Článek
U nás v malé nestřediskové jihomoravské vesnici, kde každý zná každého, se šíří zprávy rychleji než vůně čerstvě upečeného koláče nebo grilovaného kuřete.
Tentokrát byl na jazyku všech domorodců jeden příběh, který se stal málem legendou: tříhodinový monolog pana Jaroslava.
Panu Jaroslavovi je 73 let. Je to muž s pevným charakterem, a dokonce byl kdysi ve ve vesničce neuvolněným zastupitelem a roky poctivě pracoval v JZD a později v autodopravě.
Celý život se držel hesla „mlčeti zlato“. Naopak jeho jediná žena Maruška byla pravým opakem. Mlela a mlela, celé ty roky, takže i kdyby se Jára chtěl dostat ke slovu, tak neměl šanci.
Marie, ta energická a komunikativní duše, prostě ráda vnášela do jejich společného života spoustu konverzace – mnohdy naprosto zbytečné a opakované.
Jednoho slunného odpoledne, kdy slunce pálilo do zad a letní větřík šelestil v korunách jihomoravských palem, se Jaroslav rozhodl, že nastal čas pro změnu.
Maruška seděla na verandě s šálkem oblíbeného tatranského čaje, připravena na svůj obvyklý monolog o zahradě, sousedech a všem, co se jí právě honilo hlavou. Jenže tentokrát byl Jaroslav rychlejší. Vzal si slovo – a už ho nepustil.
Mluvil o všem, co mu leželo na srdci, o vzpomínkách z mládí, o zážitcích z vojny i z kuponové privatizace, nadával na Babišovu i Fialovu vládu, popsal své názory na naše fotbalisty i volejbalisty, povykládal mj. o tom, jak kamarád Vojta před pěti lety špatně opravil sekačku na trávu. Jarda prostě jel a jel jako nějaký rétorický paša.
Zkrátka mluvil o všech těch malých i velkých věcech, které mu Maruška během let nedovolila dokončit či dokonce ani začít. Jakmile Maruška otevřela svá zkušená ústa, Jaroslav se na ni hbitě obrátil a s přísným pohledem pravil : „Ty nevíš, že se nemá skákat do řeči?“
Žena se divila
Maruška, překvapená a kardinálně zmatená, se zasmála. Byl to přece její Jaroslav, který vždycky trpělivě poslouchal a málokdy si stěžoval.
Ale teď? Teď jí ten starej kozel vracel vše, co mu ona činila celá ta léta. A zatímco Jaroslav pokračoval v řeči, Maruška pochopila, že tohle je jeho způsob, jak ji láskyplně napomenout.
Byl to jejich tichý humor, který sdíleli po celé manželství.
Jaroslavův více než tříhodinový monolog se stal v naší vesnici legendou. Jak tušíte, Maruška až se oklepala, tak o něm poreferovala po celé vsi a i v několika okolních. Kdyby ji nezastavila rakouská hranice a jazyková bariéra, tak by s ním jistě seznámila i dolnorakouské sousedy.
Závěrem aneb poučení se nekoná
Ale chlapi - neradujte se, jedna rétorická vlaštovka jaro nedělá.
Za pár dní se vše samozřejmě vrátilo do starých diskuzních kolejí. Jeden furt mele a druhému to jde jedním uchem dovnitř a druhým ven, hádejte komu?
Zázraky se nedějí ani u nás na Jižní Moravě. A to máme hejtmana i starostu lidovce.
