Umělé oplodnění není jen pro neplodné páry. Náš příběh to dokazuje

Když jsme se rozhodli, že bychom chtěli dítě, neřešili jsme to nijak zvlášť. Řekli jsme si, že tomu necháme volný průběh a uvidíme, co se stane.
Po čase jsme si ale dali takový nepsaný termín – rok. Rok na to, jestli to půjde přirozeně.

Ten rok uběhl a nic. Tak jsme začali víc hlídat plodné dny, sledovat cyklus, dělat všechno „podle příručky“. Jenže po čase zjistíte, že už to není o radosti, ale o kalendáři. Kdy je ten správný den, kdy to „musí vyjít“. A v tu chvíli se z něčeho krásného začne stávat povinnost.

Po roce a půl jsme si řekli, že to takhle dál nechceme a že půjdeme na kliniku, kde zjistíme, jestli jsme oba vhodní proto, abychom mohli podstoupit umělé oplodnění.

Výsledky testů ukázaly, že jsme oba naprosto v pořádku. Moje spermie měly výborné hodnoty a manželka v minulosti dokonce darovala vajíčka. I přesto se nám nedařilo mít vlastní dítě.

O IVF jsem měl tehdy představu jako o něčem, co je určené pro páry, které jsou neplodné nebo mají vážný problém. Nikdy mě nenapadlo, že by to mohlo být i pro úplně zdravé lidi, kteří jen z nějakého důvodu nemohou otěhotnět přirozeně. Ale i to je realita o které je potřeba mluvit.

Ještě než jsme se poznali, moje žena dvakrát darovala vajíčka na úplně jiné klinice.
Udělala to férově řečeno ze dvou důvodů – chtěla pomoci párům, které děti mít nemohou, a zároveň je to finančně ohodnocený proces, takže v tom byla i ta druhá stránka.
Díky tomu ale už měla zkušenost s hormonální stimulací a lékaři tedy už měli zkušenosti, jak její tělo reaguje při tvorbě folikulů – tedy váčků, ze kterých se uvolňují vajíčka vhodná pro oplodnění.

Celý proces tehdy proběhl bez komplikací a tělo na léčbu reagovalo velmi dobře - klinika jí pak i sama žádala, jestli nechce jít znovu. I proto jsme později, když jsme sami řešili IVF, měli pocit jistoty – že po fyzické stránce by mělo být všechno v pořádku a nic nebrání kladnému pokusu.

Po úvodní schůzce se rozjel stimulační cyklus. To znamená, že se pomocí hormonů podporuje růst vajíček, aby jich bylo víc a měla lepší šanci na oplodnění.
Injekce jsem píchal manželce já. První dny to bylo v pohodě – jehla je tenká, skoro to není cítit, jako inzulínka. Ale později přišly silnější dávky, které už měly tlustší jehlu a kapalina uvnitř docela pálila.

Celé to trvalo zhruba deset dní, během kterých žena docházela pravidelně na kontroly. Dělali jsme všechno přesně podle instrukcí a měli jsme pocit, že to jde podle plánu.

Jenže po čase nám začalo být divné, že jsme museli dokupovat další dávku hormonů. Tehdy jsme to nijak neřešili, prostě jsme splnili, co nám řekli. Až později jsme se dozvěděli, že ta stimulace nebyla úplně ideální – vajíčka prý rostla déle, než měla, a když se jejich vývoj zastavil, už nedozrála správně. Jinými slovy, tělo bylo přestimulované a výsledek tím byl nejspíš ovlivněný.

V tu chvíli jsme o tom samozřejmě nic nevěděli. Po odběru vajíček jsme byli napjatí, jestli se podaří nějaká oplodnit a jestli se vytvoří embryo, které bude možné zavést.
Čekání bylo nekonečné.

Aby se zvýšila šance na úspěch, rozhodli jsme se připlatit si za doplňkový balíček sledování embryí.

Znamená, že vývoj embryí se zaznamenává nepřetržitě kamerou přímo v inkubátoru, takže embryolog vidí celý průběh dělení buněk a může přesněji vybrat to nejkvalitnější embryo. Bez tohoto sledování se embrya kontrolují jen několikrát denně pod mikroskopem, což je běžný postup, ale poskytuje méně detailních informací o jejich vývoji.

Není to levné, ale tehdy jsme si říkali, že když už do toho jdeme, chceme mít jistotu, že děláme maximum.
(O konkrétních nákladech a platbách píšu víc na konci článku.)

Po pár dnech přišly výsledky. Z 9 odebraných vajíček se podařilo oplodnit „jen“ 7 a nakonec zůstalo jediné embryo, které bylo použitelné. Přitom když žena darovala vajíčka v minulosti, vyvinutých měla 12 (ano ne každý odběr je stejný, ale přeci jen v minulosti 14 a 12 a najednou „jen“ 9 i s tím, že jsme kupovali nové hormony.

