Strýc z gestapa, teta v Kanadě: Rodinné tajemství Andreje Babiše

Byl to příběh známý, srozumitelný a politicky použitelný. Příběh rodiny, která měla být režimem poškozena. Jenže některé rodinné příběhy mají druhé ‚verze‘. A někdy i třetí.

Nově publikovaná studie historiků z Ústavu pro studium totalitních režimů a následná zjištění Seznam Zpráv ukazují, že Babišova rodinná historie je složitější, než jak bývala veřejně podávána. Teta, která podle Babišových dřívějších slov odešla do Kanady a kvůli níž měl mít jeho otec problémy s komunisty, nebyla jen bezejmennou emigrantkou z rodinné legendy. Podle archivních dokumentů šlo o Violu Babišovou, starší sestru Štefana Babiše, otce dnešního premiéra. A její manžel Willibald Otto Erzen byl bývalým příslušníkem SS, NSDAP a gestapa.

To je informace, která má sílu změnit optiku celého příběhu. Ne proto, že by někdo nesl vinu za činy svých příbuzných. Nenese. Nikdo si nevybírá rodinu, do které se narodí, ani minulost těch, kdo žili před ním. Ale veřejný politik, který svou rodinnou historii sám používá jako součást politického autoportrétu, musí počítat s tím, že se jednou někdo podívá i do stínů za kulisami.

Willibald Otto Erzen není jméno, které by většině lidí něco říkalo. Právě proto je tak znepokojivé, když se po desetiletích vynoří z archivů.

Podle studie historika Jana Zumra publikované v časopise Paměť a dějiny vstoupil Erzen už v roce 1932 ve Vídni do SS a téhož roku se stal členem NSDAP. Sloužil v jednotce, která byla později nasazena při okupaci českého pohraničí v roce 1938 i českého vnitrozemí v březnu 1939. Po skončení závazku u SS se nevrátil ke své původní profesi číšníka, ale nastoupil ke gestapu.

Nešlo podle dostupných informací o prominentního vyšetřovatele ani o člověka, u něhož by byly po válce doloženy konkrétní vraždy či mučení. To je důležité říct. Erzen nesložil kriminalistické zkoušky a působil spíše v úředních pozicích, nejprve ve Zlíně a poté v Brně. Jenže gestapo nebyla obyčejná kancelář. Byla to represivní složka nacistického státu, jeden z nástrojů teroru, který drtil odpor, pronásledoval lidi, posílal je do věznic a koncentračních táborů.

Být součástí takového aparátu nebylo neutrální zaměstnání. Na konci války se Erzen zapojil i do bojů. Jeho policejní rota byla v dubnu 1945 nasazena proti Rudé armádě u Břeclavi, kde utrpěla těžké ztráty. Erzen přežil. Po válce ho vyšetřovaly rakouské i československé úřady. Nepodařilo se však doložit, že by se osobně dopustil konkrétních válečných zločinů. A tak se otevřela další kapitola: útěk.

Jádrem celého příběhu není jen Willibald Otto Erzen. Je jím také Viola Babišová. Ve studii ÚSTR se její příjmení objevuje pouze jako iniciála „B.“. Seznam Zprávy ale v německém Bundesarchivu dohledaly, že šlo právě o Violu Babišovou, starší sestru Štefana Babiše. Tedy tetu Andreje Babiše.

Je to věta, která mrazí.

O samotné Viole Babišové se toho podle dostupných informací ví méně než o jejím muži. Zmíněno je její členství v Nacionálně-socialistické ženské lize, tedy v masové organizaci NSDAP. To samo o sobě nemusí vypovídat celý životní příběh člověka, ale v kontextu manželství s příslušníkem gestapa a dobových dokumentů to vytváří obraz, který se od prosté legendy o „tetě, která odešla do Kanady“ značně liší. Svatba se konala v roce 1942. O osm let později se manželům podařilo odejít do Kanady.

Po válce se Erzen pokoušel získat azyl v americké, francouzské i britské okupační zóně. Podle článku Seznam Zpráv se prezentoval jako vysídlenec a svou nacistickou minulost zamlčoval. Úřady však jeho minulost opakovaně odhalily a žádosti zamítly.

Přesto se manželům v roce 1950 podařilo dostat do Kanady. Tam Viola zemřela v roce 1963, jako osmačtyřicetiletá. Willibald Otto Erzen, který si v Kanadě změnil jméno na William Otto Erzen, žil dál. Zemřel až v roce 2014 ve věku 101 let.

Ne proto, že by to Babiše jakkoli automaticky kompromitovalo. Ale proto, že dějiny nejsou vzdálený školní letopočet. Někdy sedí tiše za oceánem, stárnou pod jiným jménem a zemřou až v jednadvacátém století.

Andrej Babiš v minulosti opakovaně mluvil o tom, že jeho rodina měla kvůli emigracím problémy s komunistickým režimem. Zmiňoval, že jeho otec byl vyhozen z KSČ, protože neuvedl emigraci příbuzné do dotazníku. Podle historiků šlo právě o Violu Babišovou, tedy sestru Štefana Babiše.

