Článek
Bylo, nebylo jedno město Brno. A tam se v legendárních devadesátých letech minulého století udála tahle historka.
Ostatně jak kdysi zpívala zdejší kapela „Operace Artaban“ - Historek je všude plno, ale tuhle pecku zplodilo naše město Brno.
Kamarád Jindra kdysi šel navštívit spolužačku a chtěl si od ní půjčit nějaké sešity, které si potřeboval dopsat do „škole“, jak říkávali brněnští floutci. To víte internet tehdy ještě nebyl běžně dostupný.
Spolužačka Dáša však nebyla doma. Zastihl v jejich rodinném domku na brněnském předměstí pouze a jen její máti - starou Dášu. Ta mu vysvětlila, že mladší Dáša není doma, že šla asi s kamarádkami opravovat motorku nebo hrát do non-stopu na automatech.
A že jí má zítra zavolat. Spořivý Jindra říká střelhbitě, tak jí vyřiďte paní matko, že ji zítra prozvoním.
Co čert nechtěl, šel okolo nebožtík - dědeček. Tedy tehdy ještě žil, nebožtíkem je až z dnešního pohledu. Dnes prostě ten děda již vůbec nežije. A ten zaslechl patrně jen konec konverzace. A hurónsky zvolal: Mladej, já ti dám prozvoním, vždyť je to ještě dítě!
No nepřejme si vědět, co si starý lihový milicionář pardon dědeček pod slovesem „prozvonit“ představoval.
Věc se samozřejmě rychle vyjasnila, nicméně ještě dlouho tato zábavná historka kolovala jak v rodině, tak i okolních brněnských ulicích. Jméno ulice raději neuvádíme, jelikož tam žije dodnes řada vlivných lidí - od zubařů přes asistenty asistentů poslanců až po vlivné břichomluvce.
Po deseti letech
Jak jsem naznačil výše, historka se propsala i do sociálního okolí od „mladé Dáše“ (jak se říká v Brně).
Když se asi o deset let později poprvé vdávala, tak jí podnapilá nejlepší kamarádka Veruna žertovně pošeptala: ženo, doufám, že tě Pavel o svatební noci pořádně prozvoní.
A obě se tomu chichotaly jako puberťačky skoro půl hodiny a dvě minuty k tomu. Tedy celkem třicet dva minut středoevropského času.
