupel v Atlantiku přece jen našli. Podle místních surfařů má voda 15°C, podle mě je dost studená. Kluci to neřeší, těm je to jedno, ti se koupou téměř všude. Pláž se zdá být veliká, ale během dne ji z větší části zaplaví příliv.

Camaret-sur-Mer
Na stellplatzu nocovalo asi 40 aut. Kromě nás tu bylo jediné české. Obecně Čechů tu moc není, ale to nám ani trochu nevadí. Co nás trochu překvapuje je chování Francouzů. Jsme zvyklí na stelplatzech navázat kontakt se sousedy, někdy někdo něco potřebuje, jindy si vyměňujeme zkušenosti, informace o okolí nebo prostě jen pohovoříme o životě, vždy anglicky. Francouzi buď neumí nebo nechtějí, ale pohybují se jen okolo svých domečků, téměř nekomunikují a když už mají snahu, stačí promluvit anglicky a stáhnou se do ulity. Když už se s někým dáme do řeči, je to také cizinec jako my.
Odpoledne jedeme do Guimiliau, kde mají zajímavý kostel svatého Miliau s přilehlým farním areálem. Postaven byl v 16. a 17. století ve stylu plamenné gotiky a renesance.

Kostel sv. Miliau v Guimiliau

Kostel sv. Miliau v Guimiliau. To načernalé zabarvení na mě působí morbidně.

Interiér kostela svatého Miliau. Dřevěný obklad stropní klenby působí trochu jako když já stavím zahradní pergolu, ale to je ta moje rozmazlenost výzdobou středoevropských sakrálních objektů.
Den jsme zakončili v Morlaix, což je starobylé přímořské město zajímavé mimo jiné tím, že uprostřed města mají železniční most. Dolní patro mostu je pro pěší a je z něj hezký výhled. A také tu mají kavárny, zmrzlinu, pivovar a potkali jsme tu jedny Čechy. Prostě jsme tu byli jako doma.

Morlaix

Morlaix z mostu
Den 9.
Bretaňský mys Cap Fréhel je takovým malým muzeem majáků. Stojí tu torzo starého majáku z roku 1702, nový maják z roku 1950 a v přízemí nového majáku je expozice o historii majáků, zejména výstavka různých podivných žárovek a jiných svítidel.
Cap Fréhel

Cap Fréhel
Maják z roku 1702 byl původně nahrazen novým majákem v roce 1847, ale ten nepřežil 2. světovou válku. Dnešní maják nabízí výhled do širého okolí, stojí za to naň vystoupat. Okolí je porostlé fialově kvetoucími vřesy a žlutě kvetoucími hlodaši. Útesy přesahují výšku 70 metrů. Divoký to konec země. A teď kvízová otázka: kolikrát se v tomto a předchozím odstavci opakuje slovo "maják"? Češtinářka ze základky by z mého slohu dostala infarkt… (9×)
Cap Fréhel
Středověký hrad Fort La Latte je pěkně opravený a určitě jej nelze vynechat. Nabízí výhled z vrcholku věže, pro starší je sice výstup výzvou, ale stojí to za to. Vylezli jsme nahoru všichni včetně… prostě všichni. Hrad má výbornou polohu, nechtěl bych jej dobývat.
Fort-la-Latte

Fort-la-Latte

Fort-la-Latte, beranidlo
Saint-Malo je historické přístavní město, proslulé mohutnými hradbami, námořními objeviteli, korzáry a mimořádně silným přílivem a odlivem. Alespoň to zjistíte z průvodců. Dnes se vyznačuje silným přílivem turistů, z nichž některé nevítá s otevřenou náručí, konkrétně nás.

