Článek
Rozhodně nepatřím mezi ty zoufalce, kteří na povinnou vojenskou službu vzpomínají jako na něco jedinečného. Naopak, dva roky naprosto zbytečně ztraceného mladého života. Nicméně jsem byl „díky tomu“ svědkem podivného budování velkostavby nedaleko rodiště Klementa Gottwalda, již tehdy fungující jako vysoká vojenská škola. Pro tento text použiji i několik pokrácených vzpomínek z mé knihy Rozevlátý bohém vzpomíná nejen na 70. léta.
Náklady vzrůstají, stavba nějak neroste, soudruzi
„Náš útvar má skvělé výsledky v prostavěnosti,“ hrdě hlásil při pondělním nástupu na buzerplace plukovník Jakubo (snad si tu hodnost nepletu), už plně nějak zelený i zvenčí poté, co se mu při obhlídce stavby podařilo spadnout do jámy s vápnem. Každý si dovede představit, jak vypadá jáma s vápnem na velkostavbě a že ho z té jámy netahali jeřábem jen tak pro nic za nic a že ho to trochu nabělilo je jasné každému, kdo kdy jámu s vápnem viděl. Jak visel na tom háku, než ho čekalo odvápnění, vypadal tam jak Belmondo, taky to bylo bez kaskadéra.
„Náš útvar silně zaostává v plnění plánu výstavby. Musíte přidat, soudruzi!“ méně hrdě hlásil ten nevelký obtloustlý mužík.
Ono to totiž bylo tak, všichni lampasáci si stavěli v okolí honosné chaty. A tak spousta betonu, určeného pro nalejvárnu pro gumy, skončila nalita do podezdívek těch chat a stejně tak se přemístily fošny, prkna, trámy, cihly, traverzy a kdeco, takže investice narůstaly a stavba nerostla. Možná i díky tomu, že Jakubo byl sice pro nás směšný, ale na lampasáka zjevně měkký.
Přitom, jak jsem si dohledal, byl v roce 1943 spojkou partyzánů, později se účastnil bojů se Svobodovou armádou a u Žiliny byl zraněný tak, že v nemocnici pobýval tři týdny, takže to byl zkušený válečný veterán.
Po čase a předchozím utrpení jsem vyfasoval milou povinnost.
„Hejna, zítra odvezte do zkušebny vzorky betonu!“
To znamenalo, že jsem vyfasoval auto se šoférem, na betonárce nabral kostky betonu asi 30 × 30 centimetrů, odlité do tomu určených forem, povolenku na opuštění kasáren a úhradu na stravu, když už jsem tedy musel z těch kasáren a necpat se tím, co chemici - tak se říká kuchařům, navařili.
Stávám se dokumentaristou
Náš útvar měl dva štáby, jeden lampasácký a druhý stavební. A jakožto zajebanej inteligent z Prahy jsem skončil v tom druhém, stejně jako zedníci, bagristi, pokrývači, kopáči, malíři a lakýrníci, elektrikáři a podobná řemeslná havěť. Ovšem, co s inteligentem u lopaty, leda by se o ni opíral jako cikán u pangejtu.
„Vojín Hejna, vy prej fotografujete. Zítra nástup u mne v kanceláři!“
„Ano, soudruhu plukovníku.“
Ten plukovník nebyl Jakubo, který velel vojáčkům a vlastně všemu, ale byl to ten, který velel stavbě, prostě jeden z mnoha stavebních inženýrů, „zajebaných inteligentů“ jako já, jen holt v uniformě, jméno si nevzpomenu i když jsem pod jeho dozorem byl na nechtěné dovolené celý zbytek vojny. Coby útvarový fotograf a filmař jsem za účelem dokumentování průběhu budování obrovského komplexu školy vyfasoval i kameru na 16 mm film - fototechnika byla moje.
