Článek
Zdraví – český státe, proč nemáme právo více vědět?
Zdraví je nepochybně to nejcennější, co máme.
Současně platilo a platí, že kdo nemá dostatek relevantních informací, tak se zákonitě nemůže o své zdraví náležitě postarat. Ostatně i sami lékaři opakovaně zdůrazňují, že i pacienti jsou a musí být spoluzodpovědní za stav svého zdraví, a nemohou očekávat od lékařů zázraky bez spolupráce.
V této souvislosti asi nejenom mně vrtá hlavou jeden legislativní paradox dnešní doby.
Zatímco reklama na léky a léčivé doplňky je v televizích, rádiích i na webech častým hostem – například v podzimních a zimních měsících tvoří reklamy na léky proti nachlazení a chřipce nebo celoročně proti zažívacím potížím skoro polovinu reklamního bloku - tak reklamní doporučení na zdravotnické pomůcky jsou pro veřejnost ze zákona nepochopitelně přísně a nelogicky zakázána.
Zdravotnické pomůcky v ofsajdu ?
Co si představit pod zmíněnými zdravotnickými pomůckami? Jsou to kupříkladu umělé klouby, implantáty, naslouchadla nebo nitrooční čočky. K údajům o těchto artiklech důležitých pro zdraví mají pacienti a pacientky přístup krajně omezený, takřka gargantuovsky ztížený. Reklama na ně je prakticky zakázaná, může cílit jen na odborníky.
Běžný pacient (nebo jeho rodinný příslušník) se v roce 2023 k některým informacím dostane pouze a jen od svého lékaře - čímž se stává de facto jeho informačním rukojmím a nemůže náležitě partnersky kontrolovat, zda pro něj lékař chce jen to nejlepší či zda něco nezanedbal.
Nesvéprávný pacient?
Známý kardiolog prof. Milan Veselka si v tisku nedávno správně posteskl, že českým pacientům, v porovnání s těmi americkými či západoevropskými, chybí většinou sebevědomí a aktivní přístup k informacím. Citovaný lékař mimo jiné trefně kritizoval, že čeští a moravští pacienti se neodvažují zeptat na erudici, zkušenosti a výsledky svého lékaře. Obecně mají dosti pasivní přístup ke své léčbě.
Obdobně jako zmíněný věhlasný kardiolog spatřuje autor tohoto textu kořeny přístupu – „mouchy v bílých pláštích snězte mi mne“ – ještě v dobách socialismu. tedy před rokem 1989, a zažité vzorce neaktivního chování se prostě dědí a dědí.
Koneckonců pěkně to vykreslil populární seriál Nemocnice na kraji města, kde i jinak sympatičtí lékaři a lékařky přistupují k pacientům ve stylu – my nejlépe víme, co s vámi uděláme a zbytečně nás nezdržujte otázkami. Jste snad doktor?
Jistě v dnešní době se stav v tomto ohledu trochu zlepšil, nicméně paternalistický přístup státu zde dále nadbytečně převládá.
A propsal se mimo jiné i citované legislativní restrikce ohledně informací o zdravotnických pomůckách.
Jako právník, ale i jako pacient, zde spatřuji negativní a zbytečné omezení ústavního práva na informace. Paradoxem je, že v České republice nyní vládne pravicová pětikoalice, pro kterou by snad svoboda, včetně té informační, měla být prioritou. Na tomto úseku se tak ovšem neděje.
Nejsme děti
Sečteno - Státe, přestaň k lidem přistupovat jako k malým dětem, které nesmí vědět některé věci. Skutečnost, že někde zdrží lékaře pacient třeba i hloupými otázkami je jistě mrzutá, nicméně je to pořád menší systémové negativum, než když svobodní lidé neví a nesmí vědět, co se s nimi děje či bude dít.
Lékař má v moderním zdravotnictví nejen léčit, ale i vysvětlovat a informovat. A aby mu pacient byl důstojným spoluhráčem, a nenechal se snadno opít rohlíkem, tak ho nemůžeme systémově odstavovat od určitých informací.
(v modifikované podobě, při zachování smyslu, vyšlo v LN)
