Článek
Byl to náročný job ve slévárně oceli, kde se s vysokozdvižným vozíkem jezdilo sem a tam, překládaly se těžké kusy kovu a občas se muselo vystát i nebezpečí, které takové prostředí přináší. Jednoho dne se mi právě toto nebezpečí stalo osudným. Stál jsem vedle roztavené oceli, když náhle vyprskla ven a žhavé kousky strusky a oceli se mi propálily do bot. Ta bolest byla nesnesitelná, jako by mi nohy prožíral oheň.
Sanitka mě odvezla na popáleninové centrum, kde jsem se měl setkat s osobou, která mi paradoxně přidělala více bolesti než sama ocel.
Paní doktorka, plastický chirurg, která mě ošetřovala, byla jako z jiného světa, z jiné doby. Měla tučnou vrstvu make-upu, nalepené řasy a nehty, a vlasy prodloužené tak, že téměř dosahovaly jejího pasu. Její silný parfém se mísil s pachem nemocnice a tvořil nesnesitelnou kombinaci. Sledoval jsem ji, jak se pohybovala po místnosti, jak se vyhýbala kontaktu s pacienty, jak se dotýkala mých ran pouze tužkou, kterou držela v ruce (ano, čtete dobře, psací a kreslící nástroj). Bylo to šokující a urážlivé.
Navštívil jsem ji ambulantně ještě několikrát, rány pořád hnisaly. Všechny mé návštěvy byly stejně nepříjemné. Rány se hojily pomalu, ale moje důvěra v lékaře byla nenávratně ztracena. Nemohl jsem pochopit, jak někdo, kdo se rozhodl pro studium medicíny, může být tak štítivý svých pacientů. A když jsem se dozvěděl, že se paní doktorka rozhodla pro medicínu jen proto, že měla výborný prospěch a její rodiče měli peníze, pocítil jsem smutek i vztek zároveň.
Ztratil jsem, prve tak pevnou víru v lékařskou profesi, v její empatii a lidskost.
Nikdy nezapomenu na tu ponížení, které jsem cítil. Přísahal jsem si, že raději než znovu zažít takovou dávku ponížení, zůstanu doma. Bojím se, že moje zkušenost není ojedinělá. Ale doufám – pevně věřím, že se najdou lékaři, kteří opravdu chtějí pomáhat lidem, a nejsou lékaři pouze pro naplnění svých osobních ambicí, nebo hůř ambicí rodičů.
Samo sebou vím, že lékařská profese není imunní vůči problémům. Největším problémem, který může postihnout kohokoli v lékařském prostředí, je nedostatek empatie lékaře s pacienty. Skutečnost, že medicína je pracovní prostředí a že jste mnoho hodin denně velmi blízko druhým lidem, může ovlivnit váš pohled na ně samotné a jejich potřeby.
Empatie je důležitou vlastností v jakémkoli vztahu a stejně tak je tomu i v medicíně. Jedním ze způsobů, jak si vypěstovat empatii, je navazování vztahů s lidmi, o které pečujete, což se nám s přibývajícím věkem daří lépe. S tím, jak se náš život komplikuje, s dětmi, zaměstnáním, účty a dalšími věcmi, se komplikuje i náš život. Čím více času strávíte ve svém pracovním prostředí, tím lépe budete schopni porozumět problémům, kterým pacienti čelí.
V této příběhu se mohou odrážet zkušenosti mnohých pacientů, kteří se cítí zanedbáni a nepochopeni ze strany lékařů. Je to připomenutí, jak je důležité, aby lékaři byli nejen technicky zdatní, ale také empatičtí a soucitní. Přestože může být systém zdravotní péče náročný a stresující, je nezbytné, aby se lékaři snažili udržet si lidskost a soucit vůči svým pacientům.
Jako pacienti bychom měli být trpěliví a pochopení, ale také bychom měli být otevření a upřímní o našich obavách a pocitech. Jako lékaři bychom měli být vnímaví a empatičtí, snažit se pochopit, jak se naši pacienti cítí, a dělat vše, co je v našich silách, abychom jim pomohli.
Jedna nepříjemná zkušenost může vést k trvalé nedůvěře v lékařskou profesi, ale je důležité si uvědomit, že existuje mnoho lékařů, kteří se opravdu starají o své pacienty a dělají vše pro to, aby jim pomohli. A konečně, tato zkušenost je také připomenutím, jak je důležité, aby se budoucí lékaři učili nejen o medicíně, ale také o významu empatie a soucitu v lékařské praxi.
