Článek
Místo aby stmeloval Slovensko s jeho demokratickými partnery v EU a NATO, volí nečekaný směr – nejenže zpochybňuje samotné základy evropské demokracie, ale otevřeně chválí autoritářské režimy, které dlouhá desetiletí evropský Západ považuje za varovné příklady, nikoli za inspiraci. Nabízí se otázka: Kam kráčíš, Slovensko?
Robert Fico není na politické scéně nováčkem. Jeho kariéra je kronikou slovenské politiky posledních dvou dekád. Od právníka přes poslance a ministra až po několikanásobného premiéra.
Vždy s citlivě nastraženým prstem na pulzu veřejného mínění, s obratností, kterou mu může závidět nejeden stratég (i diktátor). V očích svých voličů je Fico obhájce slovenských národních zájmů, v očích kritiků zase mistrem populismu a oportunismu, dobře ovládajícím jazyk rozdělené společnosti.
Evropa je pro Fica příliš pomalá, autoritáři efektivní
Nedávná návštěva Uzbekistánu odhalila možná nejhlubší ideovou proměnu jeho kariéry. Fico bez obalu prohlásil, že autoritářské státy – Uzbekistán, Čína, Vietnam – jsou ekonomicky efektivnější než evropské demokracie. „Pokud máte sto politických stran, nemůžete konkurovat,“ tvrdí a dodává, že Evropa by měla zvážit reformu vlastního demokratického systému, aby zůstala globálně relevantní.
Taková slova nezaznívají náhodou, ani se nejedná o jednorázový úlet. Fico systematicky útočí na pluralitu a principy otevřené společnosti. Veřejně tvrdí, že Evropský parlament nemá právo kontrolovat Slovenskou republiku, požaduje ústavní změny, které by zajistily nadřazenost slovenského práva nad evropskými normami, a dává najevo, že EU by se neměla vměšovat do národní identity například v otázkách rodiny a genderu.
Tažení proti tzv. neefektivnosti demokracie je přitom stylizované do obdivu k dlouhodobému plánování a rozhodnosti autoritářských režimů. Chybějící politické soupeření, jedna strana s nekonečným mandátem, minimum veřejné diskuse – v kombinaci s rychlými ekonomickými rozhodnutími – to je Ficova nová role, jeho model.
Jeho postoj a politika v oblasti lidských práv mohou vyvolávat rozpaky nebo obavy u těch, kteří prosazují silnější ochranu lidských práv, zejména v rámci Evropské unie, jejíž je Slovensko ZATÍM součástí.
Fico nejen slovem, ale i činem oslavuje pro-východní orientaci. Otevřeně prohlašuje, že Slovensko zablokuje jakékoliv sankce EU proti Rusku, pokud by to ohrozilo slovenské národní zájmy. S oblibou kritizuje Brusel za údajné utiskování tzv. neposlušných, ať už jde o Slovensko, Maďarsko nebo nedávno Rumunsko. Vytrvale ruší mosty s evropskými institucemi, zatímco pěstuje vztahy s Moskvou a dalšími mocnostmi mimo euroatlantický prostor.
Normalizace autoritářství jako nová slovenská norma?
Nejde jen o zahraničněpolitický šum. Tato rétorika má hluboké domácí dopady, oslabuje důvěru veřejnosti v demokracii, polarizuje společnost a vytváří podhoubí pro normalizaci autoritářského myšlení. Tam, kde západní Evropa trvá na pluralitě jako na podmínce svobody a prosperity, Fico vidí neefektivitu a roztříštěnost a vykresluje pevnou ruku centrální moci jako vhodnější cestu pro Slovensko.
Kam tedy kráčí Slovensko?
Z třaskavých slov a šokujících činů Roberta Fica vystupuje obraz země na rozcestí. Zda Slovensko setrvá na západní cestě otevřené společnosti, právního státu a partnerství v rámci EU a NATO, nebo se přikloní ke „konkurenceschopné efektivitě“ autoritářských systémů, to bude rozhodovat nejen on sám, ale především občané v příštích volbách.
Jedno je jisté: Fico už dávno není pouze premiérem jedné malé středoevropské země. Stal se zrcadlem hlubších konfliktů, které zmítají celou Evropou, mezi svobodou a tzv. efektivitou, mezi pluralitou a mocenskou centralizací, mezi Západem a Východem.
