Článek
Jenže bouři tentokrát nesklízí on, ale novinářka Zuzana Černá, které anonymní účty vzkazují, ať „visí“ a ať ji „někdo zabije“. Rajchl mlčí. Maximálně utrousí, že „v tom žádný problém nevidí“.
Zbabělost převlečená za odvahu
Rajchl se rád stylizuje do role bojovníka proti establishmentu, do role muže, který „říká věci tak, jak jsou“. Realita je ovšem mnohem prozaičtější a špinavější. Nejde o odvahu, jde o vypočítavost. Veřejně dehonestovat konkrétní novinářku jejím jménem, fotografií a sérií urážek typu „bonzačka“ nebo „nafoukaná pseudointelektuálka“ – to není politická kritika, to je vyvolávání davového hněvu. A vyvolávat davový hněv proti jedné konkrétní ženě před desítkami tisíc rozhořčených sledujících je zbabělost v té nejčistší podobě.
Skutečně odvážný politik vede věcnou polemiku. Argumentuje, vyvrací, doplňuje fakta. Rajchl místo toho sahá po nejlevnějším nástroji digitální éry: ukáže prstem, přidá posměšek a zbytek nechá na smečce. Ona smečka pak udělá to, co smečky dělají odjakživa.
„Já jsem to nenapsal“ – výmluva hloupého politika
Když pod takovým příspěvkem začnou padat výzvy k vraždě, Rajchl si elegantně myje ruce. „Já žádné násilí nepodporuji,“ tvrdí. „Když takový komentář zaregistruji, mažu ho.“ Háček je v tom slůvku „zaregistruji“. Komentáře typu „zabte tu svini“ pod jeho příspěvkem visely dlouho. Byl na ně opakovaně upozorňován. A přesto – nic – dělá to záměrně.
Jde o klasický manévr člověka, který přesně ví, co dělá: vyhodit návnadu, sledovat, jak se ryby trhají o krev, a pak se tvářit překvapeně, že voda zrudla. Tahle obhajoba ve stylu „já za to nemůžu, to oni“ funguje možná na školním dvoře u devítiletého kluka. U poslance, který si buduje politickou kariéru na rozeštvávání lidí, je to morální bankrot.
Evropský soud pro lidská práva mimochodem v roce 2023 ve věci Sanchez proti Francii jasně řekl: politik, který si zřídí veřejně přístupný účet pro politické účely, na sebe bere zvýšenou odpovědnost za diskusní prostor, který otevírá. Rajchl tuto odpovědnost suverénně ignoruje. A doufá, že mu to projde.
Anketa
Návnada, dav, alibi – marketingová učebnice nenávisti
Mechanismus, který Rajchl používá, je notoricky známý a ze sociologického hlediska děsivě efektivní:
Vybere si terč. Pokud možno ženu, pokud možno novinářku, pokud možno takovou, která se ho dotkla nepříjemnou otázkou. Zveřejní fotografii a jméno. Aby smečka přesně věděla, kam kousnout. Přidá sérii ponižujících urážek – „hlupaňa“, „gigantické tupelo“, „bonzák“. Jazyk záměrně zvolený tak, aby v komentátorech probudil agresi. Stáhne se a pozoruje. Když přijdou výzvy k vraždě, prohlásí, že „píše jen fakta“ a že „v tom nevidí problém“.
Tohle není politika. Tohle je marketing nenávisti. A pokud někdo z té nenávisti jednou udělá fyzický útok – a statistiky Mezinárodního tiskového institutu i policejní data ukazují, že to je čím dál reálnější riziko – Rajchl bude první, kdo prohlásí, že „on s tím přece nemá nic společného“.
Má. A to hodně. Morální odpovědnost se nedá obejít právní kličkou. Ano, je pravda, že podle českého práva autor příspěvku zpravidla nenese trestní odpovědnost za to, co pod jeho obsahem napíší ostatní. Tohle je právní rovina. Ale morální rovina je jinde – a tam Rajchl propadá.
Když politik s dosahem desítek tisíc lidí veřejně označí konkrétního člověka za zaprodance a hlupáka, musí počítat s tím, že se v jeho fanouškovské bublině najdou jedinci, kteří to vezmou jako pokyn k lovu. Předstírat opak je buď naivita hraničící s blbostí, nebo cynismus hraničící s podlostí. U člověka s právnickým vzděláním lze tu naivitu s klidným svědomím vyloučit.
A tady přicházíme k jádru věci: Rajchl přesně ví, co dělá. Ví, jak fungují algoritmy. Ví, jaký jazyk spouští vlnu komentářů. Ví, že označení „bonzačka“ pod fotografií ženy v politicky rozjitřené době nezůstane bez odezvy. Využívá toho. Profituje z toho. A když se mu ukážou výsledky, dělá udivené oči.
Cenu za digitální lynč platí někdo jiný
Zatímco Rajchl sbírá lajky, sdílení a politické body, cenu za jeho rétoriku platí konkrétní lidé. Konkrétní novinářky, které se dnes bojí jít večer samy domů. Konkrétní ženy, které zvažují odchod z profese, protože nechtějí, aby jim na zeď psali, že by „měly viset“. Podle dat má zkušenost se slovními útoky 97 procent českých novinářů a novinářek, 70 procent zažilo přímé vyhrožování. Tohle není normální politická diskuse. Tohle je systematické zastrašování, které Rajchl a jemu podobní aktivně živí.
Špinavé ruce (nejen krví) nejdou nikdy umýt
Jindřich Rajchl si rád říká tribun lidu. Tribunové starého Říma však měli jednu vlastnost, kterou současný digitální tribun postrádá zcela a to odpovědnost. Stáli za svými slovy. Nesli důsledky. Když rozdmýchali bouři, neschovávali se za výmluvu, že „oni ten kámen přece neházeli“.
