Hermína Fric Ferreira čekala téměř sto let na setkání se svou českou rodinou

„Přijeli,“ šeptne potichu, spíše sama pro sebe, a pevněji sevře v ruce dlouhou dýmku, kterou si ihned po příchodu návštěvníků odloží na zem.

Z auta vystupují tři lidé. Čeští příbuzní Hermíny, vedeni Yvonnou Fričovou, mladou ženou, která se ujala propojení evropské větve rodiny s jejími jihoamerickými kořeny. Oba světy, vzdálené tisíce kilometrů i přes sto let historie, se teď střetávají.

„Ahoj, Hermíno!“ říká Yvonna lámanou španělštinou, její hlas zní vřele a rozechvěle zároveň. Hermína na okamžik zaváhá. Přestože už od rodiny náčelníka Magpioty slyšela o „české krvi“, je to poprvé, co má příležitost hledět do očí lidí, kteří jsou jí příbuzní. „Ahoj,“ odpovídá pomalu a její hlas, přestože mnohaletý a unavený, má stále oheň.

„Povídejte mi o otci,“ žádá Hermína téměř okamžitě, jakmile rodina z Evropy dosedne na lavice vedle ní. „Chci slyšet celý jeho příběh.“ A tak začíná vyprávění, které rodilé Čamakoko – Hermínu a její potomky – nejen spojuje, ale zároveň dává novému pokolení energii pochopit, odkud pocházejí.

Yvonna vypráví, jak Alberto Vojtěch Frič byl vášnivým cestovatelem, mužem posedlým poznáním, ale také člověkem rozpolceným mezi dva světy. „Tvůj tatínek byl neobyčejný muž,“ říká Yvonna a podává Hermíně knihu o Albertu Fričovi, kterou přivezla jako dárek. „Měl tě rád, i když už se k tobě nikdy nevrátil. Byla to nemoc a jeho zdravotní stav, co mu zabránilo opět přijít.“

Hermína si knihu prohlíží. Pro ni je však důležitější tento přítomný okamžik. „Jsem ráda, že jste přijeli,“ řekne s pohledem upřeným na své příbuzné. „Vždy jsem věřila, že se jednoho dne potkáme.“

Návštěva českých příbuzných není jen rodinným setkáním. S sebou přivezli i spoustu praktické pomoci. „Děkuji vám,“ říká na závěr Hermína emocionálně a tiskne ruku Yvonně. „Cítím, že mě můj dědeček z Evropy nikdy neopustil. A teď jste mi ho přinesli zpátky. Děkuji.“

Příběh Hermíny Fric Ferreira je protkán nejen osudy jejího slavného dědečka, ale především nadějí, že ani věky a vzdálenost nedovedou oddělit pouta, která jednou byla vytvořena. „Rodina,“ šeptne, když se její české příbuzenstvo chystá k odjezdu. „Rodina je dar, který překoná i moře.“

Na odlehlém místě v paraguayském regionu Alto Paraguay, v komunitě kmene Čamakoko, žila doña Herminia Ferreira Fričová, žena, jejíž osud byl neobyčejným příkladem propojení dvou světů, jež rozdělil nejen oceán, ale také století. Narodila se jako plod lásky mezi Albertem Vojtěchem Fričem, slavným českým cestovatelem, etnografem a botanikem, a indiánskou dívkou Lora-y, přezdívanou Černá kachna.

Přestože se Frič během svého fascinujícího života dozvěděl o nesčetných tajemstvích přírody i lidských kultur, o existenci své dcery nevěděl, a ta na něho proto mohla čekat téměř celý svůj dlouhý život. A to čekání bylo protkáno jak těžkostmi, tak vírou, že jednoho dne přijde spojení, které překlene jakékoliv vzdálenosti.

Alberto Vojtěch Frič byl mužem nepokojného ducha, který od mládí cestoval napříč Jižní Amerikou, hledaje nejen nové druhy kaktusů, ale především poznání života původních obyvatel. V roce 1904, během dramatických událostí spojených s ničivou povodní na řece Paraguayi, se sblížil s indiánským kmenem Čamakoko.