Potvrzení o tom, jaká zbraň ve vojsku beze zbraní mi byla přidělena
Pár mrtvých
„Slyšels o tom smrťáku. Pojď na to kouknout.“
Kouknout jsem tedy šel, naštěstí už ne na mrtvolu, ale na místo úrazu. Ve zdi rozestavěné budovy byla jakási kulatá prohlubeň, lemovaná krví a čímsi šedavým. To obrovský bojler tam při usazování přimáčkl hlavu jednomu vojákovi, kterému tím skončila vojenská služba i život. Vše bylo urychleně dáno do pořádku, tím myslím tu díru ve zdi, ne ten mladý život a pochopitelně vyhotovit dokumentaci jsem vyzván naštěstí nebyl.
I když současný prezident tam právě začal studovat, stále se buduje a jsou i padlí
Jiné roční období než titulní foto, ale stejná pakárna - foceno na diapozitivní film
Vedle naší jídelny byla jídelna lampasácká a tam oni často hodovali dávno po výdeji stravy a to co konzumovali byla strava tekutá, ovšem žádná WhisKola. Po jedné té jedné chlastačce rotmistr, který měl na starosti knihovnu a s kterým jsem dobře vycházel, vezl neméně ožralou vyšší hodnost domů z kasáren autem, to auto v zatáčce vyletělo ze silnice a ten papaláš přitom natáhnul bačkory. Rotmistr, kterému už se blížil termín odchodu do civilu po jím podané výpovědi, to samozřejmě odskákal.
Chápu se štětce
Nenechte se zmást, grafickou školu jsem neabsolvoval jako mladý talentovaný malíř, přivedl mne tam zájem o fotografii. Ale abych co nejvíce unikl tomu bizarnímu prostředí, zkusil jsem něco malovat, nakonec toho bylo i víc. Vize jsem měl, jen ta technika mi chyběla.
Můj první obraz Radost - těch devět křepčících postaviček je devět měsíců, které jsem měl za sebou
Tohle je snad jasné - panorama místa, kde jsem pobýval a má představa, jak by se mohlo změnit
Stal jsem se Králem Krysou
„Hejna, budete mít na starosti evidenci docházky civilních pracovníků!“
Na stavbě se krom vojáčků motalo spousta řemeslníků všech profesí a ti měli ty obyčejné kluky v zeleném k ruce, takže civilů tam bylo jako much na víte čem.
„Každé ráno se u vás budou hlásit tady před budovou a vy do sešitu zaznamenáte jak příchod, tak případnou absenci.“
A jak každý ví, Vyškov je na Moravě a na Moravě rozhodně nežijí jen zapřisáhlí abstinenti. A já vždy dostal od mistrů pokyn, komu mám udělat čárku v kolonce „absence“, protože nestihl dorazit, nebo je na melouchu u někoho z lampasáků. Takhle to probíhalo a ti řemeslníci nosili kožené brašny s vercajkem a asi každý vytuší, že v nich krom vercajku byly třeba lahváče, slivovička, nebo k pečení připravená nutrie. Takže já udělal čárku a to, co do té brašny vlastně nepatřilo, jsem dostal já.
Díky tomu jsem ani nemusel spát na rotě a účastnit se ranních nástupů, když jsem vyfasoval tu povinnost brzo ráno stát u brány a přepoctivě hlídat, kdo toho dne dorazil a kdo ne, aby nám tu stavbu něco nebrzdilo.
„Mám půjčenej pornočasopis, chlapi by chtěli ty fotky ofotit.“
Že jsem nic nenamítal je jasné. Takže jsem ty prasečinky ofotil, v útvarové komoře na útvarové fotopapíry vyvolal a i když byly oproti originálu černobílé, byly žádané.