Saint-Malo
Když totiž přijedete ke starému opevněnému městu, uvítá vás několik parkovišť, z nichž všechna mají na vjezdu „bránu“ o výšce 2,1 metru, abychom tam my neprojeli. Bohužel jsme nenašli žádnou informaci, kde je parkoviště pro nás, takže mi nezbylo než vyložit posádku a odjet mimo turistickou část města hledat místo někde na ulici. Nebyl jsem v tom zdaleka sám. Jak se říká, první dojem uděláš jen jednou, tak tohle je můj první dojem.

Saint-Malo
Staré centrum hezké, ale i přes vychvalování cestovek jsme tu žádnou zvláštní duši místa nenašli. Překvapily nás vysoké domy, mají alespoň 4 nadzemní podlaží, takový pražský Karlín. Vypadá to tu spíše jako v Paříži než na pirátském pobřeží. Bylo to viditelně bohaté město.

Hradby v Saint-Malo

Saint-Malo
A jako bonus nám v přístavu utekl most! Je to líný most, obvykle se mosty zvedají nahoru, ale tenhle se líně otáčí do strany. A trrrvááá mu to!

Saint-Malo
Na nocleh se přesouváme na stellplatz, který je nejvzdálenější částí rozsáhlého turistického parkoviště k opatství Mont-Saint-Michel. Ale to až zítra.
Den 10.
Dnes jsme se vychrupkali a vyrazili na shuttle bus, který nás odveze až ke klášteru Mont-Saint-Michel. Dříve se parkovalo přímo na „ostrově“, ale v poslední době se tu změnilo mnohé.

Mont-Saint-Michel
Klášter stojí na ostrově, který býval za přílivu obklopen vodou a za odlivu bylo možné na ostrov dojít pěšky. V roce 1879 byla vybudována hráz, která trvale spojila ostrov s pevninou, a v roce 1950 bylo na navážce u ostrova vybudováno parkoviště. Tehdy však nikdo netušil, co to všechno způsobí. Hráz přerušila přirozené proudění vod přílivu a odlivu a v důsledku toho se začaly okolo ostrova usazovat sedimenty, na vrstvách nánosů se začalo dařit slanomilným travám a tak začalo vážně hrozit, že okolo roku 2040 bude bývalý ostrov definitivně součástí pevniny.
Okolí ostrova Mont-Saint-Michel - moře sem dosáhne jen za vysokého přílivu. Syn konstatoval, že tu mají vypuštěné moře.
V roce 1995 proto začaly práce na projektu obnovy původní krajiny. V roce 2005 začaly stavební práce a dnes je hráz pryč a místo ní na ostrov vede dlouhý most, který nebrání proudění vody. Řeka Le Couesnon, která ústí u ostrovu do moře, dostala 78 metrů široký pohyblivý jez, který zadrží přílivové vody v ústí řeky a za odlivu je řízeným způsobem uvolňuje zpět do moře. Díky tomu se změnil pohyb vody a usazování sedimentů.
Nový most ke klášteru Mont-Saint-Michel
Dnes už se voda vrátila zpět k ostrovu, ale zcela zatopeno je okolí ostrova jen při vysokém přílivu. Rozdíl mezi přílivem a odlivem může v této oblasti činit až 15 výškových metrů.
Parkoviště se trvale přesunulo z ostrova na pevninu, vzdálenost 3 km od ostrova překonávají turisté pěšky nebo zvláštními autobusy, které jsou oboustranné - mají kabinu řidiče na obou koncích, díky čemuž se autobus nemusí otáčet. Hustej pokrok.
S takovým vozítkem se na ostrov dostanete i dnes.
První modlitebna vznikla na ostrově v 8. století na podkladě trojího zjevení archanděla Michaela. V 10. století sem přišli Benediktýni a začala se tu rozvíjet křesťanská komunita a klášter. Ve středověku byl klášter významným poutním místem. Ve 13. století vznikla gotická část kláštera s křížovou chodbou a tak dále, tím nebudu unavovat. V každém případě dnes tu stojí středověké městečko s klášterem a rozsáhlým opevněním, které je od roku 1979 součástí světového dědictví UNESCO a opravdu stojí za návštěvu, neb je jako z pohádky.

