Článek
My, kteří jsme se narodili nedlouho po druhé světové válce, jsme teprve po dlouhých letech zjistili (někteří), že žijeme ve lži. Lhali nám ve škole, lhali nám doma (někdo z přesvědčení někdo z nutnosti) lhali nám v práci.
Nakonec se to vždy provalilo. Tak dlouho nám vládnoucí strana říkala, že našim největším spojencem je Sovětský svaz - až přišel rok 1968.
Tak dlouho nám ukazovali bídu a útlak v prohnilém kapitalismu - až se první z nás dostali na západ od našich, pečlivě střežených, hranic.
Tak dlouho nám za normalizace říkali, že se musíme semknout proti vnitřnímu nepříteli a uchovat si „klid na práci“ - až přišel listopad 1989.
Tak dlouho nám po listopadu říkali, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí -až jsme zjistili, že „všichni jsme si rovni, někteří však rovnější“.
Tak dlouho nám jistý politik tvrdil, že si musíme utáhnout opasky - až jsme zjistili, že si je utahujeme především my.
Tak dlouho nám jiný politik tvrdil, že bude líp - až jsme z jistili, že jen pro něj a jeho přátele.
Pak už nám ani nepřišlo divné, že další (doufám již navždy bývalý) politik se tvářil udiveně nad miliony v krabici od vína a další „politický podnikatel“ přehlédl ženu, která se válí po kapotě jeho několikamilionového vozu.
A když nám současný politik tvrdí, že ministr jeho vlády, který má na starosti spravedlnost, se pět hodin náhodně schovával před deštěm v přátelském rozhovoru s (prokazatelně) nepřítelem našeho státu - opět zjistíme, že je to jen další střípek z řady lží, které nás provázejí celý život?
