Článek
Úmluva Rady Evropy o prevenci a boji proti násilí na ženách a domácímu násilí ( ve zkratce Istanbulská úmluva) je mezinárodní smlouva Rady Evropy, která se zaměřuje na potírání a prevenci násilí na ženách a domácího násilí.
Česká republika úmluvu podepsala v květnu 2016, ale doposud ji neratifikovala (tj. závazné potvrzení podpisu dokumentu, čímž dokument vstoupí v platnost). Kolem přijetí úmluvy se vedou spory.
Dovolím si též stručně vyslovit názor na ni.
In medias res: Hlavním údajným přínosem Istanbulského paktu má být tedy posílení ženských práv a boj proti sexuálnímu násilí na nich. Nepřijetí Istanbulské smlouvy by se povrchnějšímu čtenáři na první pohled mohlo jevit jako nerozumné, či dokonce popírající práva žen. Zahraji si na pomyslného ďáblova obhájce a vysvětlím, proč není nutné pokládat české nepřijetí této úmluvy za nic v principu špatného. A proč by ČR k tomu neměla být nucena zvenku.
Kterak je známo i studentům a studentkám prvních ročníků právnických fakult, úmluvy mají obsahovat zejména právní normy (tvořené prvky - hypotéza, dispozice, sankce), ne politická prohlášení, anebo politické nenormativní povídání. Tomio Okamura, Robert Kotzian, Jana Z. Hamplová nebo Jan Zahradil by zde možná použili ostřejší termín „blábolení“.
Istanbulská úmluva je především politický manifest genderismu a dalších spřátelených -"ismů" , ne skutečná právní Úmluva. V tradičním slova smyslu.
Decentněji vyjádřeno – řešený istanbulský dokument pojmenovaný jako „Úmluva“ nebyl a není skutečná „Úmluva“. Nanejvýše tak dle formálního vzhledu a matoucího názvu.
Hlavní argument proč není chyba, že jsme IÚ prozatím nepřijali: všechno opravdu právní, co je v této pseudo-úmluvě obsažené, je již dávno součástí českého právního řádu. Konkrétně v české kotlině je již dlouho trestné domácí násilí, znásilnění, sexuální obtěžování i stalking žen. Tyto skutečnosti již dávno před IÚ naši zákonodárci upravili. Ergo kladívko, některé věci, které jako velkou novinku přináší „Istanbul“, byly zapovězené již za socialistického Československa před rokem 1989.
Proč teď máme zaplevelovat náš, již tak značně gigantický právní řád, dalšími duplicitními ustanoveními? A proč nás eurozákonodárci netaktně vybízejí k tomu, abychom tak urychleně činili?
Nedávno jsem s úžasem četl názor, že prý důsledkem naší ne-ratifikace „Istanbulky“ je mj. i causa Dominika F.
Nedbalá práce policistů
Obecněji – jestliže se nějaká česká nebo moravská žena setkala s nedbalou prací policistů-vyšetřovatelů, státních zástupců anebo soudkyň (nadpoloviční většina soudců v ČR jsou jak známo ženy) na úseku trestních řízení v oblasti sexuálních deliktů, tak by ji v tom Istanbulská úmluva nepomohla. Omlouvám se za upřímnost, ale je tomu tak, všem rezolucím z Bruselu, Berlína a Štrasburku navzdory.
Za zmínku stojí také otázka postavení politických neziskovek, pakliže bychom Istanbulskou úmluvu ratifikovali. Spolu s právníkem Robertem Kotzianem docházíme k závěru, že „neziskovky“ získají díky „Istanbulce“ významný politický vliv, aniž by musely procházet demokratickými volbami. A s největší pravděpodobností by jim Istanbulská úmluva otevřela cestu ke stabilním zdrojům veřejných peněz.
Závěrečná douška
Sečteno a podtrženo – zda opravdu přijmeme či nikoliv výše citovanou Úmluvu by měla být naše vnitrostátní věc a rozhodně by nám Europarlament neměl povýšeně diktovat, že tak MUSÍME UČINIT. Jak nám dříve rázněji „doporučil“.
Zajímavým šach-matem by zde byla rezoluce českého Parlamentu, že Istanbulskou úmluvu přijmeme, až se Turecko stane plnohodnotným členským státem EU.
-----------------------
(názorový autorský text)