Kostel sv. Michaela

Refektář neboli společná jídelna benediktských mnichů. Místo prohlížení Instagramu na mobilu vždy jeden z mnichů k jídlu předčítal svaté texty.

Křížová chodba
Dohlíží tu na nás armáda a racci černohřbetí.

Mont-Saint-Michel
Na prohlídku jsme vyráželi od auta v půl deváté ráno. V Mont-Saint-Michel byl klid, stánkaři teprve otvírali. Když jsme před druhou hodinou klášter opouštěli, byly uličky plné a všude plno lidí. Takové fotografie sem však nedávám, protože mě nebaví rozmazávat tolik obličejů.

Voda pod hradbami vysloveně schází.
Naším posledním dnešním cílem je pláž, ale ne ledajaká! Jsme v oblasti Normandie, kde se 6. června 1944 vylodili spojenci (armády USA, Velké Británie a Kanady) v rámci operace Overlord, aby zahájili závěrečnou fázi 2. světové války v západní Evropě. K vylodění došlo na pěti plážích současně, my přijíždíme na jednu z nich - pláž Omaha.

Omaha Beach - právě projíždí válečný veterán Willys MB, později známý jako Jeep Willys. Musím přiznat, že ač je kompozice snímku dokonalá, tentokrát mi mírně pomohla AI. Willys MB projížděl ve chvíli, kdy jsem stál před bydlíkem, takže jsem tak pěknou kompozici nevyfotil. Snímek je složen ze dvou krátce po sobě pořízených fotografií.
Podél pláže vede silnice a na ní lze volně parkovat, takže zde zastavujeme a vzhledem k tomu, že tu na nás nečíhá žádný zákaz, zůstaneme tu takhle i na noc. Koupání v moři bylo příjemné, tedy zejména klukům, kteří se vyřádili ve vlnách a stavěli hrady, my rozumní dospělí jsem jim to ze břehu z celého srdce přáli. Jak chcete na tak idylickém místě vyprávět dětem něco o válečné vřavě?
Večer jsme si zašli na pivo do restaurace. Nabídli nám belgické. Francouzské neměli a ujistili nás, že rozhodně o nic nepřicházíme. V nabídce měli ještě holandský Heineken.

Belgické pivo na francouzské pláži s angloamerickou válečnou historií. Baňaté silné pro tatínka, štíhlé slabší pro maminku.
Den 11.
Pokud nebudete zastavovat u všudypřítomných památníků padlým spojeneckým vojákům, nic nenasvědčuje tomu, co se tu kdysi dělo. Ovšem stačí popojet jen kousek od pláže a už vše pochopíte.
Colleville-sur-Mer, hřbitov amerických vojáků
Návštěva hřbitova amerických vojáků padlých při osvobozování Normandie v roce 1944 v Colleville-sur-Mer je silným zážitkem. Toto místo nelze jen doporučit. Tato místa bychom měli všichni povinně navštěvovat a to nejen ve Francii, ale i u nás doma. Je tu pohřbeno cca 9500 vojáků padlých při operaci Overlord i při dalších operacích v Evropě, na pamětních deskách je tu napsáno dalších více než 1500 jmen nezvěstných vojáků a vojákyň, samozřejmě.

Colleville-sur-Mer, hřbitov amerických vojáků

Jsou zde pohřbeni vojáci různých vyznání.
Každý kříž nese jméno vojáka či vojákyně, hodnost, data narození a úmrtí a místo, odkud pocházel. Kříže jsou geometricky přesně uspořádány a trávník mezi nimi permanentně sekají zahradníci.

Colleville-sur-Mer, hřbitov amerických vojáků

Colleville-sur-Mer, hřbitov amerických vojáků
Dočasný hřbitov zde byl zřízen již 8. června 1944, tedy dva dny po vylodění, ale oficiálně byl hřbitov otevřen až v roce 1956.

