Článek
Přiletěl ze slunného Španělska. Země, kde vás i v supermarketu pozdraví, jako byste byl jejich ztracený bratranec z Galicie. Tam vám prodavačka popřeje hezký den, i když si kupujete jen žvýkačky nebo šmoulí zmrzlinu.
Tam vás číšník obslouží, i když mu právě padla směna, a ještě se usměje, že vám chutnalo.
A pak přiletíte do Vídně. Vše v pořádku. Nastoupíte na českou autobusovou linku (tedy linku českého dopravce s českým personálem). A ejhle. Náraz do reality.
Představte si to. Autobusová zastávka. Řidič – náš, tuzemský – čeká vedle vozu, opřený o blatník, výrazem připomínající křížence Sisyfa a Miloše Zemana v neděli ráno. Přichází k němu paní.
Taková čerstvá moravská seniorka, která ví kudy běží zajíc.
Usměvavá, natěšená, že bude za chvíli doma. A povídá společensky: „Tak nás odvezete do Brna, že?“
Řidič na ni vrhne pohled, který by i lednici přiměl k rozmrazování, a odsekne: „Jo paní, je to tam snad napsané! Ale správně mám jet až za hodinu!“
Paní se zarazí: „Ale máme jet v půl deváté, to je za tři minuty…to bych pak nestihla spoj do Kotěhůlek, k neteři…“
„Ano, paninko, pojedeme. Ale nemám splněnou přestávku!“
A pak to samé „králvolantu“ zopakoval ještě třem dalším lidem. Místo aby si vyřídil stížnost u dispečera, rozhodl se, že se emocionálně vybije na těch, co mu za to nemohou. Cestující jako hromosvod frustrace.
A tady je ten problém.
U nás se často bere práce ve službách jako osobní křivda. Jako kdyby být řidičem, prodavačem nebo číšníkem bylo za trest. A tak to dávají najevo. Výrazem. Tónem.
Tím, že odpověď na běžný dotaz doprovodí očima obrácenýma v sloup.
A co je nejhorší? Ne proto, že by byli zlí. Ale protože se to tak u nás bere jako normální. Vezměte si, jaké máme v jazyce idiomy: „neotravuj“, „neobtěžuj“, „co zase chcete“.
Zákazník je tu často brán ne jako král, ale jako příkoří.
Ano, chápu. Někdy je práce těžká. Málo placená. S mizernými podmínkami. Ale přenášet vlastní nespokojenost na nevinné cestující? To není systémová obrana. To je jen pasivně agresivní způsob, jak si vybít frustraci.
Ve Španělsku či Itálii si k vám řidič přisedne a zeptá se, jestli chcete znát tipy na nejlepší paellu či pizzu. U nás vám leda tak nakvašeně oznámí, že má malý plat, všechno ho štve a "zlatí komunisti"…
A tak se ptám: proč se tváříme, že úsměv je služba navíc? Proč máme pocit, že když je někdo milý, hned je podezřelý?
Závěrem
Možná by, pro pět ran do zájezdového autobusu, stačilo málo. Připomenout si, že slušnost a vstřícnost nejsou známkou slabosti, ale důkazem profesionality.
A že cestující či host v restauraci opravdu není vinen tím, že vás Vaše práce nebaví a vlastně roky nebaví.
A co říct závěrem? Snad jen: příště, až se usmějete na zákazníka, možná vás to nebude stát vůbec nic. Ale pro něj to bude zážitek na celý den. A možná vám dá i dýško či alespoň vrátí milý úsměv. Který je někdy nad všechny zlaté cihly světa.
Jistě za čtyři miliardy let hrozí zánik naší galaxie, tedy nejen planety Země, ale do té doby si to zde snad můžeme udělat trochu hezké, ne?
