Článek
Na počátku dvacátého století, kdy Brno vzkvétalo průmyslem a kulturou, se zrodil sen továrníka Moritze Fuhrmanna. Chtěl vybudovat sídlo, které by odráželo jeho postavení a vkus. A tak v letech 1903-1904 vyrostla na svahu nad Lužánkami vila, jejíž secesní ornamenty byly jako báseň vytesány do kamene. Každý detail, od zdobených říms až po vitráže oken, byl pečlivě promyšlen a vytvořen rukama nejlepších řemeslníků své doby.
Fuhrmannova éra však netrvala dlouho. V roce 1913 přichází na scénu rodina, jejíž jméno se navždy spojí s osudem vily – Löw-Beerovi. Alfred Löw-Beer, textilní magnát s vytříbeným vkusem, vilu koupil a učinil z ní centrum společenského života brněnské smetánky. Pod jeho vedením vila rozkvetla do plné krásy. Centrální schodiště jako srdcem domu, kde se scházela nejen rodina, ale i významní hosté z celé Evropy.
Löw-Beerovi vilu nejen obývali, ale také ji neustále vylepšovali. Ve třicátých letech nechali přestavět centrální schodišťovou halu podle návrhu vídeňského architekta Rudolfa Baumfelda. Vznikl tak prostor, který dodnes ohromí svou elegancí a funkčností. Vila byla na svou dobu technicky velmi pokroková – systém vytápění a chlazení zajišťoval komfort v každém ročním období.
Štěstí je vrtkavé a doba se začala měnit. Temné mraky nacismu se stahovaly nad Evropou a rodina Löw-Beerových, jako mnoho jiných židovských rodin, se ocitla v ohrožení. Alfred Löw-Beer se rozhodl zůstat v Československu déle než zbytek rodiny, aby zachránil co nejvíce z rodinného majetku. Jeho osud však byl tragický – zemřel za záhadných okolností na útěku před nacisty v roce 1939.
S příchodem německé okupace se vila stala kořistí gestapa. Místo smíchu dětí a cinkání skleniček při večírcích se chodbami rozléhaly těžké kroky vojáků. Většina původního vybavení byla odvezena nebo zničena. Jen osamělá umyvadlová skříňka zůstala jako tichý svědek zašlé slávy, ukrytá před zraky nových „majitelů“.
Po válce, kdy by se zdálo, že spravedlnost zvítězí a majetek bude navrácen právoplatným dědicům, přišlo další zklamání. Vila nebyla vrácena rodině Löw-Beerových, ale stala se majetkem státu. Od roku 1954 až do roku 2012 zde sídlil domov mládeže. Paradoxně, toto období možná vilu zachránilo před úplným zničením. I když její interiéry byly přizpůsobeny novému účelu, základní struktura a mnohé architektonické prvky zůstaly zachovány. Pod vrstvami omítky a nátěrů čekaly původní secesní ornamenty na své znovuobjevení.
Dnes je vila v péči Muzea Brněnska a prochází pečlivou rekonstrukcí, která jí navrací původní lesk. Přináší nová překvapení – pod novějšími vrstvami se objevují původní secesní výplně zábradlí, fragmenty výmalby z počátku dvacátého století. Je to jako archeologický výzkum, jen místo v zemi se pátrá ve zdech a pod podlahami.
Vila Löw-Beer je dnes živoucí muzeum, které vypráví příběh nejen jedné rodiny, ale celého století. Je svědectvím o vzestupu a pádu židovské buržoazie, o hrůzách války i o složitém vyrovnávání se s minulostí.
Komu tedy patří vila Löw-Beer? Snad všem, kdo prošli jejími dveřmi a zanechali v ní kus svého příběhu. Je svědectvím pohnuté historie 20. století, připomínkou ztraceného světa i symbolem naděje v obnovu. Její krása přetrvala navzdory všem bouřím osudu a dnes opět vypráví svůj příběh návštěvníkům z celého světa.
