Článek
Fyzikální nesmysl? Pro nás na Zemi ano. Ve vesmíru je to však realita, nad kterou si astrofyzici přes padesát let marně lámali hlavy.
Povrch našeho Slunce má „pouhých“ 6 000 stupňů Celsia. Jenže jeho vnější atmosféra, takzvaná koróna, která se rozpíná miliony kilometrů do temného prostoru, doslova šílí. Její teplota dosahuje nepředstavitelných milionů stupňů. Jak je možné, že je atmosféra daleko teplejší než samotné jádro výhně?
Odpověď na tuto vesmírnou záhadu ležela celá desetiletí skrytá v rozměrech, které jsme dosud nedokázali spatřit. Až do dneška.
Americká Národní vědecká nadace dnes oznámila zásadní průlom ve sluneční fyzice. Mezinárodní tým vědců z NSO, NSF NCAR High Altitude Observatory a Max Planck Institute for Solar System Research objevil pomocí nejvýkonnějšího solárního dalekohledu na světě, solárního dalekohledu NSF Daniel K. Inouye, který se nachází poblíž vrcholu sopky Haleakalā na Maui, v kombinaci s počítačovými simulacemi znaky Kelvinovy-Helmholtzovy nestability, což jsou drobné vířivé vzory podobné malým vírům, na povrchu Slunce. Vědci naznačují, že KHI by mohla být klíčovým důvodem, proč se vnější atmosféra Slunce tak zahřívá a proč se na Slunci hromadí a pohybuje magnetická energie. Magnetická energie pohání sluneční erupce a výbuchy – druh sluneční aktivity, která může vysílat výbuchy energie směrem k Zemi a ovlivňovat satelity, energetické sítě a další technologie. Tento objev otevírá nové okno do základní fyziky Slunce a dalších hvězd a zároveň zdůrazňuje bezkonkurenční schopnosti solárního dalekohledu Inouye.
Tajemný šepot na povrchu monstra
Na havajské vyhaslé sopce Haleakalā stojí nejvýkonnější sluneční dalekohled světa: Inouye Solar Telescope. Když namířil své obří čtyřmetrové zrcadlo k naší hvězdě, nedíval se jen na spalující kouli plazmatu. Zblízka prozkoumal její samotnou kůži s rozlišením dokázal zachytit detaily menší než dvacet kilometrů. Pro představu: to je, jako byste z Prahy pozorovali jednotlivé mince pohozené na chodníku v Brně. A to, co astrofyzici na pořízených snímcích uviděli, jim vyrazilo dech.
Povrch Slunce není klidná hladina. Je to bzučící, vroucí a divoce se měnící pekelný oceán. V oblastech, kde se potkává žhavé plazma proudící různou rychlostí, si vědci všimli drobných, téměř elegantních struktur. Vypadaly jako miniaturní mořské vlny, které se právě lámou o pobřeží, nebo jako malinké zlatavé víry v šálku kávy.
Jde o takzvanou Kelvinovu-Helmholtzovu nestabilitu. Jev, který moc dobře známe ze Země – vytváří působivé vlnité mraky na nebi nebo divoké víry, když se potkají dva oceánské proudy. Pozorovali jsme ho na Jupiteru i Saturnu. Ale že by se tyto půvabné vlny schovávaly přímo v pekle sluneční fotosféry? To dosud nikdo nedokázal potvrzeně spatřit.
Vesmírné „vlasy“
Tyto zdánlivě nenápadné víry jsou ve skutečnosti gigantickým magnetickým motorem. Slunce je prošpikované magnetickými siločárami. Představte si je jako neviditelné, neuvěřitelně napnuté struny. Jak se tyto nově objevené plazmové víry neustále točí a míchají, chovají se jako divoké prsty, které magnetické struny zaplétají do složitých copů.
Napětí roste. Magnetické siločáry se kroutí, napínají k prasknutí a hromadí v sobě monstrózní množství energie. A pak… PRÁSK!
Siločáry to nevydrží, prasknou a uvolněný magnetický uzlík se přeskupí. V jediném mikrosekundovém záblesku se nahromaděná energie nekompromisně vystřelí nahoru. Přelije se do vyšších vrstev a spálí okolní atmosféru na miliony stupňů. Záhada obřího solárního termostatu je vyřešena: malé víry na povrchu nepřetržitě pumpují zničující teplo do koróny.
Proč by nás to mělo zajímat?
Možná si říkáte, že dění na hvězdě vzdálené 150 milionů kilometrů je jen hračka pro akademiky v pláštích. Jenže zdání klame.
