Článek
Nyní však působí, jako by se čas zastavil. Mříže sevřely v prázdnu vzduchu střípky života, který zde dřív tepal, a jejich běloba se pod nočním světlem proměnila v pokroucené stíny, které se jemně odráží na červeném podkladu sloupů. Na fasádě jednoho z domů jasně září nápis: „DRA. FERNANDEZ SOSA DENTISTA“, připomínající, že za těmito zdmi se ukrývá ordinace zubaře. Ale teď, když je okolí ponořené do ticha, působí jako relikvie z jiného světa.
Je teprve večer. Přesto má člověk pocit, jako by město už dávno tvrdě spalo. Ulice, které přes den praskají pod horkým sluncem a hemží se lidmi, teď zejí prázdnotou, občas jen tiše zasténají pod tíhou nočního vánku. Bez ruchu kolem se zdá, jako by obyvatelé města náhle zmizeli – snad se všichni kolektivně rozhodli odjet na víkend pryč, nebo se prostě zavřeli ve svých domovech a nechali město zalít klidem. Působí to téměř surrealisticky, takové ticho a prázdno v tak živém a historickém městě. V dálce sem tam prosakuje světlo z pouličních lamp, které vykresluje zřetelné obrysy uzavřených okenic a křivolakých stěn.
Najednou, z ničeho nic, prorve ticho ohlušující pískot. Ten zvuk je ostrý, hlasitý a zcela dominantní. Je to pískání, které varuje a oznamuje příchod něčeho těžkého a robustního – nákladního vlaku. Hned poté se zvedne hukot, který rozvíří klid nočního vzduchu. S nekompromisním lomozem projíždí vlak přímo středem města. Jako by jeho rezavé vagóny trhaly krajinu zvukem vejpůl a připomínaly, že Camagüey, ač ponořené do ticha, stále pod povrchem žije. Když vlak projíždí, zdá se, že celé město na okamžik ožije grafikou jeho pohybu – okna se zachvějí, zbylá světla pouličních lamp na chvíli zakmitají a vzduch se plní kouřem smíchaným se železnou pachutí.
Poblíž trati, takřka v samotném srdci města, je nádraží. Budova působí nepřístupně, její modrá fasáda se v šeru zdá tmavší, jako by měla skrývat jakési tajemství. Dveře jsou pevně zavřené, okna zaslepená – jako by i nádraží chtělo městu připomenout, že otevřená náruč není jeho současnou náladou. Ale u cesty hned vedle nádraží sedí nečekaně malá postava – asi čtrnáctileté děvče. Její přítomnost působí téměř neskutečně, jako přízrak v noci. Sedí za malým stolkem, který je tak maličký, že by se téměř ztratil ve tmě, kdyby na něm nestály dvě krabičky místních cigaret bez filtru.
Přistupuji blíž a ptám se děvčete, kolik ty cigarety stojí. „Za jeden dolar krabička,“ odpovídá klidně, možná trochu unaveně, ale bez stopy váhání. Ptám se dál, s jistou nadějí: opravdu prodává jen tyto dvě zbývající krabičky? Bylo by pro ni přece lepší, kdyby už neměla důvod tady takhle po tmě sedět sama, v tichu nočního města, kde kolem právě projel hlučný vlak. Dívka se na mě podívá a odpoví prostě: „Jen ty dvě.“ Tato odpověď nese jakousi tichou absurditu – v celé své jednoduchosti odhaluje, že někdy realita, prostě nic jiného nenabízí.
Platím dívce za cigarety, ale zboží nechávám na jejím stolku. Tyto cigarety bez filtru vůbec nepotřebuji. Dál si dívku prohlédnu – její příliš mladý věk, její odvážná, a přece smutná přítomnost zde, v šeru uprostřed tak tiché scény. Věřím, že by si zasloužila být už doma, spát nebo se smát s přáteli, ne tady čekat na náhodného zákazníka, kterých v tuto hodinu, na tomto místě mnoho není. S myšlenkou, že alespoň trochu jsem přispěl k tomu, aby se cítila méně smutná, pokračuji dál. Camagüey, i přes svou zdánlivou prázdnotu, ve mně vzbuzuje zvláštní zvědavost. Není to obyčejná noční klidná procházka, ale spíš cesta do kubánské duše.
