Článek
Eva stála u okna svého malého třípokojového bytu na brněnském sídlišti Bystrc a sledovala, jak se slunce pomalu noří za obzor. Poslední parníčky již také opustily brněnskou přehradu vulgo Prýgl. Jen kohorta překrmených kaprů zůstala věrna přehradnímu dnu a spokojeně čekala na další den, kdy je zase tučně zásobí turisté z celé střední Evropy. Dokonce až z Prahy 7 či Chebu.
Na tváři měla Eva výraz smíření, ale uvnitř ní se mísily pocity neskutečného zklamání. Avšak současně i úlevy. Bylo jí třiašedesát, a právě skončila vztah, který měl být konečně tím pravým.
Příběh pravé brněnské lásky
Před necelými dvěma daňovými ročními obdobími potkala pana Vojtu. Cítila, že se jí konečně podařilo najít někoho, kdo jí hluboce nikoliv jen rámcově rozumí.
Byla nešťastnou vdovou už přes deset let a samota jí vážně tížila. Vojta byl charismatický, laskavý a měl pro ni vždy úsměv a vlídné slovo. Byl to muž, který uměl ocenit její domácí koláče i čočkovou polévku s játrovými knedlíčky. Mohla s ním dlouhé hodiny debatovat o knihách, ženských časopisech i o životě.
Jak říkala , ještě před odchodem do zaslouženého předčasného důchodu, kamarádkám v kuchyňce na úřadě, kam se v pracovní době tak rády zašívaly, ale o tom ani muk.
A jo, já (vypravěč roztržitá rozložitá) vám opomněl říct, co jim tam vyprávěla o Vojtovi – holky, on umí jíst příborem, ponožky málokdy má pomíchané, a představte si on, rozezná i Helenku Vondráčkovou od Ewy Farné – Chobot. Chlapa s takovým kulturním přehledem byste dnes snad nenašli ani v Divadle na Provázku chichotaly se kamarádky.
Akorát v lotyšském lesbickém hip-hopu se ten můj stodesetikilový ňouma nevyzná, přidávala v „kuchyňkovské debatě“ grády paní Eva.
A spolupracovnice se smály, jako po dvou drincích Adamov Libre, až se otřásala stařičká laserová tiskárna na chodbě před zónou správní pohody – zvanou „kuchyňka 3“.
Ne vše je však v lásce zalité slunce
Ale pak přišla ta nešťastná politika. Eva nikdy nebyla příliš politicky angažovaná, spíše se řídila zdravým rozumem a empatií. Vojta naopak začal stále častěji mluvit o věcech, které jí zněly jako bláboly. „Evičko sluníčko, musíš se podívat na tenhle dokument,“ říkal sladce a ukazoval jí na youtube videa, která se jí jevila jako konspirační teorie. Začal také rozesílat řetězové e-maily plné proruských narativů a Eva se cítila čím dál víc ztracená.
Jednoho večera se situace vyhrotila. Seděli spolu u večeře a Vojta začal mluvit o tom, jak je Západ zkorumpovaný a že Rusko je jediná země na planetě, která se staví na správnou stranu historie. Eva se na něj podívala s nevírou. „Vojto, vždyť to, co říkáš, nedává smysl. Jsou to jen lži a propaganda,“ řekla tiše, ale rozhodně.
Vojta se na ni rozzlobil. „Ty vůbec nevíš, o čem mluvíš! Jsi zaslepená mediální manipulací!“ křičel na ni. Eva cítila, jak se jí hrnou slzy do očí. Nešlo jen o politiku. Šlo o to, že muž, kterého tolik milovala, věřil věcem, které byly v rozporu s jejím svědomím a hodnotami.
Rozchod!
Po té hádce se rozhodla. Nemohla již žít (dokonce ani v Brně) s někým, kdo šíří nenávist a dezinformace. Nemohla být s někým, kdo ji nerespektuje a nebere vážně její názory.
S těžkým srdcem Vojtovi oznámila, že je konec.
A tak teď stála u okna, sama, ale zároveň svobodná. Uvědomila si, že někdy je lepší být sama než žít ve lži. Cítila, že tohle rozhodnutí jí přineslo klid a nové možnosti. Možná ještě někdy najde lásku, která bude opravdová.
Ale teď, teď si jen vychutnávala ten tichý brněnský večer a věděla, že udělala správnou věc.
A mezitím v Moskvě (díky časovému posunu) spokojeně usínal 71 letý politik (nebo spíše diktátor), který mj. zničil lásku jedné nešťastné moravské ženě, a ani o tom nevěděl.
