Článek
Kde se u jednoho stolu potkává nesnesitelná krása s drsným připomenutím smrti. Vydejte se na cestu spolu se mnou do mořského parku Kisite, kde ananas chutná jako nikdy předtím a kde i pes v příboji patří k obrazu ráje, který si na nic nehraje.
Kapitola jednoho dne, který odmítl být obyčejný
Pátek třetího dubna. Šest hodin ráno. Diani Beach. Slunce ještě nerozbalilo svůj plný repertoár, ale už pokládá první zlaté zkušební tahy na hladinu Indického oceánu, jako malíř, který si teprve míchá barvy. Vzduch voní po soli, po frangipáni a po tom zvláštním příslibu, který má každé tropické ráno. Příslibu, že se dnes může stát cokoli.
Stojím před recepcí hotelu Diamonds s malým batohem přes rameno, opalovacím sprejem v kapse a tím neklidným brnění v žaludku, které zná každý, kdo se chystá strávit den na moři v zemi, kde končí silnice a začínají příběhy.
Spolucestující, které mi přidělil osud
Džíp přiráží přesně v půl osmé. Keňská přesnost, kdo by to řekl. Nastupuji a zjišťuji, že dnes nebudu cestovat sám, ale v malé skupince náhodných lidí, jak to na takových výletech bývá. A právě tihle náhodní lidé, tihle dokonalí cizinci, jsou často tím nejlepším, co vám cesta přinese.
Naproti mně sedí mladý keňský pár. On se na ni dívá způsobem, který nepotřebuje překlad do žádného jazyka. Ona, a to ještě nevíme, ale brzy se to dozví celá loď, dnes slaví narozeniny. Zatím si to nechává pro sebe jako drobné, sladké tajemství, které se teprve rozbalí.
Vedle nich matka se třemi dospívajícími dětmi. Dvě dívky a kluk v tom věku, kdy svět osciluje mezi trapností a úžasem v intervalech asi pěti minut. Ale tyhle děti, a to říkám s upřímným údivem člověka, který viděl na svých cestách ledacos, jsou tiché, pozorné a maminku poslouchají s přirozeností, která na mě působí skoro exotičtěji než cokoli, co dnes uvidíme pod vodou. A pak jsem tu já. Cestovatel bez plánu, ale s otevřenýma očima.
Padesát šest kilometrů pobřežního filmu
Vyjíždíme z Diani a silnice A14 se rozvine před námi jako filmový pás. Keňské pobřeží má svůj vlastní rytmus vyprávění a cesta do Shimoni je jeho nejlepší povídkou. Nejprve krátká zastávka v lékárně – ta prozaická pojistka proti neprozaickému dobrodružství. Pak už jen plyn a krajina. Projíždíme Ukundou, kde se křižují cesty turistů a místních, kde boda-boda motocykly manévrují mezi vozy s grácií, která by zahanbila londýnské taxikáře. Městečko voní po grilovaném kukuřičném klasu a po spěchu.
