Článek
Škola St. Joseph’s Mission – místo, kde se dětské sny měnily v noční můry, kde smích byl utlačen strachem a kde dětství, základní právo každého malého člověka, bylo nemilosrdně pošlapáno ve jménu zvrhlé ideologie asimilace.
Škola, která nebyla školou
Od třicátých do devadesátých let dvacátého století (!) sloužila St. Joseph's Mission jako součást systému rezidenčních škol, které byly vedeny zejména katolickou církví jménem kanadské vlády. Tyto školy byly navrženy s jediným cílem: vykořenit domorodou kulturu, jazyk a identitu z myslí dětí domorodých obyvatel Kanady.
Děti byly násilně odtrženy od svých rodin, mnohdy bez jakéhokoli vysvětlení nebo souhlasu rodičů. Byly nuceny odpoutat se od svých tradic, svého jazyka a své vlastní podstaty. Na jejich místa byla vnucena cizí náboženství, cizí jména a cizí životní styl. Kdo se odmítl podřídit, čelil tvrdým trestům – od bití holí až po záměrné hladovění. Děti byly dehumanizovány, redukovány na pouhé statistiky kolonialismu, který je připravil nejen o minulost, ale i o budoucnost.
Peklo St. Joseph's Mission
Historie této školy je děsivá. Dnes už víme, že fyzické a sexuální zneužívání zde nebylo ojedinělým zločinem, ale systematicky zakořeněnou normou. Kněží a další zaměstnanci, místo aby chránili ty nejzranitelnější, využívali svou moc k tomu, aby ničili životy. Některé dívky byly oplodněny svými násilníky a děti narozené z těchto hrůz byly ponechány zemřít, nebo jinak „zmizely“.
Jedna z nejděsivějších kapitol školy zahrnuje objev neoznačených hrobů na jejím pozemku. Novodobé technologie, jako je radarové skenování země, odhalily stovky potenciálních pohřebišť, přičemž mnohé hroby obsahují těla novorozenců. Některé děti byly údajně zpopelněny v peci školy. Před několika lety svět šokovalo svědectví o novorozenci, kterého dělník náhodou objevil ještě živého poté, co byl odložen do odpadního spalovače. Tento jediný akt přežití však nemohl zastínit kolosální rozsah ztracených životů.
Papež se omlouvá původním obyvatelům Kanady za politováníhodné zneužívání. Papež řekl, že cítí smutek a hanbu za nedostatek respektu na katolických školách.
V srdci divoké krásy Britské Kolumbie, mezi horskými hřebeny a tichými lesy, stojí místo, které pro mnoho lidí nese břemeno hlubokého smutku, nespravedlnosti a utrpení – škola St Joseph's Mission. Kdysi tam nebyla žádná klidná horská útočiště ani tiché meditace, ale místo temné kapitoly kanadské historie, kapky krve a slz na mapě dějin. Škola, která měla za cíl asimilovat domorodé děti, se proměnila v továrnu na bolest, ztrátu a neuvěřitelné utrpení.
Od 30. let 20. století až do svého uzavření v roce 1981 sloužila škola jako symbol systému, který nemilosrdně ničil identitu, tradice a naděje domorodých dětí. Oficiálním účelem rezidenčních škol bylo odstranit z domorodých dětí jejich kulturu, jazyk a kořeny, aby mohly být „civilizovány“ podle standardů západní společnosti. Pod rouškou výchovy však bylo něco mnohem temnějšího, co se ukrývalo za zdmi této instituce.
Pro tisíce dětí, které byly přinuceny k odchodu z jejich rodin, byla škola místem, kde zanechaly nejen své domovy, ale i svou identitu. Musely se vzdát svého jména, přičemž jim bylo přiděleno nové, evropské. Musely zapomenout na jazyk svých předků, na zpěvy a příběhy, které po generace formovaly jejich svět. Byly trestány za to, že mluvily svou mateřštinou, a nuceny přijmout víru a hodnoty, které jim byly cizí.
Ale to byla pouze část jejich utrpení. Svědectví přeživších a nové archeologické objevy ukazují na ještě děsivější realitu. Děti byly v rezidenčních školách běžně vystavovány fyzickému, psychickému i sexuálnímu zneužívání. Dívky, které byly znásilněny svými násilníky – často členy kléru – často otěhotněly, jejich osud byl poté zapečetěn. Některá novorozeňata údajně nikdy neviděla denní světlo.
Zprávy o nových radarových průzkumech, které odhalily neoznačené hroby v areálu školy, vyvolaly vlnu zděšení. Co horšího, postupně se začalo poodhalovat, že některé z těchto dětí nikdy neměly šanci přežít. Hovoří se o tělech vyhozených do řek nebo spálených v pecích. Trauma ztráty je pro rodiny nevýslovné.
Po celé generace se mnozí báli promluvit. Příběhy přeživších byly odmítány jako přehnané nebo přímo lživé. Dlouhou dobu neexistovaly žádné oficiální snahy skrývanou zrůdnost odhalit. Když byly některé případy fyzického či sexuálního zneužívání předloženy soudům, většina z nich skončila jen drobnými tresty nebo byla smetena pod stůl.
Až v posledních desetiletích začala kanadská vláda a orgány církve částečně uznávat svůj podíl na těchto šokujících nespravedlnostech. Zřízená Komise pro pravdu a smíření vydala v roce 2015 zprávu, která označila celý systém rezidenčních škol za kulturní genocidu. Ale pro mnohé jsou slova pouze slovy – do skutečného smíření je ještě daleko.
Příběh St Joseph's Mission není jen příběhem utrpení, ale také příběhem mlčení a nečinnosti. „Kde jsou všechny ty děti, které zmizely?“ ptají se rodiny. „Proč nikdo nehledal, proč se jejich osud nikdy nezjistil?“ Tyto otázky se nyní znovu vynořují a žádají odpovědi. Nové technologie, jako je radarové mapování půdy, odhalily desítky údajných pohřebišť – některá i mimo hřbitovy.
Bude mít Kanada odvahu tyto hroby exhumovat a zjistit pravdu? Nebo vláda, která kdysi tyto tragédie umožnila, stále bude přehlížet volání po spravedlnosti?
Domorodé komunity v Britské Kolumbii a po celé Kanadě nesou břemeno toho, co jim bylo ukradeno, včetně jejich dětí. Trauma není pouze individuální, je to trauma přenášené generacemi, zakořeněné v každé rodině, každém příběhu a každé písni.
Aby mohla být cesta k uzdravení skutečně započata, nemůže zůstat jen u slov omluv a výčitek svědomí. Je potřeba spravedlnost, činy, odpovědnost. Ostatky dětí by měly být vyzdviženy a důstojně uctěny. Pachatelé a ti, kdo umožnili tento systém, by měli nést odpovědnost – byť jen historickou, pokud už ne právní.
Památka těchto ztracených životů by měla být uchována navždy. Ale jejich osud, ať je jakýkoliv, by nám měl připomínat, že temná minulost nemůže a nesmí být ničím jiným než výzvou ke světlejšímu zítřku. Děti St Joseph's Mission si zaslouží víc než zapomnění – zaslouží si být slyšeny.
Zdroje: TV dokument SUGARCANE Juliana Bravea NoiseCata a Emily Kassie , https://www.wlfn.ca/about-wlfn/sjm-investigation/ , https://www.theguardian.com/film/2024/sep/18/sugarcane-review-indigenous-childrens-schools-scandal-documentary-canada-catholic-church, https://youtu.be/A8UZdEkNtFQ?si=Rr6tnIzQkPhsCFGp ,
