Článek
V roce 1968 mi bylo 16 let. Běhal jsem po ulicích a ničemu jsem nerozuměl. Jen jsem vnímal nadšení lidí, které jsem doposud nezažil. Lidé na sebe byli milí a laskaví, a ne lhostejní a sobečtí tak, jak jsem to vnímal celé dětství. Lidé se smáli, radovali a nikdo je k tomu nemusel nutit, jako když jásali na 1. Máje. To nadšení bylo spontánní a upřímné. Pak přijely tanky a lidé křičeli na vojáky, že tu nemají co dělat. Oni jim odpovídali střelbou.
V lednu 1969 se upálil Jan Palach na protest proti tomu, že ti, co nám vládli, kolaborují s okupanty. Lidé opět vyšli do ulic a protestovali. Nikdo jim v tom nebránil. Jeho oběť byla marná.
V březnu jsme vyhráli nad Rusy v hokeji 4:3. Václavák byl tak plný jásajících lidí, že když jsem zvednul nohy, nemohl jsem upadnout. Provokatéři vyprovokovali lidi k tomu, aby rozbili výlohu Aeroflotu. Lidé obrátili svoji zlobu proti tomu, co bylo ruské.
Před Aeroflotem byla hromada dlažebních kostek, ale chodník se opravovat neměl. Tento útok na Aeroflot byl využit k podepsání pendrekového zákona. Podepsal ho Alexandr Dubček. Nebyl to hrdina a my nemáme právo soudit jeho strach. Opravdoví hrdinové nesoudí ty, kdo se bojí, protože ví, jak je těžké strach překonat. Soudí jen ti, kdo se pod vlivem strachu nemuseli rozhodovat.
Pak přišel srpen 1969. 19. srpna v Praze na Václaváku se objevili policejní Gazíky a lidé začali vykřikovat hesla proti okupaci a policejnímu útlaku. Nebyla to demonstrace. Lidé byli na chodnících a jen reagovali na policajty v ulicích. Najednou se policajti vrhli s pendreky na lidi, kteří jim nadávali. To, co následovalo, vyprovokovali policajti. Lidí jen křičeli a nadávali. Nikdo nic neničil a nikdo ještě neházel dlažební kostky.
Píši o tom, jak to bylo v Praze. Z 19. na 20. srpna se zde bojovalo dlažebními kostkami. U Perlové ulice byla i barikáda. Pak se v ulicích objevili policejní transportéry a policajti v bílých helmách a s dlouhými bílými pendreky. Do té doby jsem nic takového neviděl. Přidali se k nim Lidové Milice. Neviděl jsem, že by měli zbraně. Měli krátké černé pendreky.
Viděl jsem kluka, který běhal s dlažebními kostkami v rukách a křičel: „Já tady mám někde fotra.“ Brečel jsem, protože najednou ti laskaví a usměvaví lidé byli pryč. Převládala zloba a nenávist. Stačil na to jediný rok. Brečeli jsme všichni, protože všude byl slzný plyn. Podchod na Václaváku ho byl plný. I lidé, kteří se demonstrace nezúčastnili, když vycházeli z podchodu, plakali.
21. srpna již byl v Praze relativní klid. Praha byla obklíčená ruskými vojáky, kteří se stáhli do okolí Prahy a čekali, zda se naším lidem podaří protesty zvládnout. Takže jsem u Prašné brány viděl jen naše tanky. Z tohoto pohledu bylo nutné zvládnout protestující lidi. Jinak by do Prahy vtrhli Rusové a byl by to masakr.
V roce 1968 jsme se snažili vojákům vysvětlit, že tu nemají co dělat. Nechápal jsem to. Učili nás ve škole, že jsou to bratři. V roce 1969 to byli nenávidění okupanti. Z lidí, kteří se měli vzájemně rádi, kteří si vzájemně pomáhali, z laskavých a hodných lidí se za jediný rok stali nepřátelé, kteří se vzájemně nenávidí.
Když se na Václaváku v roce 1989 cinkalo klíčema a já viděl stejné nadšení lidí jako v roce 1968, byl jsem tam, ale klíčema jsem necinkal. Věděl jsem, že přijde to, co je dnes. Vzájemná zloba, závist a nenávist.
To není o politice, o tom, kdo nám vládne. Je to o nás. Ano, i dnes není vše takové, jaké by to mohlo být. Ale to, v čem žijeme, neudělali Oni. To, aby se to stalo, jsme dovolili My. A žádná zloba a nenávist to nezmění. Naopak, zloba, závist a nenávist způsobuje to, v čem žijeme.
Získali jsme svobodu rozhodovat o tom, jak žijeme. Žádná cizí armáda nás již neohrožovala. Rusové odešli a my si začali vládnout sami. Začali jsme jeden druhému vyčítat, čím byl a jak se choval. Začali jsme závidět těm, kdo v nových podmínkách zbohatli a nerozlišujeme mezi těmi, kdo kradli, a těmi, kdo se o to poctivě zasloužili.
Komunisti ve společnosti vyvolali třídní boj a šířili třídní nenávist. Rozděl a panuj. Tímto výrokem se řídili a řídí ti, kdo chtějí lidi ovládat, a funguje to stále. Cézar, Stalin, Hitler, Gotvald, Babiš, Okamura a další.
K tomu, abychom někoho nenáviděli, stačí říct a nejlépe napsat: „Byl to komunista, je to zloděj.“ Jakkoli kohokoli pošpinit a nikdo se nezabývá tím, zda je to pravda.
I mezi komunisty byli slušní lidé a mezi těmi, kdo komunisty nebyli, jsou lidé, kteří slušní nejsou. Máme svobodu říkat, co chceme. A tak se podle toho projevuje, kdo kým je. Nejde o názory. Ty můžeme mít různé, ale jde o to, jak své názory prezentujeme. Ti, co nejvíc křičí a nadávají, ti tvoří to, v čem žijeme.
Žijeme v rozdělené společnosti, a proto je tak lehké nám vládnout. Těm nahoře je jedno, co lidé chtějí, protože lidé se na tom, co chtějí, nedokáží dohodnout, a tak si ti co nám vládnou, mohou dělat, co chtějí, a je jedno, kdo nám vládne.
Všichni vidíme, že není vše tak, jak by mohlo být, ale něco jiného je na to poukazovat a něco jiného je se vzájemně obviňovat a šířit zlobu, nenávist a zášť.
Celý svět nás obdivoval, protože naše revoluce byla sametová. Dnes jsou lidé, kteří hlásají, že sametová být neměla. Sametová revoluce byla jen krátká iluze, která nám dlouho nevydržela.
Kdybychom v sobě zlobu a nenávist neměli, mohla sametová revoluce pokračovat sametově a mezi lidmi by nezvítězila zloba, závist, nenávist a zášť.
Kam se poděli ti lidé, kteří se v roce 1968 a 1989 měli rádi a brečeli, když Marta Kubišová zpívala Modlitbu pro Martu. Já u této písně brečím dodnes a nemůže za to slzný plyn.
Prosím, zaposlouchejme se do této písně a snažme se podle ní jednat.
Ať mír dál zůstává s touto krajinou
Zloba, závist, zášt, strach a svár
Ty ať pominou, ať už pominou
