Droktor Plaga je jediný soudný ministr ve vládě: Podle svědků mluvil o „prasárně“

Ministr školství Robert Plaga se hlasitě a bez servítek pohádal se šéfkou poslaneckého klubu ANO Taťánou Malou. Podle svědků otevřeně mluvil o „prasárně“, když popisoval způsob, jakým se koalice v nočních hodinách pokoušela protlačit změny ve financování veřejnoprávních médií.

Plaga následně odmítl pro proceduru hlasovat, v noci se ze Sněmovny omluvil a odešel. Udělal věc v české politice téměř nevídanou: zachoval se jako svébytný, hodnotově ukotvený člověk, kterému ještě zbyla špetka profesní a osobní integrity. A právě tím okamžitě asi stvrdil svůj ortel.

Současný kabinet Andreje Babiše, lepený z radikálních ústupků, populismu SPD a hlasitých výkřiků Motoristů sobě, funguje na jediném principu: absolutní poslušnosti vůči stranickému šéfovi a ochotě obětovat jakoukoliv politickou kulturu za rychlé PR body. V tomto ideologickém lunaparku působí Robert Plaga jako cizí prvek. Jako někdo, kdo omylem nastoupil do špatného vlaku.

Zatímco většina jeho kolegyň a kolegů ve vládě funguje spíše jako převodní páky na vůli premiéra a ministryně financí Aleny Schillerové, Plaga se snaží dělat politiku založenou na datech, faktech a dlouhodobé kontinuitě. Jenže řídit rezort školství na základě reálných čísel a odborného konsenzu je v současné koalici považováno téměř za velezradu.

Ministr dnes tráví více času obrannými boji proti fantasmagoriím svých vlastních koaličních partnerů než samotnou reformou vzdělávání. Musí nosit stohy statistických dat a vysvětlovat Tomiu Okamurovi, že ukrajinské děti v prvních třídách opravdu nezpůsobily kolaps českého školství.

Musí čelit tlaku na plošné zrušení inkluze, které koaliční rétorika zjednodušila na oblíbené lidové strašidlo. A do toho všeho na něj z poslaneckých lavic pokřikuje ekonom Vladimír Pikora z Motoristů, že školství chce pořád jen víc peněz a že se z Česka pod Plagovým vedením stává „troubystan“.

Plagova odpověď Pikorovi byla osvěživě přímočará: „Nejsem ministrem za Motoristy a nehodlám jím být.“ V jedné větě tak pojmenoval celý absurdní teátr, v němž se ocitl.

Robert Plaga se nachází ve fascinující psychologické pasti. Na jedné straně ví, že pokud z úřadu odejde, odevzdá klíče od českého školství lidem, pro něž jsou odborná fakta jen otravnou překážkou v kulturní válce. Na straně druhé je jasné, že jeho současná pozice je neudržitelná.

Jeho veřejný nesouhlas s rušením koncesionářských poplatků zrychlenou, téměř utajovanou noční procedurou nebylo žádné opoziční rebelantství. Byl to obyčejný hlas rozumu. Připomínka toho, že i o tak zásadních tématech, jako je nezávislost a financování médií veřejné služby, se má debatovat věcně, kultivovaně a za denního světla. Pro současné vládní kočí je však takový postoj neodpustitelným hříchem.