Colleville-sur-Mer, Overlord Museum
Válečné historii se zde věnují i různá muzea, my jsme navštívili soukromé Overlord Museum v Colleville-sur-Mer. Jsou zde vystaveny sbírky techniky, které jsou často aranžovány do scén připomínajících boje a život v armádách za 2. světové války.

Colleville-sur-Mer, Overlord Museum
Zatímco na pláži Omaha vládl klid a mír, v městečku Arromanches-les-Bains se opět vrátíme časem.
Arromanches-les-Bains
V Arromanches-les-Bains žije něco málo přes 400 obyvatel
Klidná přímořská obec, co říkáte? Pár lodí na moři, slunce a pláž. Jenže při pohledu blíže zjistíte, že to nejsou lodě a pláž také není obsazena jen turisty. Právě zde spojenci během vylodění zřídili umělý přístav Mulberry B, který umožnoval vykládat vojáky a náklad z tisíců lodí bezpečně na pevninu, ačkoliv vzhledem k vysokému rozdílu hladiny moře za přílivu a odlivu se lodě nemohly přiblížit ke břehu. Spojenci tak nemuseli čekat na dobytí některého klasického přístavu jako třeba Le Havre.

Přístav Mulberry B

Železobetonový ponton Beetle

Pohled do nitra pontonu Beetle
Přístav byl vytvořen z plovoucích objektů, které byly vyrobeny ve Velké Británii a do Normandie dotaženy loděmi. Duté betonové kesony Phoenix a plovoucí ocelové vlnolamy Bombardon tlumily sílu vln, na plovoucích vykládacích molech Lobnitz se překládal náklad z lodí do aut a ocelové mostní konstrukce Whale, které byly usazeny na plovoucích pontonech Beetle, tvořily plovoucí mosty od vykládacích mol na břeh.

Pontony Beetle na pláži v Arromanches-les-Bains
Během sta dnů provozu přístavu se tu vylodilo 2,5 milionu vojáků, půl milionu vozidel a 4 miliony tun materiálu.
Mostní pole Whale na ulici k pláži
Na útesu u Arromanches-les-Bains můžete vidět zajímavý pomník D-Day 75 Garden (Zahrada 75. výročí Dne D).

Znázorňuje sedícího starého Billa Pendella, který vzpomíná na vylodění. Dívá se na své mladé já, při vylodění mu totiž bylo 22 let. Vzpomínky jsou vytvořeny z hustě perforovaného kovu.

Mladý Bill Pendell mezi ocelovými hroty, které měly na břehu bránit přistání lodí.

Muž s mobilem kráčí stejným směrem i ve stejném postoji jako útočící vojáci, ale to je vše, co mají společného.

Na mnoha místech tu narazíte na vlajky připomínající země, jejichž armády tudy při osvobození postupovaly. Červenožlutý prapor se dvěma lvy je vlajka Normandie.
Pokračovali jsme do města Deauville, kde jsme se zastavili na večeři.

Deauville je klasické přímořské prázdninové letovisko, kterému se někdy přezdívá Pařížská riviera, neboť je to prý oblíbený cíl Pařížanů. Žije tu 3,5 tisíce obyvatel, ale je tu přes 9 tisíc bytů a domů. Já bych tu chtěl strávit… no nanejvýš víkend. Je to malebné místo, ale už asi chápete, že naše rodina není pobytový typ.

Deauville je však bezesporu malebné letovisko.
Most Pont de Normandie je prý zdejší chloubu a Normanďané jsou naň hrdí. Jsou tak hrdí, že tu postavili i mýtnici. Ostatně výběr mýta je oblíbená francouzská kratochvíle.

Pont de Normandie
Den 12.
Na dnešek jsme spali na stellplatzu v přístavu Saint-Jouin-Bruneval severně od Le Havre. Rodinka o mě hezky pečuje, ostatně posuďte sami, jakou jsem dostal snídani.

