Článek
Jak se tento věčný fenomén projevuje s typicky českým akcentem?
Fašismus nezačíná prvními popravami. Začíná prvním tichem.
Když italský spisovatel a filosof Umberto Eco v roce 1995 publikoval svůj slavný esej Ur-Fascism (Věčný fašismus), nepsal historickou učebnici o Mussolinim. Psal manuál pro přežití v jednadvacátém století. Eco, který jako kluk v černém uniformovaném oblečku vyhrál fašistickou rétorickou soutěž pro mladé, si uvědomoval jednu zásadní věc: fašismus nemá jednu pevnou ideologii. Je to politická chameleonská koláž, která nepotřebuje koncentrační tábory ani hajlující davy, aby zapustila kořeny.
Stačí jí čtrnáct nenápadných psychologických ingrediencí. Eco varuje, že pokud se ve společnosti objeví, byť jen jediná z nich, začíná kolem ní krystalizovat totalitní uvažování.
Nejjednodušší způsob, jak ovládnout lidi, je vzbudit v nich strach z odlišnosti a pak jim nabídnout ochranu.
Když se dnes podíváme na českou politickou scénu, na facebooková videa, sněmovní debaty a náměstí plná hněvu, zjistíme, že Ecův text nepatří do knihoven. Je to mrazivě přesná diagnóza naší současnosti. Jak se tedy ‚věčný fašismus‘ projevuje s typicky českým akcentem?
Tradice jako zbraň a strach z mutací
Prvním znakem Ur-fašismu je Kult tradice spojený s Machismem a odporem k odlišnosti. Fašismus nepotřebuje budoucnost, věří, že všechna podstatná pravda už byla objevena v minulosti a my se k ní musíme vrátit.
Nikdy se nenechte zmást tím, že antisemité nebo xenofobové mluví absurdně. Oni vědí, že jejich argumenty jsou chatrné. Baví se tím, že porušují pravidla diskuse, protože jim nejde o pravdu, ale o moc.
V českém kontextu se tento prvek zhmotnil v nekonečných, emotivních debatách o definici manželství. Když předseda SPD Tomio Okamura u řečnického pultíku v Poslanecké sněmovně prohlásil, že rodinu tvoří výhradně tatínek, maminka a děti a „všechno ostatní jsou s prominutím mutace“, nešlo o pouhý konzervativní názor. Použití biologického termínu mutace pro lidi s odlišnou orientací nebo rodinným uspořádáním je čistou ukázkou Ecova bodu o dehumanizaci odlišnosti ve jménu mýtické ‚čisté‘ tradice.
Tato rétorika nestaví na faktech, ignoruje demografická data či sociologické studie. Staví na emoci. Na strachu, že ‚starý dobrý svět‘ je pod tlakem zvráceného modernismu.
Všichni jsou fašisté, jenom my jsme lid: Vítejte v českém Newspeaku
Jedním z nejvíce fascinujících Ecových bodů je Ur-Newspeak. Režimy podle něj záměrně omezují a vyprazdňují jazyk, aby lidé ztratili schopnost kriticky myslet. V Česku jsme tento koncept dotáhli k dokonalosti v podobě sémantické války, kde slova ztratila svůj původní význam a stala se pouhými emočními klacky.
Když Andrej Babiš mluví o „fašistech a nacistech“ a Tomio Okamura označuje kroky politiků za „goebbelsovskou rétoriku“, dochází k dokonalému paradoxu. Skutečné historické hrůzy fašismu jsou banalizovány, aby mohly být použity jako urážka pro politického oponenta, který má prostě jen jiný názor na státní rozpočet nebo obrannou smlouvu s USA.
