Článek
Nápadů bylo a je hodně. Ostatně již od roku 2020 zde máme platný a účinný Zákon o právu na digitální služby, to je ovšem zákon běžný (neústavní).
Samozřejmě nejde jen o věc výhradně tuzemskou, obdobné debaty s různou mírou intenzity probíhají ve většině států Evropy.
Protistrana
Nahlédněme na věc i z druhé strany. Možná dnes méně populární.
Obdobně jako například Pavel Hasenkopf nebo Robert Kotzian a další konzervativní právníci, pléduji za to, aby se mezi základní ústavou zaručená práva zařadilo i nezadatelné a nezrušitelné právo člověka (nejen občana) na klasickou papírovou komunikaci s úřady.
Avšak nejenom se správními úřady, ale i se zásadními (zhusta oligopolními) společnostmi typu banka, dodavatelé plynu, vody či elektřiny nebo zdravotní pojišťovna.
A dále bych navrhl, a rovněž v tom nejsem zdaleka jediný, zformovat ústavní právo na platbu hotovostí.
Smysl věci je nejen ochrana starších občanů, kteří nepracují (či nemohou pracovat) s digitálními technologiemi, ale i ochrana práv člověka před povinností mít počítač či obdobné zařízení.
Služby státu musí být dostupné každému, nejen lidem s počítači, tablety a smartphony. Stejně tak platba hotovostí se nesmí stát „zločinem“ a osoba bez platební karty renegátem.
Koneckonců již nyní řada občanů pokládá za psychologicky hodně nekomfortní, že stát a banky vědí o každém jeho kroku, když platí kartou.
Možno namítnout, proč naši normu norem zaplevelovat dalšími články (v ústavě jsou články, ne paragrafy).
Nicméně pokud se chystá, že se do ústavy dostanou „práva digitální“, měla by tam analogicky přibýt i práva na „klasickou konzervativní“ správu.
A právo na přístup k veřejným službám skutečně pro každého, a to dokonce i pro počítačového analfabeta či odpůrce digitálního Matrixu, v Česku spíše Kocourkova.