Jogurtové variace však nejsou každý den, třeba včera jsem snídal výbornou klobásu. Nyní si však dopřávám ranní kávu u moře.

Stellplatz je na vskutku malebném místě, hned vedle ropného terminálu Port d'Antifer.

V pozadí nádrže na surovou ropu
Ale nebuďme přecitlivělí, cestování nemůže být jen romantika. Nebo může? Dnes míříme do Étretatu, malebného městečka mezi křídovými útesy, s pláží, která by lákala ke koupání, kdyby nebyla uprostřed města. Celkově by tu bylo krásně, kdyby tu nebyla celá Francie a zbytek nevyplnili Belgičani a Britové. Nechtěl bych to tu vidět v sobotu.
Étretat. Po pláži chodí turisté s fotoaparáty, kteří si fotí město s útesy na pozadí, a mezi nimi se jiní turisté koupou. Chcete-li se stát neplacenou modelkou s mezinárodním přesahem, doporučuji tuto pláž.

Étretat
Nepotkáte tu však jen turisty. Kupříkladu v restauraci u vedlejšího stolu obědval racek a ani servírka s talíři, ani hosté okolo ho nerozhodili. Znervózněl, až když přišla servírka s koštětem, to zmizel rychlostí racka. Servírka mu však viditelně záměrně nechala dost času, aby se důstojně najedl.
Den 13.
Opouštíme Francii a přijíždíme do belgického města Bruggy. Správní centrum Západních Flander má 119 tisíc obyvatel (z českých měst je nejblíže Liberec). Historické centrum města bylo v roce 2000 zapsáno na seznam světového dědictví UNESCO a právě jeho středověký ráz je tím, co nás (a miliony dalších turistů) do Brugg přivádí.

Bruggy, radnice

Bruggy
Je to moc příjemné město plné krásných domečků, čokolády, piva a jiných dobrot. Nás tu zaujala především čokoláda, přece jen na pivo jsou děti ještě malé.



K Bruggám těžko něco napsat. My jsme se především kochali, občas jsme něco převážně čokoládového snědli a moc se nám tu líbilo.

Lodní výtah Strépy-Thieu na plavebním kanálu Canal du Centre je tak trochu technická šílenost, v podstatě to ani nejde pořádně vyfotit, aby bylo z fotografie poznat, jak monumentální stavba to je.

Výtah má dvě nezávislé plavební komory, technicky vzato velké vany, které výtah zvedá a spouští o 73,15 metru. Platí tu Archimédův zákon, takže vana s vodou bez lodi váží prakticky stejně jako vana s vodou, v níž plave loď. Stačí tedy dostatečně velké protizávaží a výtah může fungovat bez ohledu na to, zda zdvihá či spouští loď či jen vodu. Výtah byl v roce 2002, kdy byl otevřen, nejvyšší na světě, v roce 2016 jej však překonali Číňani na vodním díle Tři soutěsky.
Abychom nevyšli ze cviku, dnes nocujeme uprostřed polí u válečného pomníku Plaine Sapin u Somme-Leuze. Zastihl nás tu úplněk. Parkoviště k naší smůle bylo oblíbeným místem setkávání místní mládeže, takže noc, zejména její první polovina, nabyla nejklidnější. Když mládežníci odjížděli, na dobrou noc nám zatroubili klaksonem.
Den 14.

Durbuy
Durbuy je malé valonské městečko, o němž jsou první zmínky v 11. století, ale daleko zajímavější je, že roku 1331, kdy bylo místo součástí lucemburského hrabství, jej český král Jan Lucemburský, který byl tehdy i lucemburským hrabětem, povýšil na město. Dnes nedaleko odsud žije moje sestřenice, což je důvod, který nás sem zavál, ale je to i jinak příjemné městečko.

