Článek
Když vlajky padají dřív než iluze
Na americké ambasádě v Praze dlouho visely tři vlajky. Hrdě a okázale – jako v nějakém katalogu ideálů liberální demokracie: ukrajinská, duhová a samozřejmě ta hvězdnatá, americká. Symbolická trojice. Solidarita, tolerance a globální hegemon.
Ale jakmile Donald Trump vyhrál prezidentské volby, dvě z těch tří vlajek zmizely. A nepozorovaně rychle – skoro jako když vám v baru někdo sebere drink, zatímco si zrovna čtete zprávy o tom, že svět se znovu mění. Duhová vlajka? Pryč. Ukrajinská? Taky. Zůstala jen ta americká. Trochu osamělá, trochu studená. Jako úředník, který právě obdržel nový manuál.
Co si o tom myslím? Že to není jen o látce na stožáru. Je to signál. Signál, že časy se mění a že diplomacie je v první řadě poslušná.
Duhová vlajka neznamenala jen podporu LGBTQ+ lidí. Znamenala ochotu stát za hodnotami, které nebyly vždy populární, ale zato principové. A ukrajinská vlajka? To byl tichý, ale výrazný projev solidarity s napadenou zemí.
Trump ještě ani nenastoupil do Bílého domu – a už mávnutím ruky změnil výklad prostoru kolem amerického velvyslanectví v Praze. Není třeba psát prohlášení, vydávat nóty, stačí jen stáhnout kousek látky.
Ano, jistě – ambasády nejsou výstavní síně. Jsou to prodloužené prsty politiky.
A když se změní prezident, změní se i tón. Jenže některé věci mají zůstat nadčasové. Jako lidská důstojnost. A odvaha stát si za tím, co se včera vyvěsilo jako symbol přesvědčení.
Možná teď nastává doba, kdy se vlajky opět nebudou vyvěšovat podle hodnot, ale podle průzkumů. Podle toho, koho už nepotřebujeme a koho je výhodné umlčet.
Závěrem
Ale pravda je taková: vlajky se dají sundat ze stožáru. Ale z paměti lidí už ne tak snadno. A někdy, když vlajka zmizí, začne otázka: A co tedy zůstalo?
Na ambasádě visí už jen jedna vlajka. A pod ní – zdá se – víc ticha, než bychom čekali.
(autorská názorová glosa)