Řekli nám, že na stupnici kvality od 1 do 7 má hodnocení 4 – ne úplně ideální, ale prý „ještě v pohodě“.
K tomu padla i poznámka, že by žena měla trochu zhubnout, aby se zvýšila šance na úspěch. Celkově to celé působilo dost pesimisticky, i když se to snažili podat neutrálně. V tu chvíli jsme se ale hlavně upnuli na to, že máme alespoň jedno embryo a že se to prostě musí povést.

Transfer proběhl v klidu, během pár minut. Potom přišlo to nekonečné čekání, které zná asi každý, kdo si tím prošel.
Člověk se snaží nemyslet, ale přemýšlí pořád. Každé píchnutí v břiše, každý jiný pocit – všechno hned vyvolává otázky.

Nakonec přišla menstruace.
A tím bylo jasno, že se embryo neuchytilo. Bylo to zklamání, i když jsme si říkali, že první pokus nemusí vyjít. Člověk si to racionálně zdůvodní, ale stejně to bolí.

Po prvním neúspěšném IVF jsme si dali pauzu. Potřebovali jsme si od toho trochu odpočinout a hlavně zjistit, jestli se dá zjistit něco víc o ženině zdravotním stavu. Tehdy nám to všechno začalo dávat smysl – proč se to nepovedlo a proč jsme z té první kliniky odcházeli s pocitem, že to prostě nebylo ono.

Moje žena totiž mezitím změnila gynekoložku. Nebylo to kvůli IVF, ale proto, že jsme se přestěhovali a chtěla mít lékařku blíž k domovu. Na první pohled běžná změna, která ale nakonec všechno otočila. Nová doktorka se podívala na její výsledky a řekla, že pokud se má početí podařit, bude lepší odstranit myom a „kouknout se dovnitř“, jestli je všechno v pořádku. Myom je nezhoubný nádor ve stěně dělohy, který sice není nebezpečný, ale může bránit uhnízdění embrya.

Zákrok měl být spíš rutinní, ale při operaci se ukázalo, že to nebude tak jednoduché. Lékaři kromě myomu objevili i endometriózu – onemocnění, kdy se buňky děložní sliznice objevují mimo dělohu, například na vaječnících nebo vejcovodech, a způsobují záněty či srůsty. U většiny žen se projevuje silnou menstruací nebo bolestí, ale moje žena patří mezi výjimky – neměla žádné příznaky. Proto to dřív nikdo neodhalil.

Operace byla náročná a dlouhá. Kdyby jí už při prvním IVF doporučili operaci, možná bychom tím vším nemuseli procházet, ale na „kdyby“ se nehraje. Po zákroku následovala rekonvalescence a několik měsíců jsme to ještě zkoušeli přirozeně, ale bez výsledku. Nakonec nám nová gynekoložka doporučila menší kliniku, se kterou měli její pacienti dobrou zkušenost – osobnější přístup, méně lidí, ale skvělé výsledky. A právě tam začal náš druhý pokus.

Do druhého pokusu jsme šli s tím, že už víme, do čeho jdeme.
Po zkušenosti z první kliniky jsme měli jasno – chceme menší pracoviště, kde to nebude jen rutina.

Už při první návštěvě jsme cítili rozdíl. Bylo to menší, klidné místo, kde jste neměli pocit, že jste jen další jméno v pořadí. Zároveň ale k nám přistupovali trochu jinak než k úplným nováčkům.
Chtěli nám všechno vysvětlit, ale zároveň nás brali jako zkušené – lidi, kteří už vědí, jak IVF funguje, co obnáší stimulace a jaké chyby se dají udělat.
Právě to byla výhoda. Díky té první zkušenosti jsme věděli, co chceme, a oni zase přesně věděli, čemu se mají vyhnout.
Například špatně načasované dávky hormonů, které mohly při prvním IVF ovlivnit výsledek.

Na rozdíl od první kliniky tady měli všechno v jednom balíčku.
Nemuseli jsme přemýšlet, za co si připlatit a co si vybrat. Řekli nám rovnou, že používají kombinaci metod, která podle jejich zkušeností funguje nejlépe.
Bylo to jednoduché, férové a hlavně lidské. Žádné složité rozhodování podle ceníku, ale důvěra v to, že vědí, co dělají.

Samotný proces byl díky tomu mnohem klidnější. Už jsme věděli, jak fungují injekce, jak probíhají kontroly, co čekat. Celé to působilo profesionálně, ale přitom přirozeně – žádný zbytečný stres. Když jsme odcházeli z první schůzky, měli jsme poprvé po dlouhé době pocit jistoty, že jsme na správném místě.

Když přišel den odběru, všechno šlo hladce. Tentokrát se ukázalo, že stimulace byla přesně načasovaná a výsledky odpovídaly tomu, co jsme chtěli. Z několika vajíček se podařilo vytvořit kvalitní embrya a lékař rovnou řekl, že mají dobrý vývoj. Dokonce máme i zamražená navíc. Po zkušenosti s prvním IVF jsme byli zdrženliví, ale tentokrát jsme opravdu cítili naději.

