Článek
Před závorku musím vytknout, že obdivuji, v jaké skvělé fyzické a hlavně duševní kondici je osmdesátiletý česko-italský filozof a univerzitní pedagog Václav Bělohradský, je dokladem toho, že když někdo celý život používá mozek nejenom na klobouk, cyklistickou helmu či vojenskou čepici, tak se mu odmění i ve vyšším věku.
Oba pánové byli hodně inspirativní, skutečná exploze myšlenek a námětů k dalšímu přemýšlení. Pokud z toho bude někde záznam, tak určitě stojí za shlédnutí či přečtení.
Bojíme se přednášet?
L. Zaorálek včera na zmíněné akci v Brně mj. smutně sděloval, že mj. někteří učitelé z FF UK, ale i jiných evropských VŠ, si mu stále častěji stěžují, že mají strach svobodně mluvit, psát a přednášet. Bojí se , kdo si na ně bude stěžovat, kdo sedí v publiku, kdo si ho nahraje. Subjektivně se díky atmosféře necítí svobodně.
Že holt někdy, zjednodušeně řečeno, cítí menší svobodu než před rokem 1989.
Položil si správnou otázku - zda je to, co jsme chtěli před 35 lety , když se „povalil“ bývalý režim.
Lidé (samozřejmě nejen akademici) mají dnes strach nejen ze sociálních problémů, ale subjektivně cítí omezení svobody.
A svoboda, to měla být přece vlajková loď našeho systému, ne?
Jak to vnímáte vy? Posiluje se zase autocenzura? Nebojíte se říkat a psát, co si vážně myslíte?
Apokalyptické tóny dnešní politiky. Kdo nestraší není skutečný politik?
A do toho ty všudypřítomné apokalyptické tony ve veřejném prostoru- lidé neví čeho se mají děsit dříve - klimatické krize, menší jaderné války, migrantů nebo nové pandemie jako byl Covid?
Bělohradský v duchu svých předešlých textů glosoval - Etika v právu znamená v době antropocénu v demokratických zemích především „zelený“ občanský aktivismus. Před zahájením klimatického summitu v Madridu vydali klimatičtí občanští aktivisté manifest s apokalyptickou výzvou, aby všechny vlády vyhlásily stav „nejvyšší civilizační nouze“ a zrušily všechny instituce minulosti, „které klimatickou krizi vytvořily a živí ji“.
Jejich odpůrci je stejně apokalypticky označili za „teroristy, vrahy kultury, pokrytce, nepřátele lidu, komunisty a zelené fašisty“ (třeba hnutí Poslední generace – Letzte Generation nebo Extinction Rebellion).
Dle Bělohradského - apokalyptický tón v politice vyvolává kolaps ducha marginality, jak označuje fakt, že strany spolu soutěží ve volbách o právo navrhovat zákony závazné pro všechny občany, ale pod podmínkou, že vítězství jedněch bude jen marginální, nepřinese totální porážku druhých. Spor o obyvatelnost planety Země je ale bojem o totální, ne marginální vítězství.
Dalším tématem k zamyšlení ohledně svobody které Bělohradský se Zaorálkem nastolili, bylo staré liberální, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého.
To mantrické rčení zde znají i středoškoláci, avšak kruciální otázka stojí, kde ta hranice vlastně je? Neurčuje ji náhodou (skoro vždy) ten silnější? A nebylo tomu tak po celé dějiny?
Sečteno - Bělohradského a Zaorálka je dobré poslouchat, a zamýšlet se nad jejich slovy.
Více o V. Bělohradském mj. zde:
