Článek
To, že je v Česku rasismus na denním pořádku, je bohužel neodmyslitelný fakt našeho koloritu. Česká společnost dlouhou dobu pohlížela na lidi z Ukrajiny, Vietnamu nebo na Romskou komunitu jako na levnou pracovní sílu, které se může platit málo, neznají legislativu, a tak je budou zneužívat a zaměstnávat načerno. Do toho tady máme ještě tendenci odsuzovat lidi z jiných kultur, nejvíce se bojíme Černochů a Islámu, což je škoda. Ochuzujeme se tím o potenciál, který nám tito lidé mohou přinést. Podle dostupných statistik z Ukrajiny, Slovenska apod. utíkají vysoce kvalifikovaní lidé, kteří zachraňují naši ekonomiku. V Romské skupině máme veliký nepoznaný talent, o který se segregací připravujeme, a na lidi z Vietnamu pohlížíme jen jako na ty, co nám prodají jídlo i o svátcích. Něco je s námi špatně. Strach nám zatemňuje myšlení a neumíme se na lidi koukat bez negativního předporozumění, které nás ale dost omezuje.
A tím se trochu oslím můstkem dostáváme ke kauzám rasismu a xenofobie politických stran jako je ANO, SPD, KSČM, Motoristé, Trikolora nebo Přísaha. Proč je jejich rétorika problém? Protože vytváří společenské klima, kde nenávistné postoje nacházejí podporu. Po dlouhé době se řeší, zda předat Tomia Okamuru soudnímu procesu za porušení legislativy. A je to tak správně, protože zločiny z nenávisti nevznikají jen tak. Lidé jako on nebo třeba ministr sociálních věcí Jurečka přispívají k tomu, že se mezi lidmi vykopávají hlubší příkopy a nenávist se šíří dál. A to má dopad nejen na menšiny, ale na celou společnost.
Z patra se také koukáme na lidi s nižším sociálním a ekonomickým statusem. Na lidi, kteří nemají dostatečné vzdělání nebo finance, které by si ale zasloužili. Když jsem pracoval na nízko kvalifikovaných pozicích jako brigádník, naučil jsem se, že tito lidé nejsou hloupější nebo méně snaživí. Často prostě vzdali boj s překážkami v životě o chloupek dřív, než mohli naplnit svůj potenciál. Společnost přichází o jejich přínos, a to je škoda. Abychom tyto lidi podpořili, musíme odstranit strukturální bariéry, které je udržují v kruhu chudoby a frustrace.
Ale i když člověk naplní svůj potenciál, čeká ho krize bydlení. To je v Česku neúnosně drahé. Není to tím, že by tady byty a domy nebyly – zůstávají ale prázdné, neprodávají se, a tím se šroubuje cena nahoru. Obecní bydlení chybí, protože jsme se privatizací připravili o efektivní nástroj k regulaci cen. Platit za 1+1 18 000 Kč (vlastní zkušenost, a to mám ještě štěstí) fakt není normální, když minimální mzda v roce 2025 činí 20 800 Kč bez zdanění. Vysoká cena bydlení má pravděpodobně vysoký podíl na tom, že v Česku drasticky klesla porodnost.
K porodnosti, respektive právům žen na sebeurčení: ženy a páry, které chtějí děti, jsou ve specificky špatné situaci. Bydlení je příšerně drahé a na ženy doléhá tlak společnosti. To k duševnímu zdraví moc nepřidá. Tradičně ženské pracovní pozice jsou zároveň hůře finančně ohodnoceny než ty mužské. S průměrnou rozvodovostí 50 % v Česku to nevytváří ideální podmínky. K tomu máme málo institucí, které by rodičům efektivně pomáhaly. Zároveň je třeba řešit genderové nerovnosti na úrovni mezd a kariérních příležitostí. A tady se dostáváme k dalšímu bodu: pokud chceme jako společnost růst, musíme se naučit podporovat nejen ženy a menšiny, ale všechny, kteří se potýkají s překážkami. Jen tak se můžeme dostat z toho začarovaného kruhu.
Na závěr chci říct toto: můžeme se dál tvářit, že problémy neexistují, nebo na ně ukazovat prstem a házet vinu jeden na druhého. Nebo můžeme zvednout hlavu a začít hledat cesty, jak věci měnit. Každý krok se počítá.
