Článek
Ministerstvo zahraničních věcí pod vedením Petra Macinky totiž povýšilo výběr novinářů na novou státotvornou disciplínu.
Když se redaktorka Deníku N Zdislava Pokorná rozhodla, že by se ráda podívala na tiskovou konferenci týkající se budoucnosti Českých center, narazila na neprostupnou hradbu byrokracie. Nebo spíše na kreativní tvořivost ministra Macinky.
Zatímco do konce osmdesátých let se za cenzuru považovalo, když vám text počmáral rudou tužkou soudruh z ÚV KSČ, dnes stačí mnohem elegantnější nástroj: prosté ignorování žádosti o akreditaci okořeněné špetkou osobitého ministrova humoru v e-mailové schránce.
Když se ministr baví
Vyjádření samotného ministra Petra Macinky navíc vneslo do celé události vítaný lidský rozměr. Ukázalo se, že ministerstvo vlastně jen plní dobročinnou misi. Místo toho, aby pořádalo nudné tiskovky pro mainstream, hodlá v budoucnu vycházet vstříc „alternativním médiím a konspiračním blogům“.
Jistě, proč také trápit zavedené redakce ověřováním faktů, když lze zasedací místnosti naplnit tvůrci alternativních pravd, u nichž člověk nikdy neví, s čím dalším přijdou.
Celá situace tak působí dojímavě. V zemi, kde si na svobodu slova potrpíme asi jako kočka na koupání, se ukazuje, že kritická novinařina má stále své pevné místo – totiž za pevně uzavřenými dveřmi tiskového sálu.
Ačkoliv Syndikát novinářů a mezinárodní organizace bijí na poplach a hovoří o nebezpečném precedentu a diskriminaci, zúčastněné strany mohou být klidné. Svoboda projevu totiž podle všeho neznamená, že si každý může psát, co chce, ale hlavně to, že si ministr může vybrat, s kým bude mluvit. A to je přece mnohem modernější přístup.
Rozhodnutí Ministerstva zahraničních věcí pod vedením ministra Petra Macinky (Motoristé) omezit přístup některých novinářů na tiskové konference rezonuje českou mediální i politickou scénou. Tento krok otevírá debatu o tom, jakým způsobem úřady komunikují s veřejností a jaké principy by měly panovat při výběru médií na oficiální akce.