Pašíka, který nahlíží výlohou do masny, nepotkáte každý den.
Kromě příjemné atmosféry tu najdete například park plný soch vytvořených dlouholetým stříháním buxusů a jiných křoví. A musela to být pekelná piplačka.

Durbuy, Topiary Park

Durbuy, Topiary Park
Den 15.
Z Belgie naše cesta pokračuje do Lucemburska, konkrétně na středověký hrad Bourscheid. První písemná zmínka o místním hradním pánovi je z 11. století, ve 14.a 15. století se hrad rozvíjel, ale na konci 18. století jeho sláva vyhasla a 19. století už byl hrad pro místní obyvatele jen zásobárnou stavebního materiálu. V roce 1972 ruiny převzal stát a začal s rekonstrukcí a díky tomu zde v 21. století vítá své návštěvníky zachovalý rozlehlý hrad.

Bourscheid

Bourscheid

Hrad je zajímavý i místem, kde leží - uprostřed hlubokých lesů.
Další zastávkou byl Luxembourgh, hlavní město Lucemburska. Moderní, příjemné, čisté město, sice méně památek, ale díky členitému terénu je to město mnohem zajímavější než jiná, turisticky bohatší města, která jsou na rovině.

Luxembourgh, katedrála Notre-Dame de Luxembourg
Luxembourgh, památník Gëlle Fra (česky Zlatá žena) věnovaný roku 1923 lucemburským válečným hrdinům 1. světové války. Dnes památník symbolizuje svobodu a odpor, připomíná všechny padlé lucemburské války a je národní památkou.
Pozlacená bronzová socha na vrcholu památníku Gëlle Fra byla v roce 1940 německými okupanty stržena, poškozena a ztracena. V roce 1981 byla objevena pod tribunou městského fotbalového stadionu, opravena a během rekonstrukce památníku v roce 1985 vrácena na původní místo.

Luxembourgh

Luxembourgh, náměstí Jana Palacha. Jméno získalo náměstí 20. srpna 1969, tedy v předvečer prvního výročí okupace Československa vojsky pěti „spřátelených“ armád. Pamětní deska také vysvětluje, kým Jan Palach byl.

Luxembourgh

Luxembourgh, Pont du Château Luxembourg City

Luxembourgh, staré čtvrti
Den 16.
Údolí Mullerthal v Lucembursku jsme původně neměli v plánu, dostali jsme na něj tip během návštěvy Durbuy. Mullerthal je malebná oblast na východě Lucemburska proslulá skalními městy, hlubokými lesy, soutěskami, vodopády a turistickými stezkami. Přezdívá se jí Malé Švýcarsko.

Vodopád Schiessentümpel je nejfotografovanějším místem Mullerthalu.

Mullerthal
Mullerthal byl poslední zastávkou na naší cestě. Do navigace jsme již nastavili cíl v Česku a před půlnocí 16. dne jsme dorazili domů.
Trasa v mapce v úvodu článku je dlouhá 4011 km, ve skutečnosti jsme však ujeli 4350 km. Rozdíl je dán například tím, že jsme se cestou vyhýbali placeným dálnicím, protože vzhledem k omezením auta nemělo smysl platit za rychlostní silnici, nebo tím, že občas chvíli trvalo najít parkoviště pro nás vhodné. Když jsem někde zapomněl odbočit, nijak jsem se nestresoval a pokračoval delší trasou. Vždyť i cesta je cíl. Všude bychom mohli zůstat déle a pořád by bylo co objevovat, zejména já bych v Normandii na vyloďovacích plážích a v muzeích rád strávil více času, ale takhle to bylo příjemné i pro nejmenší členy posádky. Francie je velká, zajímavá a lze tam strávit mnoho dovolených. Máme další zemi, kam se vrátíme. Nevím sice, kde na to vezmeme čas, ale snad jednou.
Který kout Francie navštívíte vy?


