Článek
Slunce svítilo jako divé a vánek lehce pohupoval listy jihomoravských palem.
Seděly na lavičce, lízaly spokojeně zmrzlinu zakoupenou v akci za peníze utržené sběrem hlemýžďů a diskutovaly o všem možném i nemožném. Konverzace se postupně stočila k jejich prarodičům.
„Moje babička je skvělá,“ začala Katka nadšeně. „Každý víkend peče ta nejlepší kuřata, telata a vepřová křídla na světě. A vždycky mi poví spoustu zajímavých příběhů ze svého dětství za Husáka a Jakeše.“
Anička přikývla, ale její výraz byl poněkud váhavý. „Moje babička je taky docela super a cool , ale někdy to s ní není snadné,“ odpověděla. „Jednou mi řekla něco, co mne, pranepatrnou káču pitomou, docela přimělo přemýšlet.“
„Ty a přemýšlet?“ vyprskla huronsko-moravským smíchem. „Co ti ta stará raketa vlastně řekla?“ zeptala se Katka zvědavě.
„Řekla mi, že babička je dobrý sluha, ale špatný pán,“ odvětila Anička.
Katka se zamračila a naklonila o sto devadesát stupňů hlavu. „Co tím, pro pět ran do Minecraftu myslela. Ti povím, ta tvoje bábrdle je skutečný fenomén!“
Anička se usmála a vysvětlila: „Myslela tím, že babička je skvělá, když ti pomáhá a stará se o tebe. Ale když se snaží řídit každý tvůj krok a rozhodovat za tebe, tak to není moc příjemné. Chápeš?“
Kačenka chvíli přemýšlela a pak přikývla. „Jo, chápu. Moje babička je vlastně taky někdy hodně pečlivá. Někdy až moc. Minule mi například chtěla poradit, jak si mám zorganizovat svůj školní batoh. Ale já už dávno vím, co kam patří.“
Anička se zasmála. „Přesně tak! Moje babička mi jednou chtěla přeorganizovat můj pracovní stůl. Všechno přerovnala tak, jak si myslela, že to bude lepší. Ale já jsem pak vůbec nemohla najít své věci. Jindy mi zase kecala do toho, jak mám jezdit bezpečněji na paddle boardu. “
Obě holky se rozesmály a pokračovaly v diskusi o svých zážitcích s prarodiči. Katka dodala, že její děda je úplně jiný – klidný, má rád pivo, salám Vysočina a Becherovku, a hlavně nechává ji, aby si věci dělala po svém.
Anička souhlasila a řekla, že její děda je z podobného těsta. Vždycky má čas na to, aby si s ní hrál nebo jí pomohl s domácími úkoly, aniž by se ovšem příliš vměšoval do jejích soukromých věcí, včetně vodních radovánek. Čímž si trochu podprahově lišácky rýpla do babiččina radění s padlleboardingem, o kterém jsme psali výše.
„Myslím, že prarodiče to myslí dobře,“ zamyslela se Katka po auditorsku. „Chtějí nám pomáhat a ukázat, že nám na nás záleží.“
„Ano, to určitě,“ přikývla Anička. „Jen je někdy těžké najít tu správnou rovnováhu.“
Závěrem – co všechno ještě proberem
Holky pokračovaly ve svém povídání a uvědomovaly si, jak moc pro ně jejich prarodiče znamenají, i přes všechny drobné neshody a nedorozumění. Na konci dne si slíbily, že se pokusí být trpělivější a chápat, že prarodiče jim jen chtějí předat své zkušenosti, postřehy a lásku.
Nakonec vstaly z lavičky a šly si zahrát na pirátky na brněnské přehradě, zatímco slunce pomalu klesalo za obzor. A statutární město s krokodýlem ve znaku, ten tavící středoevropský kotel, se ponořilo do příjemného večerního šera.
Hodiny na Petrově odbíjely právě za deset minut šest, takže nebylo v Brně ve skutečnosti více než pět hodin.