A to se doneslo klukům z kuchyně a za ty fotky mi dávali maso a my v té mojí kanceláři s kámoši, které jsem tam měl, podobní týpkové jako já, dělali hotové římské žrací orgie. Namísto pavího brku jsme k dávení používali srolovaný útržek Ruďase - každý asi ví, že tím myslím ty komoušské noviny, a ono to fakt fungovalo, i když možná by stačilo přečíst si titulky a jeden by se zeblil z fleku taky. Ale takhle to mělo tu antickou vznešenost.
Večerní hodování - buřty od chemiků za péčko, pivo za docházku od civilů
Major s metrem v kapse
Panoptikum jinak laděných lampasáků doplňoval major Kadlec, sídlící ve stejné budově, kde byla moje kancelář a kde jsem zkoušel s kapelou.
„Kluci, hraju na ságo, co kdybych si s váma fouknul?“
Vyšší hodnosti se neodmlouvá, nicméně to byl sympaťák, i když popravdě hrál docela mizerně. A během našeho společného jamování a popíjení chladného piva, proloženého utopenci a minutkami z čerstvého masa od chemiků, se nám svěřil.
„Já tu vojnu bytostně nenávidím!“
A vyprávěl nám, jak byl normálně na vojně jako my, ale že jako coby armádě potřebný stavař byl na základě nějakého zákona nucen stát se furťákem, tedy lampasákem navěky a nikdy jinak. A tak tam s námi klidně chlastal, nechal se fotit s metrem v kapse nebo s námi, jak za ním stojíme a máme dokonce venku přirození -třeba doufal, že se to donese na místa nejvyšší a že ho pak zelená vrchnost zbaví funkce a služební povinnosti.
Ten metr tedy samozřejmě zapůjčil našemu milému majorovi někdo z kamarádů
Major byl bezva chlap, zlomený jakýmsi příkazem vyšší komunistické vojenské moci
Na vojenské rituály, jako střihání metru, jsem si nepotrpěl, stejně jako na buzerování bažantů odůvodněné tím, že „nás mazáci také buzerovali“ - jak primitivní, avšak jak ubohé. Byl jsem vyvrhel i že jsem je nenutil mi vykat a klidně s podobnými, jako já, chodil dírou v plotě na pivo.
Když ten „můj“ lampasák měl po službě, chodil jsem si do jeho kanceláře do ledničky pro pivo a jídlo. Měl jsem klíče, každé ráno jsem tam musel zatopit a pak šel kontrolovat docházku. S kamarády jsme tam udělali pár snímků, tenkrát to bylo docela riskantní. Když mu přijela kontrola z Prahy, slušně se mne zeptal, zda jim může nabídnout pár mých utopenců a pivo. Prostě, byl to normální inženýr v uniformě, žádná zupácká „guma“.
Momentka z plukovníkovy kanceláře naproti té mé:
Zleva: Karel Mrozek, zemřel 2 roky po návratu do civilu * do objektu proniknuvší civil, můj bratr * kolega muzikant Jirka Urubek * ty ostatní asi znáte
Asi bych měl nabídnout i tou útvarovou kamerou natočený krátký film - ty záběry samozřejmě armáda v archivu nemá, link zde: https://www.youtube.com/watch?v=6ELE1V6tfDU
Začátky ovšem byly sakra těžké
My, zbraně (naštěstí) nehodní, jsme narukovali 2. ledna roku 1978. Teploty padaly pod -20 °C a nezbytné pořadové výcviky, zejména ty ranní, nebyly opravdu příjemné. Říkali jsme, že je zima, až padají vrány za letu (i když vím, že to byli havrani).
Jeden z desítek havranů, ležících na polích za nenáviděnými kasárnami, další mrtvoly byly přímo v objektu
Ještě horší bylo „vlídné přijetí“ na rotě při narukování. O tři roky mladší, stejně jako ti s kriminální minulostí, si mne vychutnávali. Ti kriminálníci si mysleli, že jsem nastoupil později ze stejných důvodů jako oni, u mne to byla snaha se vojně vyhnout.