V boji o přežití se stala jeho nečekanou láskou dívka Lora-y. Jejich vztah však nebyl dlouhý – Fričova evropská mentalita, záliba v cestování a povaha badatele ho brzy odvedly zpět do Evropy. Lora-y mu darovala dceru Herminii, kterou však neměl možnost vychovávat.

V těchto odlehlých koutech světa byl čas realitě cizinců vzdálen. Herminia vyrůstala v kmeni, vřele opatrována náčelníkem Magpiotem. Ačkoliv nesdílela život svého otce, jeho krev v ní proudila, což jí propůjčovalo jistou výjimečnost. Již od dětství unikala její důstojnost a hrdost pozornosti lidí v komunitě i mimo ni. Neměla tušení, jak hluboké spojení nese s dalekým kontinentem za oceánem.

Pro Alberta Vojtěcha Friče se dny strávené mezi Čamakoky staly nesmazatelnou kapitolou jeho života. Přestože se po roce 1913 do oblasti nevrátil, jeho vzpomínky na tamní kulturu a milovanou ženu byly nesmazatelné. Osud však neumožnil, aby se dozvěděl o životě Herminie, která mezitím vyrůstala do podoby vážené členky své komunity.

Narodila se z přátelství dvou kultur, avšak čas a prostor tyto světy rozdělily – její existence tak zmizela ze stránek otcovských zápisků i vědomí jeho nové české rodiny. Herminia dospěla, vdala se a vychovala osm dětí, z nichž každé přineslo další generaci. Ačkoliv její život byl těžký – drsná příroda Gran Chaka a omezené zdroje znamenaly neustálý boj o přežití – vždy si uchovala prosté, ale hluboké přesvědčení, že její evropští příbuzní jednoho dne přijdou.

A tak se jednoho dne, téměř sto let po Herminiině narození, prolomilo ticho a vzdálenost. Spojovací nití byli čeští filmaři, kteří v roce 2000 objevili příběh Fričovy zapomenuté linie v paraguayském Chaku. Byla to tehdy pro českou rodinu ohromující zpráva – Herminia, o jejíž existenci nikdo netušil, se stala klíčem k prožívaní Fričova odkazu.

Od této chvíle se začal odvíjet příběh překonávání rozdílů mezi dvěma odlišnými světy. V roce 2002 Herminii a její rodinu poprvé navštívili Fričovi vnuci Pavel a Yvonna Fričovi. Jejich příjezd do odlehlého Puerto Esperanza byl emocionální událostí jak pro ně samotné, tak pro celou komunitu. Herminia, tehdy už stará žena, která prožila život obklopena vnoučaty a pravnoučaty, mohla poprvé pohlédnout do očí svým evropským příbuzným. Po letech čekání, plných víry a trpělivosti, se tak uzavřela kapitola, která byla přes století považována za ztracenou.

Dnes rodina Herminie čítá přes 160 členů, kteří nesou příjmení Fric, čtené v paraguayské španělštině jako „Frik“. Toto jméno jim připomíná neobyčejného českého cestovatele, jehož životní příběh se stal mostem mezi tradičním životem Chaka a moderním světem. Komunita v Puerto Esperanza se hrdě hlásí ke svému evropskému předkovi a česká část rodiny je dodnes v kontaktu s jeho potomky.

Herminia, která pravděpodobně oslavila sto let v roce 2005, zůstává symbolem nezdolné vůle a propojenosti, kterou ani oceán, ani čas nemohl přerušit. Její příběh je připomínkou toho, jak lidstvo může najít společné kořeny v lásce, porozumění a víře v propojení kultur. Čekání na rodinu se stalo středobodem jejího života, zatímco každodenní boj o přežití ji naučil odolnosti a pokoře.

Dnes Herminia už jen ve věčném klidu odpočívá, obklopená těmi, kteří ji milují. Ví, že její víra nebyla marná, a její příběh žije dál – v dětech, které spojují dva rozdílné světy, v komunitě, která nikdy nezapomněla na svého českého dědečka, a zejména v připomínce, že propojení mezi námi všemi lze najít, i když se zdá nesplnitelné.

Zdroje: https://web.archive.org/web/20060518150406/http://www.checomacoco.cz/chamacoco/hermina , https://www.checomacoco.cz/kdo-jsou-camakokove/ , https://youtu.be/7VaSOsX2lPA?si=zTezDNT1SD9×RJpD