Štefan Babiš byl skutečně v roce 1962 z KSČ vyloučen. Důvodem bylo podle článku mimo jiné zamlčení emigrace sestry a také ztráta stranického průkazu. Historik Jan Zumr však upozorňuje, že mluvit v této souvislosti o „perzekuci“ může být příliš silné. Štefan Babiš byl později rehabilitován, vrátil se do zahraničního obchodu a působil i ve významných funkcích, mimo jiné ve Stálé misi Československa při OSN. Po návratu působil jako ředitel závodu zahraničního obchodu Polytechna.

To samozřejmě neznamená, že rodina nemohla zažít strach, napětí nebo krátkodobé následky režimní nedůvěry. Komunistický stát dokázal trestat i za příbuzné, za dotazníky, za větu zamlčenou ve správné kolonce. Ale zároveň to relativizuje obraz rodiny, která měla být dlouhodobě a zásadně zlomena režimem.

A hlavně: ukazuje se, že „emigrace do Kanady“ nebyla jen příběhem o útěku před komunismem. Byla také příběhem poválečného odchodu ženy provdané za bývalého příslušníka gestapa, který se opakovaně pokoušel zamlčet svou nacistickou minulost. To jsou dvě velmi odlišné verze téhož rodinného stínu.

Andrej Babiš na dotaz Seznam Zpráv uvedl, že s touto částí rodiny neměl žádný kontakt. „Nikdy jsem je neviděl, žádný kontakt jsem s nimi neměl a jméno Willibald jsem dokonce ani neslyšel,“ řekl.

Tato odpověď může být pravdivá. Andrej Babiš se narodil v roce 1954, tedy čtyři roky poté, co Viola s manželem odešla do Kanady. Viola zemřela v roce 1963. Je tedy možné, že ji jako dítě sotva mohl znát, pokud vůbec. A pokud se o této větvi rodiny doma nemluvilo, není nemožné, že jméno Willibald Erzen skutečně nikdy neslyšel. Jenže i zde zůstává zásadní rozdíl mezi osobní nevědomostí a veřejným vyprávěním.

Pokud politik o své rodině mlčí, nelze mu vyčítat, že nevyprávěl všechno. Každý má právo na soukromí. Ale pokud politik rodinný příběh sám otevře, používá ho v rozhovorech a staví na něm obraz sebe sama jako člověka z rodiny poškozené minulým režimem, pak se tento příběh stává veřejnou věcí. Ne proto, abychom vnukům přičítali hříchy strýců. Ale proto, abychom odlišili paměť od legendy.

V české politice se rodinné příběhy používají často. Někdo mluví o dědečkovi v odboji, jiný o rodičích perzekvovaných komunisty, další o chudém dětství nebo o tom, jak se vypracoval. Takové příběhy mají sílu. Dávají politikovi lidskou tvář. Vytvářejí důvěru. Říkají: nejsem jen funkce, jsem člověk s kořeny. Jenže právě proto je nutné s nimi zacházet opatrně.

Rodinná historie není reklamní slogan. Není to billboard, z něhož lze vyříznout jen světlou polovinu a tu temnou nechat za plachtou. Dějiny rodin, stejně jako dějiny zemí, bývají nejednoznačné. V jedné větvi může být oběť, v jiné viník. Jeden příbuzný mohl trpět pod komunisty, jiný mohl sloužit nacistům. Někdo mohl emigrovat ze strachu před rudou hvězdou, jiný proto, že se mu za zády zavírala minulost s hákovým křížem.

A někdy se všechny tyto vrstvy protnou v jedné rodině.

Právě to je na příběhu Violy Babišové a Willibalda Otto Erzena tak silné. Nejde jen o Andreje Babiše. Jde o českou paměť. O to, jak si vybíráme z minulosti to, co se nám hodí. O to, jak se z osobních dějin stává politická zbraň. A o to, jak archivy po letech dokážou otevřít dveře, které rodinné vyprávění pečlivě nechávalo zavřené.

Je nutné zdůraznit jednu věc: Andrej Babiš nenese odpovědnost za to, koho si jeho teta vzala. Nenese odpovědnost za členství Willibalda Erzena v SS, NSDAP ani gestapu. Nenese odpovědnost ani za případné politické postoje Violy Babišové. Vina se nedědí po krvi ani po příjmení. Ale odpovědnost za vlastní slova se dědí od okamžiku, kdy jsou vyřčena.

Pokud Babiš roky mluvil o rodinné perzekuci kvůli emigraci do Kanady, je legitimní se ptát, jaký byl celý kontext této emigrace. Pokud mluvil o otci poškozeném režimem, je legitimní připomenout, že jeho otec se později do privilegovaného prostředí zahraničního obchodu vrátil. Pokud se příběh tety používal jako doklad protikomunistické rodinné zkušenosti, je legitimní dodat, že tatáž teta byla podle archivních dokumentů manželkou muže s minulostí v gestapu. To není útok na rodinu. To je doplnění vynechané kapitoly.