Článek
Dvojici obtloustlých seniorů, usnuvší za slabého svitu Luny u dohasínajícího venkovního krbu, probraly z klimbání kol půlnoci jakési řízné povely, doléhající do ticha noci odkudsi zdáli od lesa. Hlas, zkreslený amplionem, vyřvával cosi o narušení střeženého prostoru. To tu ještě nebylo, projelo oběma hlavou.
„Hele Máňo, to bude nějakej narušitel, škoda, že už nemám samopal, šel bych si zastřílet, jako zamlada.“
„Ale Pepíku, dneska už přece opušťák nepotřebuješ. A na pouti jsi posledně prostřílel majlant a houby z toho.“
Šedovlasý přihrbený stařec si otřel slinu, stékájící z koutku úst po bradě až na promáčenou, dva měsíce nepranou košili, souhlasně kývl a v žilkami protkaném oku se mu zableskla jiskra svěžesti: „To máš pravdu, ale byly to časy!“
„Dneska ani gumu nenatáhneš - myslím samozřejmě tu u praku,“ zažertovala bělovlasá choť bývalého strážce hranice.
„Co s tím tedy uděláme? Asi se někdo vloupal do ohrady pod lesem a krade tam ty ustájený kobyly.“
„No coby, zavoláme policajty, ti jsou tu od toho, aby pomáhali a chránili, ne? Já na to bez brejlí pořádně nevidím, zavolej ty.“
Josef si nasadil předpotopní obrovské brýle - takové neměl ani Husák, ani Urbánková, se skly jak ze skafandru kapitána Nemo a vytáhl svůj technický klenot, mobilní telefon značky Aligátor, který dostal před časem k Vánocům. Těšil se na něj tenkrát jak malé dítě, ten prý používal i sám pan prezident.
Po vytočení přednastavené tísňové linky musel působit dezorientovaně, mlel něco o amplionu, blikajícím světlu a kobylách. Operátor se ho několikrát ptal….
A tady náš fiktivní příběh končí, a to zdaleka nejen tím, že o tom střežení hranice si myslím své. Ale narazil jsem na článek v Budějcké drbně, kde - sic směrem k nám inkognito, je událost popsána podobně zkresleně. O tom, co se stalo a jak referoval tisk, vypoví můj právě PČR odeslaný dopis. Zde ho v nabízím plném znění, anžto se nejedná o pikantní soukromou korespondenci, i když v ní na zálety, soulož v křoví a spodní prádlo okrajově dojde:
***********************************************************
Čirou náhodou jsem měl to potěšení přečíst si tento článek
vycházející z informací poskytnutých tiskovým mluvčím Jiřím Matznerem médiím.
Mne a mé manželky se konkrétně týká tento odstavec:
V červnu volali policistům manželé z Písecka. Před jedenáctou večer měli poblíž Nové Hospody vidět výrazné světlo a slyšet hlas z amplionu, který varuje před vstupem na střežený pozemek, a to i přesto, že se podle páru žádný střežený pozemek v okolí nenachází. „Hlídka nakonec zjistila, že jde o staveniště se zaparkovanými stavebními stroji a areál je střežen automatickým zabezpečením s namluveným varováním,“ vysvětlil Matzner.
Když pominu, že příhoda postrádá vtipnou pointu a pan mluvčí by s ní jako stand up komik asi mnoho potlesku nesklidil, tak zásadní jsou v ní uvedené nepřesnosti, zkreslené tak, aby nás – neznámo proč, zesměšnili.
Takže - poblíž uvedeného místa jsme nejen my, ale i další, stejně tak překvapení a nikterak se v situaci neorientující obyvatelé obce, slyšeli přibližně hodinu před půlnocí hlasité opakované výzvy z amplionu, zhruba tohoto znění: „Tento prostor je střežen. Nacházíte se v přísně střeženém prostoru. Opusťte tento prostor!“ Když jsme se šli podívat na zahradu, doprovázelo to ještě blikající červené světlo, jehož přesnou polohu nebylo možné ve tmě identifikovat.
Nejsem Rambo, Terminátor, Chuck Norris nebo mistr bojových umění, abych okamžitě sám zasáhl, tak jsem o tom informoval PČR. I jsem zmínil, že ve směru, odkud se to ozývá, je výběh s ustájenými koňmi, tedy jediné nám známé místo, které mohlo být předmětem loupeže. Zrovna tak nejsem Libuše, Sybila, Pýthie nebo Baba Vanga, stejně jako nejsem na pozici vedoucího oprav na zmíněné dálnici nebo poslední z party se tam motajících asfaltérů, abych mohl tušit, že mimo naše zorné pole vyrostlo za vyvýšenou dálnicí provizorní stanoviště pro techniku. Nechápu navíc, proč ty výzvy trvaly (rušily noční klid) snad dvě hodiny - to PČR neinformovala majitele, aby to vypnul (můj domovní alarm to zvládne mobilem raz dva)?
Vtipné by to mohlo být leda, kdyby pointa byla v tom, že čidlo iniciovalo pokálení prolétající sovou nebo se na ně nalepilo spodní prádlo odlétlé ze šňůry. Ale zlehčovat, že někomu není lhostejné, že se někdo někam evidentně vloupal, je poněkud ubohé a neetické. Ale mám z toho poučení. Pokud třeba uvidím, jak někdo leze za noci tajně oknem do domu, řeknu si, že je to jen soused, kvapící oblažit manželku policisty či lékaře, dlícího na noční službě, zaslechnu-li z křoví volání o pomoc a zahlédnu přitom holý zadek při rytmických pohybech, usoudím, že jsou to jen hrátky excentrické SM dvojice, toužící ještě navíc po divákovi, a pokud se bude někde na ochoze motat postava s automatickou zbraní, bude mi jasné, že se tam asi natáčí nějaký akční film, kterýžto mne obecně coby odpůrce zbraní a násilí může zajímat stejně, jako trapné tuzemské krimi seriály (na kvalitu britských, severských nebo francouzských nemající ani náhodu), tak se nezastavím ani ze zvědavosti a půjdu lhostejně a bezstarostně dál.
Co je prosím tak směšného na tom, že někomu není lhostejné, že se v okolí děje něco, co jednoznačně zavání trestným činem?
Samozřejmě budu informovat i za tento paskvil odpovědnou redaktorku s důraznou žádostí o uvedení našeho případu na pravou míru (Saturninova „Kancelář pro uvádění románových příběhů na pravou míru“ je pouze fikcí pana Jirotky, takže na ni se obrátit nemohu). Satisfakci z vaší strany ponechám na vás - doufám, že to za moji drzost nebudou speciální pokyny dopravní policii se sdělím mimořádné pozornosti vozidlu s mojí SPZ.
Petr Hejna
