Článek
Proč se to děje? Standardní vysvětlení má rádo mantry jako „zdlouhavé stavební řízení“, „pomalé úřady“ či „drahé stavební materiály“. To všechno je pravda, ale jen poloviční. Druhá část příběhu se odehrává v kulisách tichého, systémového selhání, které vyhovuje těm, kteří o pravidlech hry rozhodují.
Poslanci s velkým realitním portfoliem
Podle údajů z majetkových přiznání vlastní výrazná většina zákonodárců napříč všemi politickými stranami dvě a více nemovitostí. Někteří z nich disponují celými portfolii čítajícími šesti, osmi nebo desítkou bytů.
Tento stav vytváří ukázkový střet zájmů. Pokud jste politik a váš osobní majetek z osmdesáti procent tvoří realitní investice, ze kterých pobíráte pasivní příjem, jaká je vaše motivace?
Prosadit rychlou výstavbu? Zvýšení nabídky by mohlo srazit ceny nebo zpomalit jejich růst — a tím snížit hodnotu vašeho majetku. Zavést progresivní daň z nemovitostí? Zdaňovat druhý, třetí a čtvrtý byt by znamenalo posílat z vlastní kapsy desítky tisíc korun ročně navíc do státní pokladny. Omezit krátkodobé pronájmy typu Airbnb? Ztráta vysokých výnosů z turismu v centru Prahy či Brna by přímo ohrozila roční rozpočet vaší vlastní investiční firmy.
Výsledkem je legislativní paralýza. Zákonodárci se tváří, že problém řeší, pořádají konference a píší brožury, ale jakmile přijde na stůl systémový nástroj, reakce je okamžitá: nálepkování, odkládání a nekonečné připomínkovací procedury.
Mýtus „trestu za pracovitost“
Česko má v rámci států OECD i EU unikátně nízké majetkové daně. Držba nemovitosti u nás nestojí téměř nic. V praxi to znamená, že byt v centru krajského města slouží jako ideální bezplatný trezor na peníze. Můžete ho nechat prázdný, můžete v něm přes víkendy ubytovávat turisty, nebo v něm šponovat nájemné na maximum — stát vás k ničemu nenutí.
Kdykoliv se však otevře debata o reformě daně z nemovitostí (například po vzoru Velké Británie, Dánska či USA, kde držba nevyužitého majetku reálně stojí peníze), spustí se masivní politická kampaň. Zvýšení daní je okamžitě označeno za „útok na poctivě uspořené peníze“ nebo „socialistický experiment“.