„Ten kokot je z Prahy!“ / „Hrá sa na inteligenta!“ / „Hovno inteligent, zasraný zobák to je!“ / „Dáme mu vysokou na rajónech!“ / „Ten nezabudne, čo je poriadna vojna!“ / „Hovado, tu ste u petépé, žiadny zajabaný tankista alebo pohraničník!“ a podobné uznání a nástin radostných zítřků se mi dostávalo od narukování po odchod mazáků za absolvování grafárny, za to, že jsem nebručel v lochu, nejsem bagrista nebo svářeč a navíc jsem z té nenáviděné Prahy, líhně buzerantů a chytrolínů.
Oblíbil si mne i velitel roty major Jantoš, stejně primitivní jako prostí bojovníci.
„Vojín Hejna, ráno nástup na směnu do kuchyně!“
To bylo něco hrozného, ve čtyři ráno nakmitat do promrzlé přípravny a tam škrábat brambory pro celý útvar a pak do večera umývat nádobí v kuchyni. Perličkou bylo mytí podlahy. Všude se ve vzduchu vznášel v těch výparech tuk, kuchaři chodili ze směny mastní, jako by se koupali v neckách se sádlem a na podlaze ten tuk z ní dělal kluziště. Polévali jsme to vařící vodou, sypali kilogramy soli a drhli to kartáči, aby se to trochu podobalo původní dlažbě.
„Vojín Hejna, zítra nástup na směnu do kuchyně!“ jsem slyšel ob den, což bylo dáno tím, že hned dva dny po sobě se do kuchyně nesmělo nastupovat. Prostě Jantoš, v přesmyčce o fiktivním hlášení s malinko poupravenýni hodnostmi „Soudruhu jenerále, magor Jantoš hlásí příchod“, byl opravdu nikterak inteligentní tvor a Pražáky, natož s maturitou, mimořádně milující kreatura.
Na webu, kam přispívají tací, co vzpomínkami na vojnu žijí, jsem se dočetl nářky chudáka, který měl tuhle službu, jím zvanou „pro vrahy“, v kuchyni sedmkrát za půl roku, já ji měl stejně tolikrát za 14 dnů a pak nanovo.
Zpěv písně Směr Praha! za pochodu v plynových maskách byl rovněž nezapomenutelný, účel jsem nechápal, možná jsme měli být případně nasazeni do prvních řad a děsit nepřátele svým chorálem, než nás skosí kulky. O tom, že jsem jako jediný odmítl potupné pasování a co mi to přineslo raději nemluvím, prostě jsem byl pro ně „zajebanej yntelygent s Prahi“.
Tohle je o 52 let později - rodinné foto z doby covidu, kde nechybí maska, do zpěvu nám ani tenkrát nebylo
Absolutně nechápu ty nostalgiky, kteří málem se slzou v oku vzpomínají na ta báječná léta na vojně, natož u těch, kteří chránili hranici před tím, aby někdo tu naši socialistickou republiku opustil. A dámám, které v různých diskuzích opakují, jak ta vojna mladým chybí, bych poradil, že si ty svoje spratky měly vychovat samy a že jediné, co by je to - krom rovnání oblečení do komínku naučilo, je lhaní, kradení, „ojebávání“, ponižování druhých a naopak zprvu se zbabělostí patolízalské ztrácení hrdosti a sebevědomí.
V druhé knize mých vzpomínek je toho mnohem víc
Prezident Petr Pavel na tu školu nastoupil rok poté, co já coby její budovatel, tedy v roce 1979. Toho roku v prosinci jsem tu nenáviděnou službu vlasti - i když s nemnoha penězi na vkladní knížce, po dvou letech radostně ukončil. Bytostně od té doby nemám rád lampasáky a mnohem dřív komunisty, ale za toho na Hradě jsem nakonec vděčný. Už jen to, jak vadí právě skalním komunistům, populistům, k Putinovi a nacistům blízko majícím je signál, že asi nedělám chybu.
