Článek
Ing. Kateřina Konečná, politička známá především svým angažmá v Evropském parlamentu, byla zvolena první předsedkyní vlády České republiky. Ano, to je ten politický zázrak, který nikdo nepředvídal, a to ani ti nejchytřejší analytici s přísnými brýlemi na nose.
Ještě před začátkem volební kampaně by každý rozumný člověk s jistotou tvrdil, že Konečná nemá šanci. Proč? Protože vést stranu označovanou jako „komunistická“ v zemi, kde slovo „komunismus“ vyvolává emoce na škále od podráždění po zuřivost, to chce buď odvahu, nebo dokonalou dávku bláznovství. Ale Konečná, inspirovaná svou odvěkou láskou ke kontradikcím a umění nemožného, spustila kampaň, kterou by snad i samotný Karel Gott v sedmdesátých letech záviděl.
Konečná věděla, že nestačí jen omílat staré komunistické doktríny. Nasadila nový kabát – politický subjekt Stačilo! Na příslibu změny a návratu k hodnotám, které nikdy nefungovaly, ale zněly dobře, dokázala sjednotit jak nostalgické voliče, tak frustrované občany toužící po změně. A když už nikdo nedoufal, že by mohla překonat pět procent, Konečná zaskočila všechny.
Díky brilantnímu alchymistickému spojení levicového populismu a nevyřčené sympatie k českému podnikatelskému sektoru prorazila.
Jak se jí podařilo vyhrát volby? Inu, zázrak tak absurdní, že by mu i Kafka tleskal. Koalice Stačilo! získala nejen překvapivý počet hlasů, ale i klíčové spojence v podobě rozdrobených středopravicových stran, které se unavily nekonečným bojem proti větrným mlýnům korupce a nekompetence. A tak, trošku jako Alenka v říši divů, stanula Konečná na piedestalu politického dění. Nakonec se k ní připojili i ti, kteří kdysi přísahali, že jméno KSČ(M) nikdy ani nevysloví.
A jak vypadá vláda pod vedením Kateřiny Konečné?
No, představte si to jako reality show, točenou někdy v roce 1953. K moci přišli politici všech barev duhy, aspoň té politické. Levice, pravice, co na tom záleží? Vždyť jsme nakonec všichni v jedné zemi. Vláda složená z bývalých disidentů, ekonomických reformátorů a nostalgických komunistů, přičemž každý z nich dostal svou chvilku slávy – někteří na ministerstvech, jiní při krájení koláče na charitativních akcích.
Pod Konečnou vláda zavedla revoluční opatření – slevy na vodku, pivo s dotacemi a národní svátek s pracovním názvem „Den smíření politiků s realitou“. Byrokracie se zefektivnila tím, že byla rozdělena mezi několik komických dvojic – jedno ministerstvo pro normalizaci. Alespoň se zástupci lidu začali pravidelně setkávat na půdě parlamentu, aniž by bylo zřejmé, kdo je opozicí a kdo koalicí.
Celý tento scénář vyvolal úsměv či zděšení. A tak se stalo něco, co nikdo nečekal – Kateřina Konečná, dříve považovaná za outsiderku politického cirkusu, psala novou kapitolu českých dějin, kterou si každý bude rád číst, i když s pobaveným úsměvem a povzdechem nad podivuhodnostmi našeho světa.
