Článek
Rána, kdy se světlo proplétá klenutými ulicemi, ale ještě zcela neodhaluje všechny detaily.
A právě zde, na tomto místě, potkávám dvě známé tváře. Lenka a Ivana, moje krajanky. Už jsem je potkal předtím, při cestě autobusem do tohoto města, ale netušil jsem, že zrovna teď a tady jejich přítomnost najde nové pokračování. Podobně jako já ani ony nemohly spát. Noční šum Camagüey jim nedopřál dlouhý spánek.
Jejich plán mi přišel přirozený, skoro jako by do tohoto momentu patřil odjakživa. Ve skupince jsme se rozhodli obejít alespoň část města ještě před tím, než se zaplní turistickými davy. Ve stínu lavičky sedí dva kubánští vojáci. Jejich uniformy, na Kubě tak běžné, vypovídají příběh zdejší služby. Jsou hubení – tak hubení, až to vypadá, že jim uniforma vlastní vůlí drží na ramenech, aniž by měla oporu v jejich tělech. Sedí tiše, skoro nehybně, a v jejich očích je směs vyčerpání a bdělosti. Možná hlad, určitě únava.
Lenka, která nikdy nepostrádá nápady, najednou rozhodně řekne, že by se s nimi chtěla vyfotit. Její odhodlaný hlas nám okamžitě připomíná, že v těchto kulisách zapomínáme, že život zde má svá pravidla. Přesvědčená o okouzlující jednoduchosti svého záměru vykročí směrem k vojákům a s úsměvem na tváři se jich zeptá.
Jakmile však její úmysl došel k jejich uším, oběma mladíkům se oči rozšíří v nefalšovaném zděšení, ba spíše v hrůze. „No podemos hacer eso, está estrictamente prohibido – Prohibido!“, zní z jejich úst tak unisono, jako by jejich hlasivky ovládala stejná vůle. Jejich odpověď nepotřebuje další otázky. Je jasná. V tu chvíli pochopím, že i nepatrný pokus o narušení armádního protokolu by pro ně mohl mít následky, které by nás ani ve snu nenapadly.
Přesto, a taky, aby atmosféra alespoň trochu povolila, nabízím vojákům cigaretu. A přihodili jsme k tomu i každý jeden dolar. Okamžitě, jako by čas na okamžik zastavil, se jejich pohledy proměnily. Směs nefalšovaného údivu, překvapení a obrovské vděčnosti nám utkvěla v paměti. Neřekli nic, ale výraz v jejich očích mluví za vše. Na okamžik zapomněli na své povinnosti, na to, že by měli být disciplinovaní vojáci.
Pomalu, téměř nenápadně, se začíná rozednívat. První paprsky světla obkreslují křivky místních budov, vytesávají do Camagüey nový den, zatímco jeho památky ožívají. Naše kroky se stáčí směrem k centru. Už z dálky cítím vůni ranní kávy a slyším první zvuky taxíků. Jsem zároveň nervózní a zvědavý. Jaké bude město ve světle dne? Promění se mystická atmosféra noci v Camagüey na běžné ulice a rušné náměstí, nebo si to kouzlo uchová?
