Článek
Místem, kde se pravidla ohýbají podle velikosti motoru a kde se z viníka nehody stává na sociálních sítích rozený zachránce.
Vše jednoduše dohledatelná fakta včetně toho, že se nejednalo o odbočovák, a i kdyby ano, odbočoval bych až za kolejištěm a strhnutím doprava jsem řidiči ‚sanitky‘ Fabie zachránil život.
Centrum Prahy, horké poledne a křižovatka, která denně spolyká tisíce lidských osudů. Vteřina nepozornosti, záblesk modrého majáku, skřípění plechů a auto převrácené na střechu na tramvajových kolejích. Záběry z kamerového systému na I. P. Pavlova, které v posledních dnech obletěly zemi, nejsou jen záznamem jedné dopravní nehody. Jsou až děsivě přesnou metaforou české politické reality.
Na jedné straně stojí Škoda Fabia – skromný, otlučený dělník silnic, navíc v barvách nemocniční přepravy. Symbol instituce, která slouží veřejnosti a veze to nejcennější: krev, naději, záchranu života. Na straně druhé se tyčí Mercedes-Benz třídy G. Monstrózní, agresivní, černé „géčko“. Symbol statusu, moci, arogance a dominance, která si podmaňuje městský prostor. A za jeho volantem nesedí nikdo jiný než politický démon Filip Turek – muž, který svou kariéru postavil na kultu silných motorů, pohrdání ekologickými limity a image neohroženého vládce silnic.
Když se tyto dva světy srazily, nešlo jen o kinetickou energii. Byl to čelní náraz dvou mentalit. Doslova.
Analýza samotného incidentu, jakkoliv musíme ctít presumpci neviny do skončení policejního vyšetřování, odhaluje mrazivé detaily. Videozáznamy naznačují chování, které je pro Turokvo veřejné působení až příliš příznačné: netrpělivost, snaha předjet kolonu odbočovacím pruhem a vklouznout tam, kde ostatní slušně čekají a dávají přednost houkající sanitce. Je to přesně ten typ „vychytralosti“, který Turek a jeho politické hnutí Motoristé sobě tak často vydávají za hrdinství. Jenže na silnici, stejně jako v politice, má takové chování fatální následky. To, že zmatená fabie minula skupinu chodců o pouhé centimetry, bylo dílem čistého zázraku, nikoliv řidičského umění muže v mercedesu.
Skutečné morální bahno však nastalo až po nehodě. Tam, kde by průměrný občan pocítil pokoru, šok a okamžitou empatii s hospitalizovaným řidičem, nastoupil u Filipa Turka krizový marketing nejhrubšího zrna. Jeho následná vyjádření na sociálních sítích hraničí s bizarní ztrátou sebereflexe. Tvrzení, že svým manévrem druhému řidiči vlastně zachránil život, je rétorický veletoč hodný cynického génia – nebo démona. Je to transformace viníka či přinejmenším spolupachatele v mesiáše.
Tento incident v plné nahotě ukazuje tragédii současné vládní garnitury. Jak je možné, že muž s takto nastaveným hodnotovým žebříčkem a pochybným stylem jízdy (i života) zastává post vládního zmocněnce a poslance? Turek sice nabídl svou funkci k dispozici, ale až pod tlakem opozice a s cynickým dodatkem „pokud se prokáže vina“. Je to tanec na hraně zákona i politické kultury.