Jediný váš názor je správný a jakýkoliv jiný názor, oznámkujete lidi, zdehonestujete, občansky ničíte tím, že řeknete, oni jsou proruští… Prostě goebbelsovská rétorika, fašistická rétorika v podání paní Pekarové Adamové a premiéra Fialy. 27. června 2023
V tomto novém jazyce už neexistuje legitimní politická diskuse. Vládní oponent není partner v dialogu – je to „fašista“ nebo „vlastizrádce“. A na druhé straně barikády se občas odpověď smrskne na nálepku „dezolát“. Jazyk zhrubl, zjednodušil se na černobílé vidění světa. Přesně tak, jak to Eco popsal.
Všemocný i neschopný Brusel: Paradox nepřítele
Znak číslo osm definuje Eco takto: Nepřítel je zároveň příliš silný i příliš slabý. Fašistická rétorika musí v lidech neustále udržovat pocit ohrožení, ale zároveň jim dodávat pocit superiority.
Sledujte dlouhodobou rétoriku europoslankyně Kateřiny Konečné (koalice Stačilo! / KSČM) nebo představitelů hnutí PRO Jindřicha Rajchla vůči Evropské unii. V jejich projevech je Brusel vykreslován jako všemocné orwellovské monstrum, diktátorský superstát, který nám bere suverenitu, zakazuje spalovací motory a diktuje, co máme jíst. O hodinu později však na stejných sociálních sítích titíž politici tvrdí, že západní Evropa je v naprostém ekonomickém kolapsu, morálně prohnilá, slabá a směřuje k neodvratnému zániku.
Tento logický kotrmelec je pro Ur-fašismus důležitý. Kdyby byl nepřítel jen silný, lidé propadnou poraženectví. Kdyby byl jen slabý, netřeba se kolem vůdce šikovat. Musí být obojím najednou.
Sněmovna jako žvanírna a kult jednoho hlasu
Posledním velkým varováním Umberta Eca je Selektivní parlamentarismus. V něm už lidé nejsou jednotlivci s vlastními zájmy, ale monolitickou masou – „Lidem“. A tento Lid nepotřebuje složité demokratické instituce, protože jeho vůli nejlépe interpretuje Vůdce.
Vzpomeňme na slavný výrok Andreje Babiše z dob jeho vstupu do vysoké politiky, kdy označil Parlament za „žvanírnu“ a tvrdil, že stát by se měl řídit jako firma. Tento zdánlivě manažerský přístup v sobě skrývá hluboké opovržení demokratickou diskusí. Demokracie je ze své podstaty pomalá, plná kompromisů a procedur. Pro populistické uvažování je však tato složitost přítěží.
Aby zlo zvítězilo, stačí, když dobří lidé nebudou dělat nic.
Když pak titíž politici v případě volební porážky okamžitě mluví o „ukradených volbách“ nebo zpochybňují legitimitu Ústavního soudu, jen tím potvrzují varování: instituce mají hodnotu pouze tehdy, když slouží nám. Pokud rozhodnou jinak, jsou prohnilé.
Jak nepřejít na temnou stranu?
Umberto Eco svůj esej nekončil pesimisticky, ale výzvou k ostražitosti. Nejsmutnějším faktem o české politice roku 2026 není to, že někteří lídři používají metody Ur-fašismu. Nejsmutnější je, jak skvěle jim to marketingově funguje. Apel na frustrovanou střední třídu, strašení migračními pakty a hledání vnitřního nepřítele (jednou uprchlíků, podruhé Ukrajinců, potřetí sudetští Němci) jsou nejlevnější cestou k politickému úspěchu.
Když slova ztrácejí svůj význam, lidé ztrácejí svou svobodu.
Fašismus nepřijde s bubny a fanfárami. Přichází potichu, skrze komentáře na sociálních sítích, skrze postupné ohýbání významu slov a skrze normalizaci nenávisti v hlavním vysílacím čase.
Naší povinností není propadat panice a každého populistického politika hned posadit na historický pranýř. Naší povinností je tyto mechanismy vidět (poznat), pojmenovat je a odmítnout hru na černobílý svět. Protože jakmile přistoupíme na to, že nesouhlas je zrada a odlišnost je mutace, Ur-fašismus vyhrál – přímo v nás.
