Článek
Rasová segregace v těchto dvou zemích ve 20. století na první pohled vypadá podobně. Zákony, které určují, kdo kam smí a co smí dělat. Pod povrchem však najdeme zásadní rozdíly v motivech, ideologiích i v tom, jaké následky pro společnost toto rozdělování mělo.
Spojené státy americké a zákony Jima Crowa
Po zrušení otroctví v roce 1865 mnozí doufali, že Amerika míří k větší rovnosti. Opak byl však pravdou. Na jihu USA začaly platit Zákony Jima Crowa, které legalizovaly segregaci Afroameričanů a bělošského obyvatelstva téměř ve všech aspektech veřejného života. Školy, autobusy, nemocnice, restaurace, toalety, dokonce i hřbitovy, to vše bylo rozdělené. Heslo „odděleni, ale rovni“ v praxi znamenalo, že pro Afroameričany byly služby horší, zařízení chudší a možnosti mizerné.
Afroameričanům bylo také bráněno volit. Nejrůznější testy gramotnosti, volební poplatky či tzv. klauzule děda (grandfather clauses) efektivně vyřazovaly černé voliče z politiky. Rasově smíšené sňatky byly v řadě států zcela zakázané. Za této doby byly běžné útoky skupin jako Ku-klux-klan, které uplatňovaly rasový teror násilím a zastrašováním.
Přestože byla tato segregace nespravedlivá a ponižující, jejím hlavním cílem bylo udržet Afroameričany v podřízeném postavení, nikoliv je systematicky vyhladit.
Nacistické Německo, Norimberské zákony a holokaust
Německo pod vládou nacistů (1933–1945) zavedlo rasovou ideologii, která tzv. rasovou čistotu povýšila na státní politiku. Hlavními terči byli Židé, Romové, Slované a další skupiny, které byly označeny za rasově méněcenné. Norimberské zákony z roku 1935 zbavily Židy občanství, zakazovaly smíšené sňatky mezi Židy a Němci a vylučovaly Židy z veřejného života, vzdělání, kultury i zaměstnání. Židé museli být označeni žlutou hvězdou a nesměli vykonávat řadu profesí.
Zásadním rozdílem oproti americké segregaci byl však cíl nacistické politiky – ta nechtěla pouze diskriminovat a ponižovat, ale systematicky i fyzicky likvidovat určité skupiny obyvatelstva. To vyústilo v holokaust – průmyslové vyvražďování šesti milionů Židů, milionů Romů a příslušníků dalších tzv. nežádoucích skupin.
Rozdíly a podobnosti
Zákony Jima Crowa ve Spojených státech a norimberské zákony v nacistickém Německu představují dva rozdílné, avšak v některých ohledech podobné právní rámce zaměřené na diskriminaci určitých skupin obyvatelstva.
Hlavním cílem zákonů Jima Crowa bylo udržení podřadného postavení Afroameričanů ve společnosti. Tyto zákony vycházely z ideologie nadřazenosti bílé rasy a měly za následek sociální a ekonomické vyloučení těchto skupin. Výsledkem byla rozsáhlá diskriminace, chudoba a časté násilí páchané na Afroameričanech. Právní rámec tvořily státní a místní zákony, které byly často podporovány soudy a státními institucemi. Cílem diskriminace byli především Afroameričané, ale v menší míře také další menšiny.
Na druhé straně v nacistickém Německu byly norimberské zákony nástrojem k vytvoření tzv. rasově čistého Německa. Tyto zákony vycházely z pseudovědecké teorie nadřazenosti árijské rasy a nutnosti eliminace ostatních skupin. Jejich výsledkem byla systematická genocida, především holokaust, během kterého byli pronásledováni a vyhlazováni zejména Židé, ale také Romové, Slované a další cílové skupiny. Právní rámec zde tvořily celostátní zákony, které byly pevně spojeny s oficiální státní ideologií a politikou.
Oba právní systémy vycházely z rasové ideologie a měly za následek rozsáhlé utrpení diskriminovaných skupin, lišily se v rozsahu i krutosti svých důsledků, stejně jako v míře zapojení státu do jejich prosazování a realizace.
Oba systémy využívaly zákony k tomu, aby vyloučily určité skupiny lidí ze společnosti a omezily jim základní práva. Rozdíl ale ležel v důsledku: v USA „stačilo“ udržet Afroameričany v podřízené pozici a zabránit jim uplatnit svá práva, zatímco v Třetí říši se rasová diskriminace stala „prvním krokem“ ke genocidě.
Z pohledu dějin jde v obou případech o výstrahu před tím, kam může vést fanatická víra v nadřazenost jedné rasy, ať už v podobě rozdělených toalet, škol a laviček, nebo vyhlazovacích táborů a plynových komor. Amerika i Německo se musely s tímto dědictvím vyrovnat. Dnes je důležité o těchto temných obdobích nejen vědět, ale chápat, že i drobnější projevy rasové diskriminace mohou mít dlouhodobé a tragické důsledky pro celou společnost. A že výuka dějin má smysl především tehdy, pokud nám pomáhá rozpoznat varovné signály v naší současnosti.
