Článek
Podíváme-li se na něj, spatříme nejen děti a učitele, ale i hlubší společenské struktury, které jej formují.
Škola jako laboratoř společenských experimentů
Školní třída je mikrokosmos společnosti, kde se střetávají rozmanité sociální vlivy, které formují budoucí občany. Stranou nyní ponechme, že v českých a moravských lavicích zasedají stále častěji cizinci a cizinky.
Je to místo, kde se idealismus (ale i třeba lenost či opotřebovanost) pedagogů a pedagožek setkává s realitou systému.
Ergo kladívko, mnozí učitelé vstupují do škol s přesvědčením, že mohou změnit svět, avšak brzy zjistí, že se spíše musejí přizpůsobit neustálým (nejen) ministerským reformám a byrokratickým překážkám.
Jan Ámos Reformátorský
Ve své podstatě je školství jedním velkým experimentem. Každá reforma, každý nový vzdělávací program, každá změna osnov představuje pokus o nalezení ideálního způsobu vzdělávání. Avšak stejně jako v laboratoři, i zde výsledky často závisí na mnoha nekontrolovatelných proměnných.
Žáci nikdy nebyli a nejsou homogenní skupina. Ač si to neuvědomujeme každý z nich přináší do třídy své vlastní zázemí, své vlastní problémy a své sny a děsy.
Nutno též poukázat na paradox, že školství, jež by mělo sloužit k rozvoji individuálních schopností a kritického myšlení, se mnohdy stává nástrojem uniformity a konformity.
Hodnocení na základě standardizovaných testů a přísné osnovy vytvářejí prostředí, kde je kreativita často potlačována ve prospěch měřitelných výsledků.
Učitelé byli a jsou nuceni se soustředit na kvantifikovatelné ukazatele úspěchu.
Zatímco skutečné vzdělání – rozvoj osobnosti a schopnosti samostatného myšlení – zůstává v pozadí.
Je však třeba si uvědomit, že škola není izolovaným ostrovem. Je součástí širšího systému, který zahrnuje rodinu, ulici, město, kraj ale i ekonomické a sociální podmínky. Každá změna ve školství se odráží i v těchto oblastech a naopak.
Rodiny z různých sociálních vrstev mají různé očekávání od školství, a tím pádem i rozdílné možnosti, jak svým dětem vzdělání zajistit. Není tedy divu, že sociální nerovnosti, které vidíme ve společnosti, se projevují i ve školních lavicích.
Jsme vůbec schopni vytvořit školství, které bude skutečně reflektovat potřeby všech žáků a podporovat jejich individuální rozvoj? Možná je načase přestat vnímat školu jako továrnu na vysvědčení a diplomy a začít ji vidět jako místo, kde se nejen učíme vědomosti, ale i učíme se tam žít.
Školství nutno vnímat jako prostor plný rozporů a nadějí, který nejenže vzdělává, ale zároveň (ne)přímo nastavuje zrcadlo celé společnosti.
------------------------
(Autorský fejeton, autor učí již 23 let na VŠ).
