Článek
Postarší soudruzi si zřejmě spletli akci, na kterou byli povoláni zatnout tipec jakýmsi živlům, kterými byla ta část národa znechucena vývojem v rodné zemi po jejím obsazení částí vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968, s jakýmsi cvičením, kdy s ohněm v srdci předváděli školní mládeži střelbu na terč nořící se z páchnoucí mlhy dýmovnic.
Jedním z živých terčů byl jistý Bohumil Siřínek, zmiňovaný donedávna nedopatřením jako Siřínek - viz zde, který se spolu s kamarádem vracel z vandru po Slovensku. Zcela neplánovaně - šli k Bohumilově tetě pro peníze na cestu domů - se ocitli mezi po právu demonstrujícími občany v oblasti nedaleko Tylova náměstí v Praze. Padlo několik výstřelů a k zemi padl čtrnáctiletý chlapec. Na následky zranění vnitřních orgánů, doplněné přes okamžitou lékařskou péči infekčním zánětem, zemřela oběť 24. srpna, tedy po třech dnech, kdy nějaký střelbychtivý milicionář z n.p. Okula Nýrsko nedbal nejen mezi trampy známého varování: „Nehraj si s tou pistolkou!“ A pro samopal to platí dvojnásobně. Omluvou by nebylo ani kdyby skolil některého z případných nespokojenců, již marně volajících „Běž domů Ivane, čeká tě Nataša!“, či z množiny z euforie roku 1968 neprobuzených a v politiky pražského jara doufajících křiklounů hesla „Sláva Dubčekovi!“
Tou dobou již nebyl nepřítelem, který vytáhl do ulic v Praze, Brně, Liberci i v dalších městech tisíce protestujících, onen Ivan. Nepřítelem byli soudruzi jako Vasil, Gustav, náhle prozřelý Lubomír, Lojza s Tondou a další vlastizrádci poklonkující Leonidu Iljičovi dlícímu v Moskvě (znalým netřeba upřesňovat, že se jednalo o Biľaka, Husáka, Štrougala, Indru, Kapka a Brežněva). Studenti Janové, kteří se na protest okupace upálili, by se museli obracet v hrobě, pokud je podobný úkaz reálný. Jejich jména - Palach a Zajíc, by oproti výše jmenovaným neměla skončit na hnojišti dějin.
Siřínkův vrah nebyl nikdy potrestán, z prostého důvodu, že nebyl zájem po něm pátrat, navíc jaksi záhadně zmizely zbraně, které by mohly identifikovat i další vrahy. Bohumil je pochován na hřbitově u kostela sv. Jakuba na Čížové.
Právě 50 let po tragédii jsem zcela náhodou zjistil, že tento můj nepatrně mladší vrstevník se narodil a je pochován nedaleko mého současného bydliště. S vědomím, že jsem to mohl tenkrát být klidně já, po rodné Praze se ten den potulující naopak s jasným - zpětně až neuváženým - záměrem. A díky získávání jiných historických faktů, než hlásaných ve škole, tedy ve skautském oddíle, kam jsem vstoupil v roce 1966, ještě před krátkou legalizací Junáka v r. 1968, i s jednoznačným postojem k okupaci a KSČ. Dost mne to zasáhlo. Narychlo, den před datem vraždy, jsme svolali setkání s pietním uctěním a s připomínkou zla, které, když už nebylo potrestáno, tak by nemělo být zapomenuto.
Siřínek nebyl jediným zabitým občanem naší, od té doby údajně v nastoupivší éře normalizace vzkvétající, socialistické vlasti. Krom dalších čtyř mrtvých statistika uvádí kolem padesáti postřelených a spoustu zatčených. V Praze byli dále zabiti 20. srpna František Kohout, zedník - 18 let (zásah do hlavy), Vladimír Kruba, elektrikář - 19 let (rána do srdce), obdobně byl v Brně 21. srpna zasažen Stanislav Valehrach, dřevomodelář - 28 let a tamtéž Danuše Muzikářová, krejčová - 18 let (zezadu prostřelená hlava). „Nepřímou obětí“ pak byla Bohuslava Mazaná, která utrpěla smrtelná zranění, když na skútru narazila do neosvětleného transportéru mířícímu do centra Prahy. Je zmiňován i voják, který se v rámci příprav na zákrok zřejmě připletl mezi tanky.
Na potlačení demonstrací v okupované vlasti bylo nasazeno 20 000 vojáků a 27 000 milicionářů.
Prosím, kdo zažil a pamatuje, nezapomeňte a připomínejte.
Zdroje: osobní rozhovor v roce 2019 se Stanislavem Vaňáčem, Bohumilovým kamarádem, který s ním byl osudný den na místě vraždy & externí zdroje:
https://www.pametnaroda.cz/cs/magazin/stalo-se/kdyz-cesi-bili-cechy-potlaceni-protestu-21-srpna-1969
PS: Nesrovnalosti ve jménu Syřínek /Siřínek, dané chybou zápisu v matrice, jsou myslím nepodstatné. Postarám se o změnu na Wikipedii, kde je dosud psán nesprávně.