Článek
Příběh americko-íránských vztahů je učebnicovou ukázkou toho, jak si dokážete vyrobit úhlavního nepřítele z demokratické země, pak roztrhat dohodu, která vám bránila ve válce, a nakonec tu válku vést pod záminkou, kterou jste už jednou prohlásili za vyřešenou.
Krok první: Zničte jim demokracii, protože chtějí vlastní ropu
Všechno to začalo v roce 1953, kdy měl Írán něco, co si dnešní pozorovatel těžko představí: demokraticky zvoleného premiéra. Muhammad Mosaddek měl ovšem jednu fatální vadu na kráse. Rozhodl se, že íránská ropa by měla patřit Íráncům, a ne britským korporacím.
To se v Londýně ani ve Washingtonu nenosí. Americká CIA a britská MI6 proto spustily Operaci Ajax. Za pár kufrů peněz zorganizovaly puč, svrhly legitimní vládu a dosadily na trůn absolutistického monarchu, šáha Muhammada Rezu Pahlavího.
Výsledek byl přesně takový, jaký bývá u většiny „exportů svobody“. Místo parlamentní demokracie dostal Írán brutální diktaturu, cenzuru a obávanou tajnou policii SAVAK. Američané tím sice na čtvrt století zajistili levné palivo, ale zároveň v zemi systematicky zlikvidovali veškerou sekulární a demokratickou opozici. Jediní, kdo dokázali přežít v podzemí mešit, byli radikální duchovní. Když v roce 1979 pohár trpělivosti přetekl a lidé smetli šáha i s jeho americkými poradci, uvolněný trůn obsadil ájatolláh Chomejní. Spojené státy si tak samy vychovaly teokratický režim, se kterým se pak desítky let potýkaly.
Krok druhý: Roztrhejte dohodu, která funguje
Střih do moderní doby. V roce 2015 se světu podařil malý diplomatický zázrak. Mocnosti podepsaly s Teheránem jadernou dohodu (JCPOA). Írán se vzdal 98 procent svého obohaceného uranu, odpojil tisíce centrifug a pustil do svých tajných provozů mezinárodní inspektory s nepřetržitým kamerovým dohledem.
Podle Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE) Írán dohodu plnil do posledního písmene. Atomová bomba byla u ledu. Pak ale v roce 2018 přišel Donald Trump a bez jediného důkazu o tom, že by Teherán podváděl, dohodu jednostranně roztrhal.
Íránci ještě celý jeden rok čekali, jestli smlouvu nezachrání Evropa. Teprve v roce 2019, rok po americkém odchodu a zavedení drtivých sankcí, začali dohodu postupně vypovídat a omezovat mezinárodní inspektory. Zkrátka: dokud platila smlouva, kamery běžely. Jakmile ji Washington zahodil do koše, Írán rozjel obohacování uranu na plné obrátky. Geniální tah, pokud vaším cílem bylo dostat Teherán co nejblíže k jaderné zbrani.
Krok třetí: Zničte to, co už jste jednou zničili
A tím se dostáváme k událostem roku 2026. Na začátku roku zaútočil Izrael na íránská zařízení a Spojené státy se k úderům ochotně přidaly. Donald Trump tehdy před kamerami vítězoslavně oznámil, že íránský jaderný program byl totálně zničen a srovnán se zemí.
Uplynulo jen pár měsíců a Washington rozjíždí další válečnou mašinérii proti Íránu. A jaký je oficiální důvod? Znovu íránský jaderný program.
Tady se nabízí prostá logická hádanka, na kterou by stačila i základní škola. Buď americký prezident na začátku roku lhal a žádné jaderné zařízení ve skutečnosti nezničil, nebo lže teď, když válku ospravedlňuje hrozbou, kterou podle vlastních slov už dávno vymazal z mapy. Obě varianty jsou pro Bílý dům poněkud nepohodlné, ale v politice stačí mluvit dostatečně hlasitě, aby se na včerejší tiskové konference zapomnělo.
Starý dobrý scénář: Nejde o atom, jde o režim a suroviny
Možná ale nejde o lež z hlouposti, nýbrž o starou dobrou kouřovou clonu. Jaderná hrozba zní v televizních zprávách mnohem lépe než přiznání, že skutečným cílem je svržení vlády a kontrola nad surovinami.
Vzorec je přitom stále stejný, ať už se podíváme na Blízký východ, nebo do Jižní Ameriky. Stačí si vzpomenout na Venezuelu. Tam Washington roky tvrdil, že jeho tlak a zásahy jsou čistě bojem proti drogovým kartelům a narkoterorismu. Když ale došlo na lámání chleba a blokády, americké lodě nezastavovaly čluny s kokainem, ale zabavovaly venezuelské ropné tankery. Asi ty obří tankery pašovaly nejvíce drog na světě.
V Íránu sledujeme reprízu téhož představení z roku 1953, jen s modernějšími zbraněmi. Přiletět, zlikvidovat nebo odstranit nepohodlné vedení země, dosadit povolnější garnituru a zajistit, aby strategická ropa proudila tím správným směrem. Sedmdesát let americké politiky v Íránu tak opisuje dokonalý kruh. Začalo to pučem kvůli ropě, pokračovalo zničením funkční jaderné dohody a končí to válkou, ve které se hasí požár benzinem, jenž do ohně nalil sám Washington.



