Článek
To prastaré umění toulání se lesem, sklánění pod stromy a nadšeného – někdy trochu soutěživého – hledání pokladů přírody.
Pro cizince je to často záhada podobná české lásce k chlebíčkům – kde se ve vás vzala ta posedlost? Ale pravda je prostá: houbaření je v Česku něco víc než jen hobby. Je to téměř posvátný rituál, něco jako meditace, sport a únik od reality v jednom. A pokud s námi trochu času strávíte, možná vás naše houbové šílenství také nakazí.
Představte si klidné, tiché ráno v lese. V kalužích leží odraz borovic, vzduch voní vlhkou hlínou a čerstvým mechem a někde v dálce se ozve zakrákorání vrány. Nic konkrétního vás neruší – žádný hluk dopravy, žádný zvuk otravné notifikace na mobilu. A právě v této chvíli, uprostřed ticha, přichází ten správný moment. Pohled sklouzává k zemi a tam je – první úlovek, hřib jak z atlasu hub! S triumfálním gestem ho uložíte do košíku, v hlavě se vám však už tvoří plán, kde bude další. A další. A další.
Houbaření je fascinující a návykové z několika nepopsatelných důvodů. Je v něm kombinace klidné meditace, jakou znají třeba zahradníci, a zároveň nádech loveckého adrenalinu. Kdo by totiž nemiloval pocit, že našel něco, co ostatní možná přehlédli? Je to skoro jako honba za pokladem nebo hra na detektiva. A když k tomu přidáte nostalgii starých rodinných výprav do lesa a vůni smaženice, máte recept na lásku, která se dědí z generace na generaci.
Národní sport v gumácích, kde Češi skutečně skórují
Houbaření je v Česku něco jako neoficiální sport. A ani k němu nepotřebujete dres, stadion nebo vstupenky – stačí košík, gumáky a chuť vstát trochu dřív, než vás ostatní houbařská konkurence předběhne. Pro našince je les něco jako hřiště plné skrytých příležitostí. Mnoho Čechů důvěrně zná „své“ tajné houbařské lokality, které by neprozradili ani nejlepšímu kamarádovi. Žádný les není příliš hluboký, žádný kopec příliš prudký – pokud se na druhé straně skrývá slibná várka hub.
Každý houbař navíc dobře ví, že houbaření není jen o sběru. Je to celá ceremonie. Existují nepsaná pravidla etikety – rozřezávat houby přímo na místě, aby spory mohly opět růst, nebo nekrást pravé hřiby podezřele blízko cesty – protože ty určitě někdo chystal pro sebe. A když svůj košík naplníte, čeká vás další část rituálu: rozkládání úlovku na stůl s pečlivostí archeologa a luštění, co je co. To je moment, kdy si Češi nejlépe trénují své běžné botanické mistrovství: „Tady máme křemenáče, tamhle praváky, a tohle… No, tohle by mohl být klouzkovec, ale taky podezřelá muchomůrka!“
Nic nespojuje Čechy tak jako ranní výprava do lesa na houby. Je to obdoba národního sportu – stačí vám gumáky, košík a dobrý instinkt. Ale vysvětlete tohle třeba Britovi, který houby považuje za přílohovou surovinu z obchodu. A co víc, naše houbařské trofeje by mu možná připadaly jedovaté.