Transfer proběhl bez komplikací. Krátký zákrok, pár minut, a hotovo. Pak zase to čekání – ale tentokrát bylo jiné. Klidnější, možná i díky tomu, že jsme to už tolik neprožívali.

A pak přišel ten moment. Těhotenský test ukázal dvě čárky.

První reakce nebyla euforie, spíš ticho. Po tolika měsících nejistoty tomu člověk prostě nechce uvěřit. Radost přišla až později, po potvrzení z krve a na ultrazvuku.
A tehdy jsme si mohli poprvé naplno říct: „Jo, ono se to opravdu povedlo.“

Když se potvrdilo, že to vyšlo, byli jsme samozřejmě šťastní. Ale žádná pohádka to nebyla. Celé těhotenství bylo všechno, jen ne jednoduché. Manželka si prošla komplikacemi, které bych nepřál nikomu.

Už během stimulace měla OHSS – ovariální hyperstimulační syndrom. To je stav, kdy tělo zareaguje na hormony až příliš silně. Vaječníky se zvětší, v břiše se začne hromadit tekutina a všechno bolí. Není to nic, co by člověk přál komukoliv zažít.
A bohužel i v těhotenství se objevily další problémy – silné pálení žáhy, extrémní únava, nechutenství, otoky nohou.

To období, které bývá často popisované jako „nejkrásnější část života ženy“, pro ni bylo spíš soustavný boj s únavou a bolestí. Upřímně – krásné to začalo být až posledních pár týdnů před porodem. Já jsem se snažil pomáhat, jak to šlo. Ale v takových chvílích vlastně moc pomoct nemůžeš. Můžeš jen stát vedle, držet ji za ruku a být tam.

Pamatuju si, když jsme poprvé slyšeli tlukot srdíčka. Byl tak rychlý, že jsme se nejdřív lekli, jestli je to vůbec normální. Byli jsme zaražení, překvapení, ale šťastní. Byl to okamžik, kdy nám došlo, že to všechno mělo smysl.

Náš syn byl koncem pánevním, takže kvůli bezpečnosti musel na svět císařským řezem. Pro mě to byl chaos. Čekal jsem před sálem, všechno se táhlo, a najednou slyším pláč. Vzali ho do vedlejší místnosti a já jen stál a snažil se to v hlavě zpracovat.
Teprve během dne mi to začalo docházet – že to malé dítě, které držím, je naše.

A přitom v tom vlastně není žádný rozdíl oproti přirozenému početí. Embryo vzniká úplně stejně – spojením spermie a vajíčka. Rozdíl je jen v tom, že k tomu dojde v laboratoři, ne v těle ženy.

Peníze nejsou to hlavní, ale v takovém procesu hrají svou roli.
IVF sice pojišťovna částečně hradí, ale i tak si člověk musí připravit vlastní rozpočet.

Na první klinice, kde jsme byli, se za jeden cyklus IVF s vlastními vajíčky platí kolem 20 000 Kč. Tahle částka ale obvykle nezahrnuje doplňkové služby, jako je například sledování embryí (permanentní monitoring) nebo vitrifikace embryí – tedy jejich zmražení pro případ, že by se další pokus dělal později.
Každá z těchto služeb stojí navíc přibližně 6 000–10 000 Kč, takže se reálná částka snadno vyšplhá výš.

Na druhé klinice, kde jsme podstoupili druhý pokus, měli všechno v ceně jednoho balíčku. Nemuseli jsme řešit, jestli si něco „přikoupit“. Řekli nám jednoduše: „My víme, jaká kombinace metod funguje nejlépe, tak ji používáme automaticky.“
Celková částka byla podobná – přibližně 20–25 tisíc Kč za cyklus s vlastními vajíčky – ale už včetně monitoringu embryí, konzultací a doprovodných úkonů.
Na první pohled tedy dražší klinika, ale v součtu nakonec férovější přístup, protože člověk přesně ví, co platí.

K tomu je potřeba připočítat hormony, které si žena aplikuje během stimulace (cca 4 000–5 000 Kč) a drobné výdaje – cestovné, volno z práce, doplňky, čas.
Reálně se tedy jeden cyklus pohybuje kolem 30 000 Kč a víc, podle toho, co všechno je v ceně.

Nepíšu to proto, abych si stěžoval, ale aby měl každý, kdo do toho jde, reálnou představu. Protože IVF není jen o injekcích a zákrocích – ale i o spoustě malých rozhodnutí, které stojí čas, energii a peníze.

Děkujeme klinice FertiCare za jejich služby, tento článek není jakákoliv reklama na jejich služby. Jen mi prostě přijde férové je jmenovat, protože jejich služby stojí za to a rád je doporučím dál.